Eichmann v Jeruzalémě nebo před Jeruzalémem? Kontroverzní reportáž Hannah Arendtové a její korekce

Přitom Arendtová nastavuje zrcadlo zlu opravdu mistrovsky. Za mě osobně tato kniha patří k nejsilnějším čtenářským zážitkům, které jsem kdy měla. Fenomén „banality zla“ je nesmírně děsivý, skutečný ďábel se často skrývá ve zdánlivé všednosti, v rutině, slepé poslušnosti a neochotě přemýšlet o důsledcích vlastních činů. Arendtová ukazuje, že největší hrůza nemusí mít podobu sadistického násilníka, ale obyčejného úředníka, který bezmyšlenkovitě plní rozkazy.

Jedná se o dílo sice útlé, ale nesmírně silné, a proto knižní recenzi nelze publikovat, aniž bychom se dostatečně neseznámili s fascinující autorkou. Je vhodná chvíle, protože jednak si připomínáme padesáté výročí jejího úmrtí, a jednak nedávno vyšla kniha Eichmann před Jeruzalémem, která dílu na jednu stranu kontruje, ale zároveň jej svým způsobem paradoxně doplňuje. Doporučuji číst obě, první pro vhled do filozofické a politické reflexe zla, druhou pro historickou přesnost a detailní portrét samotného zločince.

Hannah Arendtová, narozena 14. října 1906 v Hannoveru do sekulární židovské rodiny, patří k nejvýznamnějším politickým teoretikům 20. století. Dětství strávila v Královci, městě Kanta a už jako teenager četla Goetheho i filozofické traktáty. Byla by to příkladná intelektuálka, kdyby celý její život nebyl explozí konfliktů, paradoxů, vášní a rozhodnutí, která mnohé fascinují a jiné dodnes provokují. Hannah Arendtová bývá označována za jednu z nejvýznamnějších politických myslitelek 20. století, ačkoliv sama odmítala být nazývána filozofkou a nerada slyšela pojem politická filozofie. Dala přednost termínu politická teorie, protože pro ni nebylo přemýšlení jen akademickým cvičením, ale aktem, který má morální důsledky a společenskou zodpovědnost.

Ve dvaceti letech začala studovat teologii a filozofii na univerzitě v Marburgu, kde byla studentkou Martina Heideggera, jednoho z nejvlivnějších a nejrespektovanějších filozofů 20. století. Heidegger byl tehdy ženatý a ačkoli jí bylo dvacet a jemu přes třicet, mezi nimi se rozvinul hluboký milenecký vztah plný intelektuální a emocionální intenzity, který zásadně ovlivnil oba životy. Arendtová jej poznala nejen jako muže, ale i jako myslitele, jehož dílo ji fascinovalo a inspirovalo. Formálně ukončila jejich milenecký vztah poté, co se dozvěděla o jeho vstupu do NSDAP a sympatiích k nacistickému režimu. Přesto s ním udržovala celoživotní přátelství a intelektuální kontakt.

Je zvláštním paradoxem dějin, že právě Arendtová, židovka a pozdější ostrá kritička totalitarismu, sehrála klíčovou roli při zachování a popularizaci Heideggerova díla ve světě. Bez jejího vlivu a úsilí by mnohá jeho nejzásadnější díla nebyla vydávána a Heidegger by pravděpodobně zůstal marginalizovaným autorem odsouzeným k zapomnění kvůli svému spojení s nacismem. Arendtová se nejen zasazovala o vydávání jeho textů, ale také přispěla k tomu, aby jeho filozofické myšlení bylo chápáno a diskutováno v mezinárodním měřítku.

Jejich vztah byl složitý a mnohovrstevnatý, milenecký, intelektuálně provokující a zároveň dokázali zachovat celoživotní přátelství. Přátelství a intelektuální provázanost obou postav je detailně dokumentována v knize Hannah Arendtová a Martin Heidegger, která mapuje jejich životy a propojení, jež přečkalo nejen osobní krize, ale i bouřlivé historické okolnosti.

Tato kapitola Arendtina života podtrhuje její schopnost oddělit osobní zklamání od intelektuální práce a morálního úsudku, byla to právě ona, kdo umožnil, aby se Heideggerovo dílo stalo součástí světového filozofického diskurzu, přestože jeho politická minulost byla a zůstává předmětem debat a kontroverzí.

Někteří jí to nikdy neodpustili, jiní tvrdí, že právě díky Arendtové nebyl Heidegger intelektuálně zničen a mohl být dál čten a obdivován. Heidegger zradil demokracii a zachránila ho jeho židovská milenka.

