Článek
Řeč je o Alžbětě Ruské, jejíž socha dnes stojí ve Westminsterském opatství vedle soch dalších mučedníků 20. století a která byla sestrou poslední ruské carevny Alexandry.
Obě sestry byly hluboce zbožné, ale jejich životní volby nemohly být odlišnější, zatímco jedna, Alexandra Fjodorovna, si zvolila za duchovního průvodce manipulátora a kontroverzního „mystika“ Grigorije Rasputina, jehož vliv na carský dvůr a politická rozhodnutí byl zhoubný, Alžběta hledala cestu tiché, neokázalé zbožnosti, zakotvené ve službě bližnímu a skutečné lásce k trpícím. Její životní příběh ukazuje, jak osobní tragédie mohou být proměněny v trvalý odkaz lidskosti, víry a odpuštění.
Osud Alžběty Fjodorovny patří k těm, které se vymykají běžnému výkladu dějin. Ne proto, že by stála v jejich středu jako vládkyně, ale proto, že se ocitla na průsečíku moci, víry a násilí a odmítla přijmout logiku kteréhokoli z těchto světů. Její život lze číst jako klasický aristokratický životopis, jako romantický příběh o krásné princezně, jako náboženskou legendu i jako politickou tragédii pozdního carského Ruska.
Alžběta Hesensko-Darmstadtská, 1883
Vnučka královny Viktorie, krásná, vážná, rezervovaná
Alžběta Hesensko-Darmstadtská se narodila 1. 11. 1864 v Darmstadtu jako dcera hesenského prince Ludvíka a princezny Alice, dcery britské královny Viktorie (byla tedy její vnučkou). Přestože patřila k nejvýše postavené aristokracii Evropy, vyrůstala v domácnosti, která kladla důraz na skromnost, osobní odpovědnost a praktickou víru. Děti se podílely na domácích pracech a byly vedeny k sociální citlivosti. Alžběta od raného věku doprovázela matku při návštěvách nemocnic a lazaretů.
Malá Alžběta, 1871
Zásadní formující zkušeností se stala epidemie záškrtu v roce 1878, při níž zemřela její nejmladší sestra a krátce poté i matka. Tato událost se podle slov jejích současníků stala tím momentem, kdy se v ní prohloubila vážnost, citlivost vůči utrpení a zdrženlivost, jež ji provázely po celý život.
V dospívání byla Alžběta považována za jednu z nejkrásnějších žen své doby. Současníci opakovaně zdůrazňovali nejen její vzhled, ale i zvláštní klid a odstup. Nabídky k sňatku přicházely z nejvyšších dynastických kruhů Evropy, včetně budoucího německého císaře Viléma II. Všechny odmítla. Tato odmítnutí vyvolávala spekulace a klepy. Část okolí je přičítala přehnané zbožnosti, jiní hovořili o citové chladnosti.
Nakonec se jejím manželem stal ruský velkokníže Sergej Alexandrovič Romanovec.
Manželství s velkoknížetem Sergejem
Dvě německé princezny, Alžběta a její mladší sestra Alexandra, se provdaly za ruská velkoknížata. Alžběta se v roce 1884 provdala za ruského velkoknížete Sergeje Alexandroviče, syna cara Alexandra II. Její mladší sestra Alexandra se o 10 let později provdala za Mikuláše, synovce Sergeje, tehdy ještě velkoknížete a pozdějšího cara Mikuláše II.
Oba sňatky byly typickými příklady evropské dynastické praxe a sloužily k posilování politických a diplomatických vazeb mezi ruskou císařskou rodinou a německými princovskými vládnoucími rody.
Sňatek s ruským velkoknížetem Sergejem Alexandrovičem Romanovcem znamenal zásadní obrat v životě Alžběty. Sergej byl synem cara Alexandra II. a patřil k nejkonzervativnějším členům dynastie. Jako generální guvernér Moskvy byl symbolem tvrdé carské moci a represí. Manželství bylo bezdětné a podle svědectví současníků spíše formální. Dvůr si šeptal o Sergejově homosexualitě i o citové prázdnotě svazku.
Alžběta se přesto plně ujala role velkokněžny. Přestoupila na pravoslaví, což jí vyneslo respekt ruské společnosti i kritiku části evropské rodiny, která její konverzi považovala za politický kalkul. Veřejně se věnovala charitě a postupně si získala pověst ženy, která stojí stranou dvorských intrik.
Alžběta Fjodorovna
Manžel, který si o průšvih koledoval
Manžel Sergej Alexandrovič Romanov patřil k nejnenáviděnějším postavám pozdního carského režimu. Jako generální guvernér Moskvy zosobňoval tvrdou a nekompromisní tvář státní moci. Nešlo o pouhého vykonavatele carových příkazů. Aktivně prosazoval politiku represí, odmítal reformy a považoval násilí za legitimní nástroj vlády.
