Článek
Narodila se 16. července 1885 v podkrušnohorské obci Domaslavice do rodiny Václava Vlčka a jeho manželky Josefy, rozené Ostatkové. Vyrůstala v poměrně skromných poměrech a měla dva bratry, staršího Václava a mladšího Josefa. Roku 1899 se přestěhovala do Prahy ke své bezdětné tetě Evě Šulcové, která jí umožnila další vzdělávání i kulturní růst.
Mládí a seznámení a manželství s Edvardem Benešem
V Paříži, kam odjela studovat jazyky a literaturu, se seznámila s Edvardem Benešem. Společně navštěvovali přednášky na Sorbonně a začali se sbližovat. Zásnuby proběhly v květnu 1906, a jak se traduje, právě tehdy si změnila jméno z Anny na Hanu, údajně proto, že jméno Anna Edvardovi připomínalo dřívější zklamání v lásce. Svatba se konala 6. listopadu 1909 v chrámu sv. Ludmily na Královských Vinohradech. V matričních knihách jsou ale zapsána jejich původní jména Eduard a Anna.
Manželství Benešových bylo silné a partnerské. Hana byla svému muži nejen oddanou manželkou, ale i praktickou oporou, vedla domácnost, pomáhala s korespondencí, překládala a zastávala úlohu důvěrnice i asistentky.
Za první světové války byla Hana Benešová kvůli aktivitám Edvarda Beneše a jeho účasti na československém odboji zatčena a strávila jedenáct měsíců ve vězení. I v těchto těžkých chvílích projevila statečnost a nezlomnost, neztratila svou důstojnost a ženskou eleganci. Edvard Beneš v té době působil v exilu ve Francii, a manželé se znovu shledali až po skončení války v roce 1919.
Společné děti neměli. Jediné Hany těhotenství skončilo potratem, což pro oba znamenalo bolestnou ztrátu, ale také hlubší sblížení.
První republika a exilové období
Edvard Beneš působil nejprve jako ministr zahraničí Československa a významně se podílel na formování zahraniční politiky země v období první republiky. V roce 1935 se stal prezidentem Československé republiky a funkci vykonával až do roku 1938, kdy odstoupil v souvislosti s mnichovskou krizí a politickým tlakem.
Ve veřejném životě první republiky vystupovala Hana Benešová jako kultivovaná, vzdělaná a velmi elegantní první dáma. Vynikala jazykovým nadáním, diplomatickým taktem i vkusem. Vytvořila obraz první dámy, jaký do té doby československá společnost neznala. S Charlottou Masarykovou, která se stáhla do ústraní, bývá Hana Benešová často srovnávána jako ta, která veřejnou roli zvládla aktivněji a reprezentativněji.
Během druhé světové války působil Edvard Beneš v Londýně jako prezident československé exilové vlády. Koordinoval československé jednotky, udržoval kontakty se spojenci a prosazoval mezinárodní uznání exilového státu. Jeho rozhodnutí a politika však mnohé zklamaly a čelil kritice, zejména ze strany některých krajanů a politiků. V těchto náročných letech činnost Hany Benešové, její obětavost a aktivní humanitární práce, zachránila část jeho reputace a dodala exilové vládě morální oporu. Pro mnohé tak Hana vyznívá jako sympatičtější a důstojnější člen manželského páru, jejíž statečnost a nezlomný duch zůstávají inspirací.
V exilu se Hana Benešová aktivně zapojila do činnosti Československého červeného kříže. Organizovala pomoc československým občanům v exilu, zajišťovala léky, potraviny, šatstvo i finanční prostředky a spolupracovala s Britským červeným křížem. Reprezentovala ČSČK na veřejných akcích, například na fundraisingových koncertech. Její obětavá práce a humanitární aktivity v exilu významně podporovaly image československé exilové vlády. Po skončení války se stala čestnou předsedkyní Československého červeného kříže a pokračovala v organizování humanitární pomoci doma.
Po roce 1948
Komunistický převrat v únoru 1948 znamenal pro manžele Benešovy zásadní zlom. Prezident Beneš po dramatickém vývoji abdikoval a ještě téhož roku zemřel. Dne 3. září 1948 ve své vile v Sezimově Ústí ve věku 68 let odešel na druhý břeh po opakovaných cévních mozkových příhodách. Jeho odchod ukončil významnou kapitolu československé historie. Beneš, který byl klíčovou postavou československé diplomacie, prezidentem první republiky i exilové vlády během druhé světové války, zanechal za sebou smíšené hodnocení. Na jednu stranu byl oceňován za svou neochvějnou oddanost československé státnosti a schopnost zastupovat zemi na mezinárodní scéně, na druhou stranu některá jeho rozhodnutí během mnichovské krize a počátku komunistického převratu vyvolala kritiku. Jeho smrt byla vnímána jako konec éry první republiky a exilu a zároveň připomínkou složitých historických událostí, jimiž Beneš prošel.
Hana Benešová zůstala v Československu. Byť žila v ústraní, nebyla zcela izolována. Byla jí přiznána renta ve výši ministerského platu s příplatky. Měla k dispozici prostorný byt na Loretánském náměstí s terasou a zvláštním vchodem. Stát jí umožnil ponechat si hospodyni, komornou i řidiče, kteří byli oficiálně vedeni jako zaměstnanci státní správy. V polovině 60. let se do jejího bytu nastěhovala neteř jejího zesnulého muže Božena Klučková s manželem, což fakticky vedlo k rozdělení bytu.
Navzdory režimu se Hana Benešová těšila značnému respektu, a to nejen ze setrvačnosti loajality vůči Edvardu Benešovi. Ostatní na ni nezapomněli. Pravidelně ji navštěvovali příbuzní, přátelé i diplomaté, především ze západních zemí. Mezi její nejbližší patřila celoživotní komorná Vilma Kulhánková, jež s manžely Benešovými žila od roku 1937 až do Hany smrti. Z kulturních kruhů ji navštěvovala například herečka Leopolda Dostalová. Hana Benešová se účastnila koncertů klasické hudby, výstav i neveřejných setkání se starými přáteli.
Zachovala si noblesu a styl i ve vysokém věku. Byla známá vytříbeným vkusem a elegancí, která byla nenápadná, ale působivá. O to větší kontrast vytvářela její následovnice na postu první dámy, Lidmila Gottwaldová, která se často pokoušela napodobovat styl Hany Benešové, avšak nedařilo se jí to a působilo to často úsměvně, nejen kvůli odlišnému typu postavy, ale i odlišnému vystupování. V očích mnoha pamětníků působila Gottwaldová vedle Benešové téměř jako neumělá parodie.
Drahá maminko velikého syna, prožívám s Vámi v tichosti nesmírnou bolest, ale i nesmírnou hrdost a celým srdcem Vás objímám.
Poslední roky
Veřejně Hana Benešová vystoupila pouze dvakrát, a to během Pražského jara roku 1968. Nejprve v novinovém rozhovoru vyjádřila své uspokojení nad tím, že se konečně přehodnocuje význam Edvarda Beneše i T. G. Masaryka. Podruhé, když osobně kondolovala matce Jana Palacha:
„Drahá maminko velikého syna, prožívám s Vámi v tichosti nesmírnou bolest, ale i nesmírnou hrdost a celým srdcem Vás objímám.“
Zemřela 2. prosince 1974 v Praze ve věku 89 let. Její pohřeb proběhl v tichosti, bez státních poct, ale za účasti mnoha osobností, které jí chtěly vzdát úctu. Pochována je po boku svého manžela v Sezimově Ústí.
