Na vlastní kůži. Brutální, syrové a pravdivé svědectví, které vás naučí nenávidět zlo

Je zajímavé, že ve včerejším příspěvku jsem vzpomínala knihu Eichmann v Jeruzalémě, jehož autorka zemřela 4. 12. 

Dnes píšu o knize Na vlastní kůži, jejíž autorka zemřela 5. 12. Obě autorky byly židovky a obě poznaly až na dřeň zrůdnost nacismu a komunismu. Hannah Arendtová jako politická filozofka, Heda Kovályová jako manželka popraveného náměstka ministra zahraničního obchodu a kamarádka někdejšího ministra kultury Pavla Tigrida. Ten byl do ní v mládí zamilován.

Často saháme po knihách o komunismu a nacismu, protože v nich jsou jasně vymezené hranice, víme, kdo je na té temné straně. Ale skutečná síla svědectví spočívá v tom, že nás učí nenávidět totalitu, restrikce, nesvobodu a milovat dobro, svobodu a spravedlnost a vede nás k citlivosti a ke schopnosti rozeznat zlo i tehdy, když dostává moderní tvář a především v tomto ohledu má smysl.

Na vlastní kůži je útlá kniha, která je ovšem nesmírně výživná svým obsahem. Podobně jako Eichmann v Jeruzalémě patří mezi knihy, které mě osobně mimořádně hluboce zasáhly. Osobně se domnívám, že četba této knihy by měla být povinná a nepředstavovalo by to žádnou oběť, protože nejenže není rozsáhlá, je i nesmírně čtivá přes těžké a náročné svědectví.

Autorka, Heda Margoliová‑Kovályová, přežila ghetta, koncentrační tábory i pochody smrti, zažila hrůzy dvou totalit, nacistické i komunistické a přesto dokázala vyprávět o svém životě s neskonalou lidskostí, drsnou upřímností.

Heda Bloch se narodila 15. září 1919 v Praze do židovské rodiny, která měla v tehdejší době relativně stabilní společenské a ekonomické zázemí. Otec pracoval jako finanční ředitel firmy Waldes Koh‑i‑noor. Její dětství i mládí byly formovány prostředím, které jí nabídlo přístup k literatuře a kultuře, a tak už od raného věku inklinovala ke vzdělání, k četbě a k hlubšímu rozvažování.

Heda se provdala za právníka JUDr. Rudolfa Margolia. Začátek okupace naznačil, že to bude život plný utrpení a zkoušek.

S manželem a s rodiči byla Heda transportována nejprve do ghetta v Lodži (1941) a následně v roce 1944 do koncentračního táboru v Osvětimi, jejího muže posléze deportovali do Dachau. V Osvětimi zahynuli její rodiče. Ona sama byla poslána na nucené práce v pracovním táboře.

Jak fronta postupovala, tábor byl evakuován a tisíce vězňů se vydalo na pochod smrti, mezi nimi i Heda. Hedě se podařilo uprchnout a vrátit se do Prahy. Její útěk a návrat znamenaly zázrak. Přežila, když většina lidí, které znala, nepřežila. Radost se však nekonala. Lidé, které oslovila s prosbou o pomoc a které považovala za své přátele, se k ní nechtěli znát. Ano, byli sami paralyzovaní strachem, ale tento fakt ji návrat nijak neusnadnil. Cítila se podruhé zcela zdrcena.

Po osvobození se shledala s Rudol­fem, dvojice se pokusila o návrat k normálnímu životu. Narodil se jim v únoru 1947 syn Ivan. Nicméně trauma z koncentračních táborů, ztráta rodičů a pocit viny za přežití zanechaly hluboké stopy a to nejen v jejich duších, ale i ve společnosti, jež často nedokázala pochopit, co přeživší prožili.

Po válce Rudolf Margolius uvěřil ideálům komunismu. Mnozí, kteří přežili holokaust, viděli v novém režimu možnost lepšího světa a netušili, že zlo jen převléká plášť. Rudolf se stal náměstkem ministra zahraničního obchodu a zasazoval se o ekonomickou spolupráci se západními zeměmi. Byl odborník, technokrat a nikdy nebyl politicky ambiciózní. Přesto se stal obětí brutálního stalinistického procesu, vedeného společně s Rudolfem Slánským a dalšími.

