Článek
Filozofka, mystička, konvertitka a nakonec mučednice. Její příběh není jen o náboženské proměně, ale o odvaze jít až na dno lidského utrpení – a tam nalézt smysl.
Dítě silné ženy
Edith se narodila ve Vratislavi, tehdy v pruském Německu, do židovské rodiny. Její matka Augusta byla ženou neobyčejné síly. Po smrti manžela zůstala sama s jedenácti dětmi a firmou na pokraji krachu. Zachránila ji, dokázala uživit dělníky i rodinu a všechny děti poslala na studia.
Byla ortodoxní židovka, hluboce věřící, ale zároveň praktická a spravedlivá. V jejím domě vládla disciplína a řád, ale i něha a zodpovědnost.
Edith matku milovala. Po její smrti napsala: „Jsem si jistá, že se matka přimlouvá u Boha za všechny své děti.“
Přesto se už v raném věku vydala jinou cestou. Ve třinácti letech prohlásila, že v Boha nevěří. Nebyla to vzpoura, ale první krok k poznání. Touha po pravdě byla u ní silnější než tradice.
Zrození filozofky
Na univerzitě ve Vratislavi začala studovat psychologii, ale neuspokojovalo ji to. Začala studovat filozofii v Göttingenu.
V Göttingenu se stala žačkou Edmunda Husserla, zakladatele fenomenologie – filozofie, která učí vidět věci tak, jak se skutečně ukazují, bez předsudků.
Edith byla brilantní studentka. Husserl si ji vybral za asistentku ve Freiburgu. Vynikala jasností myšlení, ale i empatií – její disertace O problému empatie zkoumala, jak můžeme porozumět druhým nejen intelektem, ale i srdcem.
Když vypukla první světová válka, přerušila studia a absolvovala ošetřovatelský kurz. Vojenská nemocnice v Hranicích na Moravě se pro ni stala školou utrpení.
Ošetřovala raněné všech národností – bez rozdílu. Tam poprvé zahlédla, že lidská bolest může být cestou k pochopení.
Edith_Stein-Student_at_Breslau_(1913-1914)
Cesta na Karmel
Po válce se vrátila k filozofii, ale už nebyla stejná. Fenomenologie ji naučila dívat se, ale nestačila k odpovědi, pročsvět bolí.
Setkání s dílem Maxe Schelera a později sv. Terezie z Ávily jí otevřelo novou perspektivu: duchovní rozměr člověka nelze z filozofie vynechat.
V roce 1922 přijala křest. Přijala jméno Terezie – na počest španělské mystičky, která jí ukázala, že duchovní život může být nejen útěkem ze světa, ale hlubokým zápasem o pravdu.
Pro její matku, ortodoxní židovku Augustu, to byla nesmírná rána. Edith však konverzi nikdy nebrala jako zradu svých kořenů. Věřila, že cesta k Bohu má mnoho podob, a že víra není opuštěním, ale naplněním.
Učitelka a žena
Po křtu se Edith vrátila ke své profesi. Učila, přednášela, překládala Tomáše Akvinského, psala filozofické i pedagogické studie.
Byla přesvědčena, že rozum a víra se nevylučují, ale doplňují.
Zajímalo ji také postavení ženy ve společnosti. Sama prožila, jak těžké je prosadit se v akademickém světě ovládaném muži.
Tvrdila, že žena má zvláštní dar – schopnost empatie, cit pro vztah a službu. „Ženy,“ psala, „by neměly napodobovat muže. Mají přinášet do společnosti vlastní světlo – světlo péče, porozumění a odvahy.“
Karmel a Věda kříže
Když Hitler převzal moc, Edith pochopila, že pro Židovku nebude v Německu bezpečné místo.
V roce 1934 vstoupila do karmelitánského kláštera v Kolíně nad Rýnem a přijala jméno Terezie Benedikta od Kříže.
Její každodenní život se proměnil – ticho, modlitba, prostá práce, odříkání. Ale duchovně rostla.
Po Křišťálové noci se s mladší sestrou Rosou uchýlila do nizozemského kláštera v Echtu. Tam napsala své poslední a nejhlubší dílo – Věda kříže.
Tato kniha je její duchovní testament. Vysvětluje v ní, že utrpení není trest, ale prostor proměny.
Kříž podle ní neznamená konec, ale cestu – most mezi zoufalstvím a nadějí.
V roce 1942 ji spolu se sestrou zatklo gestapo. Obě byly deportovány do Osvětimi. Edith zemřela v plynové komoře – klidná, smířená, v tichu modlitby.
Patronka Evropy
O padesát let později, v roce 1998, ji papež Jan Pavel II. svatořečil a prohlásil patronkou Evropy.
Její život se stal symbolem smíření – mezi židovstvím a křesťanstvím, mezi rozumem a vírou, mezi intelektem a srdcem.
Edith Steinová zůstává svědectvím o tom, že pravda se nehledá v hluku, ale v tichu.
A že i v časech temnoty může světlo lidského ducha zůstat nezničitelné.
