Článek
Je úžasné, když člověk tvoří a buduje něco ušlechtilého a krásného. Staví katedrály, zachraňuje lidské životy, předává vzdělání, zachraňuje přírodu, buduje mosty mezi lidmi a kulturami. Ne každému je dopřáno konat velké činy, ale i nenápadná práce, která udržuje harmonii a řád, má mimořádnou cenu. Každý z nás může být tmelem, který drží pohromadě to, co je křehké, a přesto životně důležité. Vztahy, tradice i principy, které dávají světu smysl. Takové tiché úsilí vyžaduje trpělivost, pokoru a vytrvalost. Nejsou to ctnosti, které by budily pozornost, ale bez nich by se zhroutilo vše, co považujeme za dobré a správné.
A pak existuje cesta zla. Cesta zla zahrnuje slepé ideologie, nespravedlivá rozhodnutí, sobectví, chamtivost, krutost a lhostejnost k utrpení druhých. Vše, co ničí lidskost a svobodu. A mezi těmito rovinami se nachází trnitá stezka. Není o ospravedlňování zla, ale o jeho zmírňování v extrémně zlých situacích. Je to v podstatě o hledání kompromisu v situaci, kdy neexistuje dobré rozhodnutí, jen hledání menšího zla. Tato cesta přivádí naši pozornost k Emilu Háchovi. Hácha věděl, že nacismus je zlý, byl však zatažen do kouta a omezen okolnostmi své funkce. Snažil se těžké doby činit alespoň o něco snesitelnějšími, zachovat co nejvíce hodnot a zmírnit utrpení českého národa. 30. listopadu, který dnes vychází na první adventní neděli si připomínáme zvolení uvedení Emila Háchy do funkce prezidenta, zvolen byl v roce 1938.
Mládí a formování charakteru
Emil Dominik Josef Hácha se narodil 12. července 1872 v Trhových Svinech. Byl synem berního úředníka Josefa Háchy a jeho manželky Marie. Od dětství byl samostatný a učenlivý, mohl nastoupit přímo do druhé třídy, protože již v dětství vynikal výrazným intelektem. Gymnázium absolvoval v Českých Budějovicích, kde se spřátelil s budoucím historikem Václavem Novotným. Studium práv na Karlově univerzitě dokončil s vyznamenáním a již od mládí prokazoval hlubokou lásku k literatuře a jazykům: ovládal němčinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu a učil se ruštině, polštině a slovinštině.
Kromě intelektuálního života byl Hácha vášnivým turistou a alpinistou, navštěvoval Krkonoše, Šumavu i slovinské a julské Alpy. Ve svém osobním životě se oženil se sestřenicí Marií Klausovou a měli jedinou dceru Miladu. Z rodinného života byl silně spojen s katolickou vírou a vyznačoval se hlubokou odpovědností k blízkým i společnosti.
Právník a soudce
Hácha začal svou kariéru jako dvorní rada Správního soudního dvora ve Vídni, později se stal členem Nejvyššího správního soudu v nově vzniklém Československu. Byl erudovaným právníkem, který se vyznal v anglosaském zvykovém právu i mezinárodním právu. Jeho odborné schopnosti ho přivedly k účasti na tvorbě československé ústavy z roku 1920 a zákona o zemském zřízení z roku 1927. V době první republiky byl přesvědčeným katolíkem, sympatizujícím se sociální demokracií, zároveň však zůstával ve své kariéře apolitický, dbal o loajalitu k vládním institucím a veřejné službě.
Právnická a soudcovská dráha Háchu charakterizuje jako člověka, který vynikal systematičností, rozvahou a schopností zachovat pořádek i v krizových situacích. Jednalo se o kvality, které se později ukázaly jako zásadní pro jeho prezidentské působení.
Prezident druhé republiky
Po mnichovské dohodě abdikoval prezident Edvard Beneš a odletěl s exilovou vládou do Londýna. Tehdy se proslavil ironický bonton „Benešův plán je aeroplán“, vyjadřující zklamání nad jeho odletem do bezpečí a pocit, že se Beneš na Čechy vykašlal.
