Článek
Pojďme si nejprve pár slovy připomenout výjimečnou osobnost Vladimíra Vondráčka.
Vladimír Vondráček
Vladimír Vondráček. Psychiatr a popularizátor vědy
Vladimír Vondráček se narodil 23. února 1895 v Praze. Po maturitě na gymnáziu v Křemencově ulici nastoupil v roce 1913 na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, kterou absolvoval v roce 1919. Už během studií se profiloval mezi hlavními žáky profesora Antonína Heverocha a od začátku bylo jasné, že půjde svou vlastní cestou.
Svoji profesní dráhu zahájil na ambulanci nervových chorob. Vondráček se stal průkopníkem československé lékařské psychologie, psychofarmakologie, gerontopsychiatrie, psychiatrické sexuologie a duševní hygieny. Vondráček byl průkopníkem, který se zabýval lidskou osobností, zkoumal typické vlastnosti a chování lidí a propojoval psychologické a medicínské poznatky. Díky tomu otevíral nová témata v psychiatrii a ukazoval, jak tělo a mysl spolu souvisejí. Vondráček přispěl definicí řady psychopatologických jevů. Mimo jiné objevil enzym glycero-fosfatázu v mozkové tkáni, zavedl pojem ultrasenzibilita, kterým popsal lidi s mimořádnou citlivostí na vnější podněty a emocionální impulzy. Popsal diogenismus, tedy extrémní zanedbávání sebe sama a svého okolí, a primitivismus, kdy se člověk vrací k jednoduchým nebo nezřídka společensky neobvyklým způsobům chování. Navrhl také axiologickou koncepci v psychiatrii, která zdůrazňuje, že při posuzování psychiky je důležité brát v úvahu hodnoty, přesvědčení a motivace člověka, a nikoli pouze symptomy jeho nemoci.
Vondráček tak ukazoval, že lidská mysl je komplexní, fascinující a propojená s tělem i kulturou, a že porozumění psychice vyžaduje pohled, který kombinuje biologii, psychologii i filozofii.
Vondráček nebyl jen vědec. Byl pedagogickým fenoménem a kapacitou. Studenti, kteří jeho hodiny považovali za nezapomenutelné a inspirující. Jeho přednášky na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy patřily mezi kultovní. Nepřednášel jen fakta, ale učil studenty přemýšlet o lidské mysli v širším kontextu. Dokázal propojit diagnostiku s filozofií, etikou i každodenním životem.
V roce 1925 se oženil s Miladou Drahorádovou. Setkali se během jeho sezónního působení ve Státních lázních Ľubochňa na Slovensku. Sám často žertoval, že jeho hlavními „životními láskami“ byly psychiatrie, farmakologie a interna. Jeho manželství s Miladou bylo přesto stabilní.
Vondráček napsal více než 400 odborných a popularizačních prací. Mezi jeho nejznámější knihy patří například Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, Lékařská psychologie, O hodnotách a hodnocení a Vnímání. V těchto dílech propojoval klinickou zkušenost s filozofií a ukazoval hranici mezi rozumem a fantazií, mezi faktem a iracionálnem.
Vladimír Vondráček zemřel 10. května 1978 v Praze a byl pohřben na Vinohradském hřbitově. Jeho odkaz žije dodnes. Psychiatrická společnost J. E. Purkyně uděluje od roku 1993 Národní cenu Vladimíra Vondráčka.
Kniha Fantastické a magické z hlediska psychiatrie
Kniha, kterou Vondráček napsal společně se svým přítelem Františkem Holubem poprvé vyšla v roce 1968. Některé informace a interpretace je dnes třeba vnímat jako překonané, což však nijak nesnižuje její hodnotu a schopnost otevřít čtenáři okno do tajemného světa lidské mysli.
Když kniha vyšla, působila téměř jako zjevení. V době, která byla sevřená ideologickými hranicemi, racionalismem a nedůvěrou k „neuchopitelným“ tématům, si Vladimír Vondráček a František Holub troufli otevřít široké veřejnosti oblast, o níž se mlčelo, svět magie, mystiky, víry, patologických jevů i temných zákoutí lidské psychiky. Kniha tak představovala odvážné prolomení dobových tabu: spojovala exaktní psychiatrický pohled s kulturní historií, legendami a fantazií v čase, který fantazii příliš nepřál. Právě proto nepůsobila jen jako odborná práce, ale jako okno do zakázaných, fascinujících a hluboce lidských témat, jež oficiální diskurz tehdejší společnosti často potlačoval. Unikátnost díla spočívala nejen v jeho obsahu, ale i v samotné odvaze takovou knihu napsat a vydat.
I když byl Vladimír Vondráček velice plodným autorem odborných studií a článků, právě touto knihou získal vysoký status i u zcela laické veřejnosti. Spolu s Františkem Holubem, právníkem, cestovatelem a vášnivým milovníkem historie, se Vondráček pustil do nelehkého úkolu: prozkoumat rozsáhlou oblast lidské mysli, kde se mýty, fantazie, magie, svět primitivních kultur a anomální chování střetávají s každodenní realitou. Holub přispěl knihou svým historickým a kulturním vhledem, který propojil psychiatrickou analýzu s kontextem skutečných událostí, legend a záznamů o významných osobnostech, čímž vznikl fascinující a multioborový celek.
Vondráček ukazuje, že šílenství, patologické rysy nebo extrémní fascinace nejsou nikdy vzdálené, skrývají se velmi blízko každého z nás a jsou součástí lidského bytí a hranice mezi normálním a abnormalitou je často velmi tenká.