Roku 1929 se Arendtová provdala za filozofa Günthera Sterna, který psal pod jménem Günther Anders. Jejich manželství ale dlouho nevydrželo a v roce 1937 se rozvedli. Už v roce 1933 byla Arendtová zatčena gestapem za výzkum nacistické propagandy, ale naštěstí byla po osmi dnech propuštěna. Následně uprchla do Francie, kde se zapojila do okruhu německých židovských exulantů a okamžitě se stala aktivní součástí záchranných akcí. Pomáhala zachraňovat děti před deportacemi do koncentračních táborů, poskytovala podporu pronásledovaným intelektuálům a umělcům a vytvářela kontakty, které mnohým zachránily život. V tomto období se seznámila s literárním kritikem Walterem Benjaminem a poznala svého druhého manžela Heinricha Blüchera, někdejšího komunistu, rebela a volnomyšlenkáře.

V roce 1941 spolu s Blücherem a svou matkou uprchla do USA přes Lisabon. Vízum jim zprostředkoval americký konzul Hiram Bingham a novinář Varian Fry, jehož práce pomohla stovkám intelektuálů a umělců uniknout z Evropy před nacistickým pronásledováním. Arendtová v této době nejenže přežila osobní ohrožení, ale také aktivně přispěla k záchraně životů desítek, možná stovek lidí, kteří by jinak padli za oběť holokaustu. Její angažovanost ukazuje, že intelektuální život a morální odpovědnost od sebe neoddělovala, přemýšlela i jednala, vždy s důrazem na praktickou pomoc těm, kteří se nacházeli v bezprostředním ohrožení.

V New Yorku se Arendtová rychle etablovala mezi intelektuály a novináři, navazovala kontakty s Mary McCarthy, Dwightem Macdonaldem a dalšími. Její průlomová kniha Původ totalitarismu (1951) analyzuje kořeny nacismu a stalinského komunismu, varuje před tím, jak masové společnosti mohou sklouznout do nelidského systému, když aparát zbaví lidi osobní odpovědnosti. Arendtová se zabývala antisemitismem, imperialismem i strukturou totalitního státu a ukazuje, že totalitarismus není pouhým zlem jednotlivce, ale systémem, který eliminuje morální autonomii.

Její další díla rovněž potvrzují její hluboký intelekt a odvahu přemýšlet o současném světě. V knize Mezi minulostí a budoucností (1954) se Arendtová zamýšlí nad kontinuitou a diskontinuitou dějin a výzvami moderní společnosti. Vita activa neboli O činném životě (1958) rozebírá různé formy lidské činnosti a jejich význam pro veřejný život. Krize kultury (1961) analyzuje stav moderní společnosti, kdy tradiční hodnoty a autority ztrácejí svůj vliv. Její text není pouze filosofickým úvahám o kultuře a umění, ale hlubokou reflexí politického a morálního úpadku společnosti, který se projevuje ztrátou smyslu pro veřejnou diskusi a kritické myšlení. Arendtová ukazuje, že krize kultury je zároveň krizi lidské odpovědnosti – pokud ztratíme schopnost hodnotit a přemýšlet, stáváme se náchylnými k totalitarismu a ideologickým manipulacím. Kniha je náročná ale fascinující, její eseje nabízejí podněty, které jsou překvapivě aktuální i dnes.

A konečně O revoluci (1963), O násilí (1970) a Život ducha (1971) dokreslují její pohled na politiku, etiku a lidskou mysl. Pro čtenáře, kteří chtějí pochopit intelektuální kontext, z něhož vzešla její nejslavnější kniha, je zásadní znát tato díla, zvlášť Krize kultury a Původ totalitarismu I–III, protože tvoří teoretický rámec, jenž umožňuje plně ocenit její pozorování o morální odpovědnosti jednotlivce a podstatě totalitarismu.

Největší kontroverzi vyvolala o dvanáct let později, v roce 1963, její kniha Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla. Arendtová popisuje proces s Adolfem Eichmannem, jedním z hlavních organizátorů holokaustu. Eichmanna nevidí jako démona, ale jako úředníka, který bezmyšlenkovitě plní rozkazy. Přesně tím ukazuje, že největší hrůza není v sadismu, ale v prázdnotě a slepé poslušnosti.

Arendtová pečlivě sledovala každý detail soudního procesu. Popisuje Eichmannovy výpovědi, jeho chování v soudní síni, jazyk i pohyby  a ukazuje, jak nebezpečná je kombinace byrokratické disciplíny, ambic a neschopnosti morálně reflektovat své činy. Nejde jen o hrůzu samotných transportů a vyhlazování, ale o to, že tento „obyčejný úředník“ se nechal pohánět slepou poslušností a rutinní kariérou. Pojem banalita zla, který Arendtová zavedla, nebyl kritikou nedostatku empatie jednotlivců obecně, ale upozorněním, že nejhorší zlo může vzniknout, když člověk nepřemýšlí a slepě se podřizuje instrukcím vyšších autorit.

Kniha vyvolala bouři reakcí. Židovské komunity ji obviňovaly, že omlouvá Eichmanna a kritizuje židovské rady, které spolupracovaly s nacisty v ghetech. Média a akademická obec reagovala stejně prudce, někteří Arendtovou obdivovali za intelektuální odvahu, jiní ji odsuzovali za chladnou, až analytickou prezentaci lidského zla. Přesto její text dokazuje neobyčejnou hloubku porozumění: nejen detailní popis soudu, ale i morální reflexi, která umožňuje čtenáři vidět komplexní souhru okolností, individuálních rozhodnutí a systémového násilí.

