Článek
Spolu se svou druhou manželkou Lottou Zweigovou zvolil dobrovolný odchod ze světa v okamžiku, kdy nabyl přesvědčení, že Evropa nenávratně podlehla barbarství.
Jeho smrt nebyla výkřikem zoufalství, ale tichým gestem člověka, který přestal věřit v budoucnost civilizace. Zweig patřil k nejčtenějším a nejuznávanějším autorům meziválečné Evropy. Byl kosmopolitou, humanistou a přesvědčeným pacifistou. Věřil v duchovní jednotu kontinentu, v sílu kultury, literatury a dialog mezi národy. Jeho texty, novely, eseje i romány se vyznačují mimořádnou psychologickou jemností a hlubokým porozuměním lidské křehkosti. Právě proto pro něj byl nástup fašismu a nacismu osobní katastrofou.
Stefan Zweig (stojící) se svým bratrem
Raná léta a formativní vlivy
Narodil se ve Vídni do zámožné židovské rodiny, otec Moritz Zweig byl textilní podnikatel a matka Ida pocházela z obchodní a bankovní rodiny. Rodina byla, podobně jako mnoho jiných židovských rodin té doby, sekularizovaná, tedy bez prožívané náboženské identity.
Díky finančnímu zázemí mohl studovat filozofii na Vídeňské univerzitě a současně se věnovat literární činnosti. Již od mládí publikoval básně a povídky, v roce 1901 vyšla jeho první sbírka Stříbrné struny a o tři roky později první novela Láska Eriky Ewaldové. V roce 1904 obhájil doktorát z filozofie s disertační prací o filozofii Hippolyta Tainea.
Postupně se stal významnou postavou vídeňské kulturní scény. Přátelil se s řadou intelektuálů své doby, včetně Sigmunda Freuda, jehož psychoanalýza hluboce ovlivnila Zweigovo chápání lidské psychiky. Setkával se s literárními osobnostmi, sbíral autogramy, dopisoval si s významnými spisovateli a často je hostil ve svém domě. V této době se také oženil se svou první manželkou, Friderike von Winternitz, a vyženil dvě dcery z jejího předchozího manželství.
Stefan Zweig byl také vášnivým cestovatelem, procestoval na tehdejší dobu nebývalý kus světa, Indii, Ameriku, Cejlon či Japonsko a projevil lásku ke starým historickým památkám, které by jinak zřejmě byly odsouzeny k zániku. Koupil totiž chátrající zámek Paschinger Schlössl u Salcburku. Původně zanedbaný objekt, který Stefan Zweig nechal citlivě zrekonstruovat a přeměnil někdejší barabiznu na pohodlné a reprezentativní sídlo. Žil si tedy komfortně, jeho životní styl odpovídal vyšší střední třídě té doby.
Obývací pokoj Stefana Zweiga na zámku Paschinger Schlössl
První světová válka jeho víru v civilizaci hluboce otřásla. Přestože zpočátku podlehl vlasteneckému nadšení, brzy se stal hlasitým kritikem konfliktu. Stefan Zweig se rozhodl vést „osobní válku“ proti zradě rozumu a masovým vášním své doby. Byl inspirován přátelstvím s francouzským pacifistou Romainem Rollandem. Byl přesvědčen, že lidský intelekt a kultura jsou základem civilizace a že nacionalismus a nenávist jsou ničivé a pro civilizaci zcela devastující. Ve svém díle i publicistice se stal zastáncem kosmopolitismu a duchovního sjednocení Evropy.
Cesta na literární výsluní
Stefan Zweig byl rakouský spisovatel, překladatel a přesvědčený pacifista, který se stal jedním z nejčtenějších a nejuznávanějších autorů německy psané literatury první poloviny 20. století. Díky psychologicky pronikavým novelám, jako jsou Hořící tajemství, Strach, Dopis neznámé či Amok a literárním biografiím, například Magellan: Muž a jeho čin a Triumf a tragédie Erasma Rotterdamského, se Zweig stal vypravěčem, jehož díla kombinovala dramatickou zápletku s hlubokým psychologickým vhledem. Styl jeho psaní se hlásil k realismu, přitom však nabízel živý jazyk a emoční intenzitu, která umožnila širokému publiku porozumět lidské psychice bez nutnosti složitých modernistických experimentů.