Jeho jméno bylo spojeno s rozhodnutími, která měla přímý a ničivý dopad na desetitisíce lidí. Nejznámějším příkladem byly masové deportace židovského obyvatelstva z Moskvy v roce 1891. Rodiny byly nuceny opustit město bez náhrady a bez ohledu na délku pobytu či majetek. Tento krok vyvolal odpor nejen mezi revolucionáři, ale i v liberálních kruzích, které jinak carský režim podporovaly.
V očích radikální opozice se Sergej stal symbolem systému, nikoli jednotlivcem. Jeho osoba splývala s představou bezcitné autokracie, která nereaguje na sociální napětí jinak než represí. V takovém prostředí nebyl atentát vnímán jako akt násilí, ale jako logický důsledek dlouhodobé politiky, která ignorovala varování a stupňovala konflikt. A nutno říci, Sergej byl dospupnější než samotný car střežený carskou gardou.
17. února 1905 byl na Sergeje spáchán úspěšný atentát členem Socialistické revoluční strany Ivanem Kaljajevem. Exploze, která ho zabila, otřásla Moskvou i celým impériem a potvrzovala, že jeho osoba byla dlouhodobě vnímána jako cíl. Alžběta Fjodorovna byla touto událostí zdrcena, ale zachovala naprostou duchovní vyrovnanost. Zachovala se způsobem, který šokoval dvůr i veřejnost. Navštívila atentátníka ve vězení, promluvila s ním a odpustila mu, zároveň žádala cara a svého švagra o atentátníkovo omilostnění. Mikuláš II. jí však nevyhověl a sám Ivan Kaljajev navíc milost odmítl, pokud by měla znamenat přiznání viny či lítost nad činem, který považoval za politicky oprávněný.
Její odpuštění pravděpodobně souviselo i s povahou Sergeje samotného. Jeho tvrdá, často arogantní a bezohledná politika vůči obyčejným lidem i jeho agresivní a represivní chování k podřízeným činily osobní tragédii snáze uchopitelnou a její rozhodnutí odpustit logičtějším.
Kaljajev jak již bylo řečeno odmítl projevit lítost a trval na politickém významu svého činu, takže Alžbětino gesto zůstalo bez praktického dopadu, ale jeho symbolika byla obrovská, jasně ukazovala rozdíl mezi světskou mocí a duchovní a etickou odpovědností.
Alžběta se sestrou Viktorií
Odchod od dvora a řeholní život
Po manželově smrti se Alžběta Fjodorovna stáhla z dvora a rozhodla se věnovat život službě druhým. Rozprodala své šperky a majetek a v Moskvě založila Marfo-Mariinský klášter. Marfo-Mariinský klášter byla pravoslavná komunita v Moskvě zaměřená na praktickou pomoc nemocným, chudým a opuštěným. Název odkazuje na biblické sestry Martu (v ruštině Marfu) a Marii. Nebyla to tedy tradiční kontemplativní instituce. Klášter fungoval jako živá komunita aktivní služby. Jeho členky se staraly o chudé, nemocné a opuštěné, provozovaly nemocnici, lékárnu i sirotčinec a působily přímo v nejchudších čtvrtích města, kde byla pomoc nejvíce potřebná.
Alžběta přijala přísný způsob života, nosila jednoduchý řeholní oděv a sama se osobně podílela na péči o nemocné. Její denní rutina zahrnovala modlitbu, práci v nemocnici a dohled nad chodem kláštera. V době první světové války aktivně organizovala pomoc raněným vojákům, zajišťovala zdravotnický personál, léky a podporu pro rodiny vojáků.
Její autorita nevyplývala z titulu nebo postavení, ale z osobního příkladu, osobní disciplíny a soucitu. Alžběta se stala symbolem služby a pokory, její životní volba inspirovala nejen okolí, ale i širokou veřejnost, která vnímala její klášterní práci jako protiklad světské moci které byla dříve součástí.
Politické napětí a pád dynastie
V posledních letech carského režimu se Alžběta Fjodorovna dostávala do neshod se svou sestrou carevnou Alexandrou. Kritizovala vliv Alexandřina oblíbence Rasputina na rozhodování dvora a varovala před jeho škodlivými dopady na politické i morální směřování rodiny. Varovala rovněž před izolací dvora od reality společnosti a před tím, že panovnické prostředí ztrácí kontakt s potřebami obyčejných lidí. Její rady však zůstaly nevyslyšeny a právě tato slepota k varováním přispěla k oslabení autority dynastie.