V roce 1952 byl zatčen, podstoupil měsíce fyzického a psychického nátlaku od sovětských poradců a StB a byl donucen podepsat falešná doznání. V procesu u pankráckého soudu se Margolius nesetkal se spravedlností: rozsudky smrti pro jedenáct ze čtrnácti obžalovaných byly předem rozhodnuty v Moskvě a na ÚV KSČ. Před popravou dne 3. prosince 1952 nepronesl žádná slova.

Pavel Tigrid o něm napsal:
„Rudolf Margolius si prožil své v nacistických koncentrácích a do KSČ vstoupil po válce z opravdového přesvědčení: aby se už nikdy nemohlo opakovat, co se stalo, aby už nikdy nikdo nebyl pronásledován pro svůj rasový, národní nebo sociální původ, aby si lidé byli opravdu rovni, aby byl nastolen věk skutečné svobody. O pár let později se soudruhům podařilo, co se nepovedlo nacistům: zabili ho.“

Do procesu se promítala absurdita komunistických čistek: Margolius byl považován za člena „protistranického spikleneckého centra“ a jeho mučení a manipulace s ním zdůrazňovaly krutost tehdejší moci. Po rehabilitaci v 60. letech a ocenění in memoriam zůstává symbolem nevinné oběti monstrózního procesu.

Heda se ocitla znovu na dně: bez manžela, bez práce, bez domova, s malým dítětem. Jeho poprava a brutální pád rodinného života znamenaly pro Hedu naprosté zničení jistot a zabezpečení. Byla vyhozena ze zaměstnání, vystěhována a stigmatizována. Přesto přežila a díky této zkoušce se cítila sebevědomější a jistější.

V roce 1955 se Heda podruhé vdala za filozofa a překladatele Pavla Kovályho a pod jeho jménem začala pracovat jako překladatelka z angličtiny a němčiny. Díky jeho jménu ale i vlastnímu talentu, přeložila řadu děl světových autorů (od německých, britských a amerických spisovatelů).

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 Heda s Pavlem emigrovali do Spojených států. Tam Heda pracovala jako knihovnice v knihovně právnické fakulty na Harvard Law School v Cambridge (Massachusetts). Přesto si stále nesla otisk minulosti a rozhodla se o něm napsat. Výsledkem byla její autobiografie Na vlastní kůži, vydaná v exilu roku 1973.

Kniha Na vlastní kůži není jen osobním vyprávěním. Je to dokument doby, svědectví o dvou totalitách, nacistické a komunistické, o zradách, zrůdnostech, ale i o síle přežití, o odolnosti, o víře v lidskost. Heda nepíše poučení, její vyprávění je syrové až stroze informativní, autentické, a často kruté.

Čtenář se s ní ocitá v barácích ghetta, v Osvětimi, v pochodech smrti. Cítí hlad, strach, bolest, ale i zoufalou naději. Po válce sleduje tu chvíli, kdy se radost z „návratu domů“ nekoná, když místo radosti přichází antisemitismus, obavy, stigma, že přežil, když většina okolí zahynula. Pak přichází politická perzekuce, nová zrada, nová smrt a znovu snaha přežít a postavit se.

„Na vlastní kůži“ je kniha, která nemoralizuje, jen pravdivě vypráví. A právě proto patří ke knihám, které by měly být čteny, ne jen kvůli historii, ale pro to, co nám říkají o lidskosti, o paměti, o nespravedlnosti.

Heda zemřela 5. prosince 2010 v Praze. Je pochována na Novém židovském hřbitově na Žižkově. Zanechala po sobě syna Ivana, který žije v Anglii, je architektem a jedním z propagátorů českých technických a kulturních památek.

Kromě knihy Na vlastní kůži Heda napsala i román Nevina, který v exilu vyšel v roce 1985 a v Česku znovu v roce 2013. Dále byl o Hedě natočený dokumentární film Hitler, Stalin a já: Ústní historie 20. století, vzniklé na základě jejího rozhovoru natočeného v roce 2001.

https://en.wikipedia.org/wiki/Heda_Margolius_Kov%C3%A1ly

https://www.theguardian.com/theguardian/2010/dec/13/heda-margolius-kovaly

https://en.wikipedia.org/wiki/Under_a_Cruel_Star

https://art.hn.cz/c1-54721660-heda-margoliova-kovalyova-na-vlastni-kuzi

https://cbdb.cz/booxy-market/465203-na-vlastni-kuzi-heda-kovalyova-heda-kovalyova-rudolf-margolius

https://www.margolius.co.uk/works-by-heda.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Margolius

https://en.wikipedia.org/wiki/Sl%C3%A1nsk%C3%BD_trial

https://www.holocaustrescue.org/diplomatic-rescue