Klíčovým prvkem Zweigovy poetiky byl jeho hluboký zájem o psychoanalýzu. Přátelství se Sigmundem Freudem mu umožnilo chápat, že lidské jednání je často řízeno nevědomými pudy, strachem, vinou a potlačenými touhami. Jeho postavy jednají často v rozporu se svým vědomým přesvědčením: lžou ze soucitu, utíkají ze strachu nebo ubližují druhým, domnívajíce se, že jednají správně. Autor jejich selhání neodsuzuje, ale analyzuje, čímž čtenář získává hluboký vhled do psychologického rozkladu, který vychází z dobrých úmyslů.
Stejně tak Zweigovy historické romány (Marie Stuartovna, Marie Antoinetta) ukazují lidskou psychiku v konfrontaci s dějinami. Historické události jsou filtrovány skrze vnitřní prožívání jednotlivce a dějiny se tak neodehrávají jen na bojištích, ale v lidské duši. Autor propojuje faktografickou přesnost s psychologickou imaginací a sleduje okamžiky rozhodnutí, v nichž se střetává osobní slabost s tlakem doby. Tato schopnost spojit historická fakta s analýzou lidského nitra činí jeho historické romány nadčasovými.
Posledním dokončeným dílem Stefana Zweiga je Šachová novela, krátký, intenzivní psychologický text, který lze označit za psychologický thriller. Hlavní postava, šachový mistr, se během plavby setkává s mužem, jenž přežil dlouhodobé psychické mučení v izolaci hotelového pokoje během nacistické okupace. Šachy se stávají prostředkem přežití, ale i symbolem vnitřního rozštěpení a boje o zachování identity. Kromě napínavého děje novela nabízí hlubokou studii traumatu, šílenství a destruktivní síly totalitní moci.
Je dvojí soucit. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastně jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím, soucit, který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení od vlastní duše. A ten druhý, který jediný má smysl – ten nesentimentální, avšak tvořivý soucit, který ví, co chce, a je odhodlán trpělivě a s účastenstvím vydržet až do konce svých sil a ještě za něj.
Netrpělivost srdce, román o falešném soucitu
Jedním z nejslavnějších a morálně nejzásadnějších Zweigových románů je Netrpělivost srdce. Jde o dílo, které s mimořádnou naléhavostí ukazuje, že cesta do pekel může být dlážděna dobrými úmysly a že skutečná dobrota je tou nejtěžší lidskou ctností.
Román sleduje osud mladého poručíka Antona Hofmillera, jenž se z trapného nedorozumění dostává do vztahu s tělesně postiženou Edith Kekesfalvovou. Z lítosti se rodí blízkost, z blízkosti závislost a z neochoty říci pravdu tragédie. Toni není schopen nést odpovědnost za své jednání. Ze strachu, aby neublížil Edith, lže, oddaluje rozhodnutí a postupně se zaplétá do sítě vlastních slibů.
Zweig zde s nemilosrdnou přesností odhaluje, že soucit bez skutečného odhodlání k činům je krutý. Že láska nemůže vyrůst z povinnosti a že pravda, jakkoli bolestná, je méně ničivá než milosrdná lež. Netrpělivost srdce je románem, který čtenáře zbavuje iluzí o vlastní morální nadřazenosti a nutí jej ptát se, zda by sám jednal lépe.
Exil a smrt (1934–1942): Roky bez domova
Rok 1934 znamenal pro Stefana Zweiga definitivní zlom. Po nástupu národních socialistů k moci v Německu a sílícím tlaku v Rakousku se politická situace stala neúnosnou i pro Salcburk. Když v únoru 1934 provedla policie v jeho domě domovní prohlídku na základě absurdního udání o ukrývání zbraní, pochopil, že čas odejít právě nastal. O dva dny později opustil Rakousko a zamířil do Londýna.
Exil nebyl jen geografický, ale i mentální. V Německu byly jeho knihy páleny, později zakázány; v Rakousku byl ještě krátce tolerován, ale jeho literární domov se rozpadal. Přesto zůstal jedním z nejčtenějších autorů své doby. Psal, cestoval, spolupracoval s vydavateli mimo říši, dokončil libreto k opeře Mlčící žena Richarda Strausse, dílo, které muselo být po premiéře staženo kvůli jeho židovskému autorství. Svět ho vítal, Evropa ho odmítala.
