Článek
Když se řekne islám, mnoha lidem se vybaví především jedno slovo: žena. A hned v závěsu: zákaz, závoj, omezení, podřízenost.
Ale už od 19. století existoval koncept, který by se dal nazvat islámským feminismem. A překvapivě – jeho zakladatelem nebyla žena. Byl to muž. Muslim. A právník. Jmenoval se Qásim Amín.
Je konec 19. století. Egypt – formálně ještě pod Osmanskou říší, fakticky ale pod britským dohledem – prochází obdobím velkých změn. Probíhá nahda, kulturní obrození, které se snaží spojit islámskou tradici s modernitou. V tomto intelektuálním víru se ozval hlas, který nečekal nikdo.
Qásim Amín a jeho cesta
Qásim Amín, syn kurdského otce a egyptské matky, vystudoval práva v Paříži. Francie ho doslova okouzlila – svobodou, racionalitou a tím, jak ženy i přes omezení, kterým dosud čelily, působily ve společnosti jako svobodné a aktivní. Ve srovnání s muslimskými zeměmi té doby to byla skutečná oáza emancipace. Když se vrátil do Káhiry, položil si zásadní otázku: Proč jsou ženy v jeho vlasti tak neviditelné? A proč to všem připadá normální?
Začal psát. Jeho první kniha „Osvobození ženy“ (Tahrír al-mar’a, 1899) byla peckou. Tvrdil, že ženy mají právo na vzdělání, vlastní rozum a účast ve veřejném životě. Kritizoval povinné zahalování, předčasné sňatky i polygamii. Nebyl proti islámu, chtěl jej očistit od kulturních nánosů a patriarchálních výkladů.
Rok nato vydal druhou knihu „Nová žena“ (Al-Mar’a al-jadída), v níž šel ještě dál. Hovořil o manželství jako o rozhovoru rovných, o ženě jako o člověku, ne jako o majetku. Přesto nevystupoval proti víře – byl věřící a usiloval o moderní, racionální čtení Koránu.
Qásim Amín
Reakce a kontroverze
Jeho knihy sice přitahovaly čtenáře, ale Qásim Amín se stal také terčem výsměchu a kritiky. Nazývali ho zrádcem, Evropanem s muslimským jménem, někým, kdo se plete do záležitostí, o kterých „muži nemluví“. Paradoxně právě muž otevřel cestu ženskému hlasu.
Qásim Amín zemřel v roce 1908, aniž by spatřil první ženské pochody, první školní dívky či první právničky. Otevřel však dveře a někdo další jimi začal procházet.
Ženské pokračovatelky
Jednou z těch, kdo navázali na jeho dílo, byla Malak Hifní Násif, učitelka a spisovatelka. Její texty kombinovaly úctu i kritiku. Uvědomovala si, že Qásim Amín udělal první krok, ale stále viděl ženy spíše jako nástroj – vzdělanou matku, lepší manželku, podpůrný sloup národa – než jako plnoprávnou osobu.
Odvážnější byla Huda Shaarawi, která po návratu z Evropy veřejně odložila závoj jako prohlášení: „Mám právo být viděna.“ Založila Egyptskou feministickou unii, bojovala za vzdělání a občanská práva žen. Její činy byly radikálnější než Amínovy eseje a posunuly debatu do praktické reality.
Debata, kterou Qásim Amín otevřel, se proměnila z akademické mužské úvahy na živou ženskou zkušenost.
Muslimské feministky dnes, nový hlas, nové metody
Na první pohled se může zdát, že ženy v muslimském světě žijí v absolutní podřízenosti mužům a že myšlenka ženské emancipace je v islámském prostředí zcela nemyslitelná. Tento obraz je ale příliš zjednodušený. I když v mnoha muslimských zemích přetrvává silná patriarchální kultura a ženy čelí výrazným právním omezením, existuje také dlouhá a neustále se rozvíjející tradice muslimského feminismu. A právě dnešní muslimské feministky dokazují, že boj za rovnoprávnost není do islámu importovaný zvenčí, ale vyrůstá zevnitř samotných komunit.
Současný islámský feminismus je pestrý a mnohovrstevnatý. Už dávno ho neurčují jen muži typu Qásima Amína – naopak, hlavní slovo mají ženy, které zároveň ctí svou víru a odmítají patriarchální interpretace, jež se za „islám“ pouze vydávají.
Jedna jeho významná větev je teologická. Učenkyně jako Amina Wadud, Asma Barlas nebo Fatima Mernissi přicházejí s novým čtením Koránu, jež odmítá představu, že nerovnost mezi pohlavími je božským příkazem. Tvrdí, že mnoho forem útlaku vzniklo až později – z kulturních tradic či politických zájmů – a že samotný Korán obsahuje silné prvky rovnosti. Wadud se dokonce proslavila vedením společné modlitby žen a mužů, což byl čin, který vzbudil obrovskou debatu v celém muslimském světě.
Druhou důležitou oblastí je sociální a právní aktivismus. Feministky jako Mona Eltahawy, Zainah Anwar nebo hnutí Musawah bojují proti nuceným sňatkům, domácímu násilí, diskriminačním zákonům o dědictví nebo opatrovnictví dětí. Jejich cílem není vzdát se islámu, ale naopak se opřít o jeho etické principy a očistit ho od patriarchálních interpretací, které na něj byly postupně nalepeny.
Novým fenoménem je digitální feminismus. Sociální sítě otevřely prostor pro miliony žen, které dříve nikoho nezajímaly. Hashtagy typu #MosqueMeToo, kde ženy sdílely zkušenosti se sexuálním obtěžováním během poutě do Mekky, nebo #MyStealthyFreedom, kde Íránky zveřejňovaly fotografie bez povinného hidžábu, ukázaly, že touha po svobodě a důstojnosti není západní „vývozní zboží“, ale i skutečná zkušenost muslimských žen.
Moderní islámský feminismus proto můžeme chápat jako pokračování debaty, kterou Qásim Amín odstartoval, ale kterou dnes vedou samotné ženy a to hlasitěji, osobněji a často mnohem radikálněji. Není jednotný ani jednoduchý, někde se opírá o náboženské texty, jinde o občanská práva, ale spojuje ho jediné: přesvědčení, že i v rámci islámské tradice je prostor pro rovnost a svobodu.
Muslimské feministky to však rozhodně nemají snadné. Jejich největšími odpůrci totiž nejsou jen konzervativní muži či náboženští autoritáři, ale velmi často také ženy pravověrné muslimky, které považují tradiční genderové role za nedotknutelnou součást víry. Právě ony jim mnohdy nejvíce házejí klacky pod nohy, odmítají jakoukoli změnu a vnímají feministické požadavky jako hrozbu pro rodinu, identitu i samotný islám. Tento vnitřní konflikt činí boj za ženskou emancipaci v muslimském světě ještě náročnějším, ale také ukazuje, jak hluboké a složité je napětí mezi tradicí a modernitou.