Kniha odhaluje, jak se nadpřirozené a fantaskní obrazy prolínají s psychologií a psychopatologií, ukazuje, proč lidé věřili v kletby, jak fungovala magie ve středověkých komunitách, jak psychopatické rysy formovaly některé slavné umělce a literáty a proč mystici často překračovali hranice běžného chování. Každá kapitola nabízí fundované, srozumitelné vysvětlení, ale zároveň nechává prostor fantazii a údivu nad tajemnou hloubkou lidské mysli.
Vondráček a jeho přístup k psychiatrii
Vondráček byl dalek jakýchkoli tajemných či magických interpretací. Psychoanalýzu, Sigmunda Freuda i Carla Junga hodnotil kriticky a držel se důsledně materialistického, vědeckého přístupu. Jeho odmítání psychoanalýzy pramenilo z faktu, že se tato disciplína opírala o teoretické spekulace, které nepovažoval za dostatečně exaktní. Freudovy i Jungovy konstrukty nevědomí, symboliku snů a archetypy viděl spíše jako hypotetické modely než podložené klinické poznatky a nemohly tak být pro jeho praktickou práci v psychiatrii plně využitelné.
Zároveň se nechal inspirovat těmi, kteří kladli důraz na empirické a systematické poznání psychiky. Vondráčkovo myšlení a jeho přístup k psychiatrii bylo výrazně ovlivněno klasiky tradiční psychiatrie, jejichž díla a metodologie formovala moderní pojetí duševních poruch. V jeho práci se odráží vliv Karla Jasperse, filozofa a psychiatra, který kladl důraz na porozumění lidské subjektivitě a psychickému prožívání, nikoli jen na pouhé symptomy. Jaspers prosazoval, aby psychiatrie byla nejen vědecká, ale i citlivá k mezním oblastem lidské zkušenosti.
Podobně byl Vondráček ovlivněn německým tradičním myšlením reprezentovaným Ernstem Kretschmerem, který zkoumal souvislost mezi typy lidské postavy a psychickými poruchami, a Emilem Kraepelinem, zakladatelem moderní systematické klasifikace duševních nemocí. Jejich práce poskytly psychiatrii pevný vědecký rámec a pomohly vytvořit první systematický způsob, jak rozdělovat duševní nemoci.
Důležitou roli sehrály i jeho zkušenosti z vojenské služby. Jako lékař u 7. pluku, spolu s Mudr. Jánským (objevitelem krevních skupin), pozoroval psychické reakce veteránů 1. světové války na stres a trauma, což mu poskytlo cenné vhledy do extrémních projevů lidského chování a pomohlo mu pochopit, jak těžko někdy rozlišit hranici mezi normálním a patologickým chováním.
Tato kombinace teoretických vlivů a praktických zkušeností umožnila Vondráčkovi vyvinout vlastní racionální, vědecky podložený a zároveň lidsky citlivý přístup k psychiatrii , který se promítá i do jeho knihy Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, kde dokáže spojit precizní klinické poznatky s hlubším porozuměním kulturním a historickým souvislostem.
Právě Vondráčkův racionální materialistický přístup, prostý mysteriózních spekulací, je fascinující, protože svět nadpřirozena demýtizuje, aniž by ho zbavoval úžasu, který tento svět vyvolává. Přesto jeho kniha jednoduše řečeno neuvěřitelně baví, protože dokáže propojit medicínu, psychologii, historii a tajemno do neobyčejně plastického a poutavého celku.
Kniha Fantastické a magické z hlediska psychiatrie patří k dílům, která významnou měrou popularizovala vědu a psychiatrii v době, kdy tyto obory působily uzavřeně a byly veřejnosti jen obtížně přístupné.
Osobní dojmy a další vydání knihy
Knihu jsem četla poprvé ve svých patnácti letech a do té doby jsem se nesetkala s tak zvláštní a komplexní knihou. Otevřela přede mnou svět tajemství, který mě do dodnes nepřestal fascinovat, ale zároveň mi ukázala, jak je důležitý exaktní přístup a pravda.
Původní vydání knihy Fantastické a magické z hlediska psychiatrie z šedesátých let mělo volnou, vyprávěcí strukturu, kapitoly plynule navazovaly, umožňovaly autorům propojit psychiatrické, historické a kulturní souvislosti a vést čtenáře fascinujícím světem magie, paranormálních jevů a extrémních lidských osudů.
Novější vydání upravené do encyklopedické formy ztratilo tuto plynulost a narušilo čtenářský zážitek. I tak ale hloubka informací a exaktní kombinace medicíny, psychologie a historie zůstává zachována, jen už čtenáře tolik nepohlcuje a nenavozuje ten autentický dojem prvního vydání.
František Holub a jeho významný kulturní a historický vhled
Bylo by velkým opomenutím nezmínit spoluautora Františka Holuba, který výraznou měrou přispěl k tomu, že je kniha Fantastické a magické z hlediska psychiatrie neuvěřitelně plastická a multioborová. Vladimír Vondráček byl lékařskou kapacitou, František Holub vášnivý milovník historie, což dohromady vytváří knihu velmi exaktní, kde medicína, psychiatrie, historie a mysteriózno tvoří fascinující celek.
František Holub byl právník, cestovatel a vášnivý milovník historie. Spolu s Vondráčkem přinášel do knihy historický a kulturní vhled a zajišťoval propojení psychiatrické analýzy s kontextem skutečných historických událostí, legend, pověr a záznamů o významných osobnostech. Jeho práce umožnila, aby kniha nebyla pouze odbornou studií, ale zároveň poutavou cestou do fascinující a tajemné oblasti lidské mysli.
Holubova role byla klíčová pro vyvážení vědeckého pohledu Vondráčka a historického, kulturního a praktického pohledu na svět magie, fantastických jevů a extrémních lidských osudů.