Arendtová přitom nechává čtenáře uvažovat o zásadních otázkách: Kde končí odpovědnost jednotlivce? Jak může být člověk pohlcen institucí? Jak se vyhnout slepé poslušnosti v moderních strukturách moci? Přes své kritiky zůstává Eichmann v Jeruzalémě jedním z nejzásadnějších děl pro pochopení mechanismu zla, který překračuje hranice konkrétních historických událostí a otevírá nadčasové otázky morální a politické odpovědnosti.

Na druhé straně v Česku loni vydaná kniha Eichmann před Jeruzalémem od Bettiny Stangnethové nabízí zásadní korekci Arendtové interpretace. Na základě nově objevených dokumentů a po desetiletí nepřístupných materiálů rekonstruuje život a „dílo“ Adolfa Eichmanna. Záznamy rozhovorů nizozemského novináře Willema Sassena z roku 1957, kdy Eichmann žil v exilu v Buenos Aires pod jménem Ricardo Klement, odhalují jeho fanatický antisemitismus, posedlost vyhlazováním evropských Židů a ideologickou oddanost nacistické věci. Eichmann nebyl pouze „obyčejným úředníkem“, nýbrž zapáleným a ideologicky motivovaným aktérem zla.

Stangnethová dokládá, že Arendtová byla svými zdroji a procesem do určité míry klamána: Eichmann si v soudní síni nasadil masku poslušného úředníka, což vedlo Arendtovou k pojmu „banalita zla“. V realitě však Eichmannovo „banální“ chování bylo doprovázeno vědomou, cílenou nenávistí a vášní pro ideologický projekt, který stál miliony životů. Z nahrávek vyplývá jeho zklamání, že se nepodařilo zlikvidovat všechny evropské Židy a jeho přesvědčení, že ničeho nelituje: „Ničeho nelituju! Rozhodně se neskloním!“

Kniha také ukazuje jeho život v exilu, kontakty s bývalými nacisty, snahy o zajištění anonymity a adaptaci na nový životní styl. Přináší nejucelenější a nejdetailnější portrét Eichmanna, jeho motivací a osobnosti, a přitom zároveň poskytuje cenné informace o nacistech v exilu.

Paradoxně obě knihy se doplňují: první zkoumá fenomén zla, druhá konkrétního vykonavatele, čímž dohromady poskytují komplexní obraz. Čtenář tak získává nejen historický fakt, ale i filozofický rámec, v němž lze uvažovat o zodpovědnosti jednotlivce, byrokracii a morální prázdnotě versus ideologické posedlosti.

Hannah Arendtová zemřela 4. prosince 1975 v New Yorku, ale její myšlení zůstává inspirativní a důležité. Její dílo dodnes rozděluje. Pro někoho je příliš provokativní a složité, pro jiné nesmírně podnětné a aktuální. Byla intelektuálně neohrožená a morálně odvážná. Nebála se přemýšlet o hrůzách totalit, analyzovat je a nazývat věci pravými jmény.

Dnes je dílo Hannah Arendtové ve veřejném povědomí možná méně známé a jeho studium je převážně doménou odborníků, což je rozhodně škoda vzhledem k jeho nadčasové relevanci.

Knihy Eichmann v Jeruzalémě i Eichmann před Jeruzalémem doporučuji číst obě první pro filozofický pohled na morální dilemata a lidskou poslušnost, ačkoliv se její teze o „banalitě zla“ musela historicky korigovat, druhou pro historický vhled do skutečné osobnosti a života Adolfa Eichmanna. Obě knihy dohromady poskytují úplný, fascinující a hluboký pohled na podstatu zla, odpovědnost jednotlivce a komplikovanou realitu moderní historie. Jsou to díla, která nejen informují, ale nutí k přemýšlení a sebereflexi a to je dnes, kdy se Arendtová stále zmenšujícím se okruhem čtenářů může být trochu zapomenuta, nesmírně důležité.

https://en.wikipedia.org/wiki/Hannah_Arendt

https://www.oikoymenh.cz/eichmann-v-jeruzaleme/

https://www.varianfry.org/archives/index%2006-06-25.html

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/eichmann-in-jerusalem-report-on-the-banalitiy-of-evil

https://www.martinus.sk/3030291-eichmann-pred-jeruzalemem/kniha

https://www.ft.com/content/d01dc318-dd7b-4c98-baaf-644ed91dedca

https://www.holocaustrescue.org/diplomatic-rescue

https://en.wikipedia.org/wiki/Martin_Heidegger

https://www.newworldencyclopedia.org/entry/Hannah_Arendt

https://en.wikipedia.org/wiki/Varian_Fry