Česká politická scéna musela nalézt nástupce. Emil Hácha byl považován za bezpečného, apolitického kandidáta, který dokáže udržet stabilitu v době chaosu. Dne 30. listopadu 1938 byl zvolen prezidentem Československé republiky jednomyslně, s podporou všech hlavních politických stran. Sám Hácha však přijal funkci s vědomím tíhy odpovědnosti a s nadějí, že půjde o dočasný úřad.
Rodinný život Háchy se právě v tomto období zkomplikoval. Zemřela jeho manželka Marie a dcera Milada se rozvedla. Tyto osobní tragédie spolu s politickým tlakem činily z Háchy muže vystaveného extrémní zátěži.
Protektorát a nemožné volby
Po obsazení českých zemí nacistickým Německem v březnu 1939 zůstal Hácha ve funkci jako protektorátní prezident, ačkoliv jeho moc byla formální a značně omezená. Bylo mu jasné, že každé rozhodnutí bude kompromisem. Háchovým cílem bylo zachovat v rámci omezených možností co nejvíce z běžného života a minimalizovat utrpení obyvatelstva.
Mezitím vzniklo samostatné Slovensko vedené Josefem Tisem, které se stalo na Německu závislým satelitním státem.
Hácha protestoval proti germanizaci, odmítal slib věrnosti Hitlerovi, zasazoval se o propuštění zatčených studentů a na několik okamžiků dokázal nacistům vzdorovat. Jeho činy však nebyly velkolepé a veřejně viditelné, byly to kroky opatrné, často v zákulisí, které měly zmírnit tíhu okupace. Historikové často připomínají, že právě toto rozhraní mezi mocí a nemožností činit rozhodnutí činí Háchu tak složitou postavou.
Osobní tragédie a konec války
Po atentátu na Reinharda Heydricha v květnu 1942 se situace dramaticky zhoršila. Hácha byl nucen vystupovat na veřejnosti jako symbol protektorátní loajality, zatímco jeho zdraví se pod tíhou enormního stresu a pocitů beznaděje zhoršovalo. Pobýval převážně na zámku v Lánech, kde skrýval odboj a poskytoval pomoc pronásledovaným. V posledních měsících války už nebyl schopen samostatně mluvit ani vykonávat administrativu.
Po válce byl Emil Hácha zajat pro podezření z kolaborace. Zemřel 27. června 1945 ve vězeňské nemocnici na Pankráci, fyzicky vyčerpaný a psychicky zcela zlomený. Už před koncem války trpěl vážnými zdravotními problémy, měl dlouhodobě nemocné srdce, vysoký krevní tlak, časté kolapsy a na Pankráci se k tomu přidal těžký zápal plic. Jeho organismus prostě nedokázal dál fungovat. Umíral jako nešťastný, vyčerpaný člověk, kterému se život zhroutil ještě dřív, než skončila válka. Po desetiletí bylo jeho jméno symbolem kolaborace, ale moderní historici podstatně víc zdůrazňují nesmírně těžký úděl muže, který nesl na svých bedrech obrovskou tíhu a bolest, zatímco Edvard Beneš, kterého Hácha celý život považoval za skutečného prezidenta, přežil celou válku v relativním bezpečí exilu v Anglii. Háchův příběh tak stále více získává podobu tragédie člověka, který byl semlet okolnostmi, které nemohl ovlivnit.
Kolaborant nebo mučedník?
Hodnocení Emila Háchy zůstává historicky složité. Nebyl aktivním kolaborantem, ale ani hrdinou revolučního odporu. Byl mužem vzdělaným, odpovědným a věřícím, který se snažil zmírnit tíhu zla, aniž by jej ospravedlňoval. Jeho role byla o kompromisu mezi morálním ideálem a zachováním života a hodnot českého národa v dobách, kdy se hranice morálky zcela zhroutily pod zrůdností nacismu.
Hácha je symbolem toho, jak těžké je čelit situaci, kdy neexistuje dobré řešení, a jak někdy skutečná odvaha spočívá v udržení lidskosti a integrity tváří v tvář neúnosnému tlaku. Jeho život připomíná, že historie není černobílá, a že význam člověka nelze vždy měřit jeho veřejnými činy, ale často jeho schopností chránit, co ještě chránit lze a to i v nejtemnějších časech.