Manželství s Friderike bylo roku 1938 rozvedeno. Manželství už nefungovalo, Friderike se Stefanem do exilu neodjela. Vztah s ním by pro ni a její dcery představoval osobní i politické riziko, život po Zweigově boku v době nástupu fašismu a nacismu pro ni mohl být nebezpečný.
Po oficiálním rozpadu prvního svazku se Zweig oženil se svou sekretářkou Charlotte Altmannovou, která ho doprovázela během let putování v exilu. Byla židovka, což v kontextu tehdejších událostí činilo jejich společný život v Evropě nebezpečným.
Po získání britského občanství se s ní přestěhoval do Bathu, kde pracoval na biografii Balzaca a veřejně se loučil se světem, který mizel. Někdy i doslova, například, když pronesl smuteční řeč na pohřbu Sigmunda Freuda.
V roce 1940 Evropa definitivně padla. Zweig odjel přes New York do Jižní Ameriky a nakonec se usadil v Petrópolisv Brazílie. Napsal zde knihu Brazílie: země budoucnosti, text plný vděčnosti, ale i křečovité naděje. V nitru však autor ztrácel poslední záchytné body. Evropa, kterou považoval za duchovní domov, byla zničena. Jazyk, kultura i víra v humanismus, jimž zasvětil život, se mu zdály nenávratně zrazené.
Se svou druhou manželkou nakonec v roce 1942 dobrovolně ukončil život v brazilském městě Petrópolis. V noci z 22. na 23. února 1942 sspolu se svou ženou Lotte sebevraždu předávkováním uspávacím lékem. Ve svém rozlučkovém dopise psal, že odchází „z vlastní svobodné vůle a s jasnou myslí“, protože jeho síly byly vyčerpány „dlouhými lety putování bez domova“. Neodcházel z bídy ani ze strachu o holý život, ale z pocitu definitivní ztráty smyslu.
Pozdravuji všechny své přátele! Kéž se jim dostane toho, aby viděli úsvit po dlouhé noci! Já, příliš netrpělivý, odcházím napřed.
Zweigova smrt šokovala svět. Thomas Mannpozději přiznal, že jeho přítel možná dohnal pacifismus až k bezmoci, ale zároveň uznal, že Stefan Zweig zosobňoval tragédii evropského intelektuála 20. století víc než kdokoli jiný. Muže, který věřil v rozum, dialog, kulturu a evropskou civilizaci a který nedokázal žít ve světě, jenž tyto hodnoty zavrhl.
Stefan Zweig
Svět, který zlomil vaz celým generacím
Stefan Zweig je dnes často považován za humanistu, který neunesl zničení ideálů, jimž zasvětil celý život. Nezemřel proto, že by neměl kde žít nebo z čeho žít. Zemřel proto, že svět, ve který věřil, přestal existovat. Jeho smrt ukazuje, že ideály, jakkoli ušlechtilé, pokud vyrůstají pouze z lidského rozumu a etiky, jsou křehké a v mezních situacích odsouzené ke zhroucení. Ideál bez víry ve vyšší dobro, které přesahuje lidské chápání, se nakonec obrací proti svému nositeli ve formě absolutní deziluze.
Stefan Zweig však nebyl výjimkou. Brutální deziluze dvacátého století zlomila celou generaci lidí, kteří vyrůstali v přesvědčení, že kultura, vzdělanost a humanismus samy o sobě v moderní době postačí jako ochrana proti barbarství. Nepostačily.
Stefan Zweig je dodnes velmi populární a oblíbený autor. Jeho psychologicky pronikavé romány a novely oslovují čtenáře po celém světě a řada jeho děl byla také zfilmována či adaptována pro televizi. Díky nadčasovým tématům, morálním dilematům a hlubokému vhledu do lidské psychiky zůstává jeho dílo relevantní i v současnosti. Patří mezi mé konstantně nejoblíbenější spisovatele, podobně jako Erich Maria Remarque, jehož jsem vzpomínala nedávno.