Po revoluci roku 1917, kdy byla carská rodina ohrožena, Alžběta odmítla odejít z Ruska, přestože měla možnost uniknout do bezpečí a mnozí příbuzní Romanovců i vysoká ruská aristokracie tak učinili.
Tento krok byl vnímán nejen jako akt věrnosti vlasti a víry, ale také jako potvrzení jejího charakteru, odvahy, sebereflexe a pevného přesvědčení. Na rozdíl od Alexandry, která se často nechávala unášet strachem a manipulacemi, Alžběta stála pevně a uvědomovala si nebezpečí, kterému se tímto rozhodnutím vystavila. Její postoj odrážel hlubokou vnitřní sílu a morální integritu, která se stala symbolem odlišného duchovního vedení v době chaosu a rozpadu dynastie.
Zatčení a vražda
Když se bolševici zmocnili vlády, Alžběta Fjodorovna odmítla opustit Rusko. Na jaře roku 1918 byla zatčena a odvezena z Moskvy do Permu. V květnu téhož roku ji spolu s dalšími členy rodu Romanovců převezli do Jekatěrinburgu, kde byli internováni v hostinci Atamanovskie nomera. O dva měsíce později byla skupina přemístěna do Alapajevsku.
V Alapajevsku byli vězni drženi v budově místní školy. Podle legendy zde dodnes roste jabloň, kterou měla velkokněžna zasadit.
V noci ze 17. na 18. července 1918, den po zavraždění cara Mikuláše II. a jeho rodiny, byli Alžběta Fjodorovna a její společníci tajně vyvedeni z budovy pod záminkou přesunu na bezpečnější místo. Vězňům byly zavázány oči a spoutány ruce a byli odvedeni k opuštěné důlní šachtě nedaleko města. Velkokníže Sergej Michajlovič se opakovaně postavil na odpor a byl zastřelen. Ostatní byli omráčeni údery pažeb a zaživa svrženi do hloubky přibližně dvaceti metrů, poté byly do šachty vhozeny granáty a kamení.
Vyšetřování po dobytí města jednotkami Bílé armády, tedy protibolševickými vojsky bojujícími v občanské válce proti sovětské moci, ukázalo, že někteří vězni pád přežili a umírali ještě dlouhé hodiny na následky zranění, hladu a žízně. U knížete Ivana Konstantinoviče bylo nalezeno provizorní obvázání rány kusem řeholního roucha velkokněžny. Obyvatelé okolních vesnic později vypovídali, že z hlubin šachty bylo několik dní slyšet zpěv modliteb.
Ostatky obětí byly po vyzvednutí převáženy před postupující Rudou armádou přes Sibiř do Číny a dále do Egypta. Nakonec byly velkokněžna a sestra Barbora (rusky Varvara) pohřbeny v chrámu svaté Máří Magdaleny v Getsemanské zahradě na úpatí Olivetské hory v Jeruzalémě, čímž bylo naplněno její přání být pohřbena ve Svaté zemi.
Svatá Alžběta Ruská
Paměť a legenda
Ruská pravoslavná církev velkokněžnu Alžbětu a její věrnou družku sestru Barboru kanonizovala jako mučednice. V postsovětském Rusku byla posmrtně rehabilitována také státní mocí, což ukázalo, že její životní postoj a oběť překračovaly hranice politických ideologií.
Nutno připomenout, že Ruská pravoslavná církev kanonizovala rovněž celou carskou rodinu včetně dětí. Následující poznámka je ryze subjektivní. Zatímco u Alžběty Fjodorovny je duchovní rozměr jejího života i oběti zřetelný, u Mikuláše II. a jeho manželky Alexandry Fjodorovny osobně vnímám jejich „svatost“ poněkud kontroverzní. Především zosobňovali nenáviděný carský režim, za jehož selhávání nakonec zaplatily životem i jejich nevinné děti. Jakkoli člověk musí odsoudit tak zrůdný zločin, jakým bylo vyvraždění carské rodiny, nenávist vůči absolutní monarchii, kterou car i s církevními patriarchy představovali, není tak obtížné pochopit. Bohužel zaslepené volání po spravedlnosti vždy přinášelo jen nové a větší zlo a brutalitu.
Alžbětin život se stal symbolem individuální a osobní cesty. Nebyla revolucionářkou, která by usilovala o svržení státu, ani obhájkyní starého režimu, která by slepě podporovala mocenské struktury. Právě tato nejednoznačnost a schopnost žít podle vlastního přesvědčení z ní učinily postavu nepřijatelnou pro oba světy. Její volba, žít podle víry, sloužit lidem a zachovat morální integritu, přetrvala jako inspirace pro budoucí generace a ukazuje, že síla ducha může překonat i nejtemnější události historie. Alžběta Fjodorovna je svatou pravoslavné církve a její život je hluboce respektován i v protestantských církvích.
