Článek
Pokud stát není schopen adekvátně finančně ohodnotit své zaměstnance, jak bychom pak mohli očekávat, že své zaměstnance řádně ocení soukromý sektor? Neměl by stát jít především příkladem? Pokud stát dostatečně nepodpoří lidi ve zdravotnictví, sociální sféře, školství, kultuře, bezpečnostních složkách a armádě, nelze mluvit o vyspělém státním systému. Pokud se někdo domnívá, že pracovat ve státní sféře znamená mít dobré rito za nic, má dost scestné představy o realitě.
Pracuji v sociální sféře, jsem tedy schopna posuzovat jen tuto oblast, ale domnívám se, že lékaři, zdravotní sestry, učitelé, provozní zaměstnanci, policajti, hasiči se v práci rozhodně nenudí. Protože všude platí nedostatek pracovníků, hodně práce nad rámec povinností, hodně přesčasů, hodně nezaplacené práce v osobním volnu navíc. Notabene často se jedná o vysilující zaměstnání, kdy člověk jde na dřeň psychicky i fyzicky.
V sociální sféře, která platově vždy byla tak trochu popelkou, se mnozí dostali do situace, kdy živoří na hraně chudoby. Asi nikdo nečeká, že by v pomáhajících profesích mohl zbohatnout, ale příjem, který by zajišťoval důstojný život, by snad měl být samozřejmostí. Ale není. Není divu, že se do sociálních služeb lidé nehrnou a tak v sociálních službách nezřídka pracují kvůli nedostatku pracovníků lidé, které by za přijatelnějších okolností nikdo zaměstnávat nechtěl. Například lidé, kteří neunesou extrémní pracovní zátěž a psychický stres a reagují velmi nepatřičně vůči lidem, kterým mají poskytovat pomoc a podporu.
Lidé zoufale chybí. Například v domovech pro seniory je dlouhodobě velký podstav zaměstnanců. Pracuji s ženami, které z domovů pro seniory odešly, protože jim prý tolik nevadila fyzicky náročná práce, ale bylo pro ně už morálně nepřijatelné, jak málo podpory mohou nabídnout seniorům, protože se to jednoduše nedalo časově zvládnout a ony chtěly pro klienty udělat maximum. Přitom v zařízeních se zvláštním režimem (jedná se například o oddělení, kde žijí lidé s alzheimerovou chorobou) je nezbytné, aby měl klient dostatečnou individuální podporu personálu.
Já pracuji s lidmi se zdravotním postižením. Jedná se o lidi s mentálním a často také kombinovaným postižením. Tedy kromě mentálního postižení jsou ještě postižení tělesná, smyslová nebo psychiatrická. Personální zajištění je kvůli specifickým potřebám klientů trochu lepší než v domovech pro seniory, ale ne o mnoho.
Přitom většina pracovníků se snaží poskytovat takovou službu, kterou by se neobával nabídnout svému blízkému příbuznému nebo příteli. To je pro mě měřítko mé práce a věřím, že tak to má většina lidí. V sociálních službách dochází k politováníhodným neodpustitelným kauzám, což vede k přesvědčení, že špatná sociální služba je poskytována všude, ale není tomu tak. Systém kontrol a auditů je sice nepopulární, ale zároveň přísný a chrání bezpečí a práva klientů.
Naše práce není veselá a člověk se nezřídka ocitne v situaci, kdy hrozí syndrom vyhoření. Pracovníci se potýkají nejen s psychickou a fyzickou zátěží, ale často s agresivitou klientů, nebo naopak jejich těžkým sebepoškozováním a věřte mi, to nechcete zažít ani vidět. Rodinní příslušníci většinou nemají pro tuto práci pochopení. Shrnou to slovy: „Já bych to dělat nemohl (nemohla)“ a tím to hasne. Stresující je také nedostačující ocenění morální (tato práce nemá žádnou prestiž) i to finanční.
Mnoho lidí se domnívá, že v sociálních službách (nyní nemám na mysli pozice sociálního pracovníka nebo vedoucí sociálního úseku) pracují lidé se základním vzděláním. Ano, i člověk se základním vzděláním si může udělat kurz pracovníka v sociálních službách a pomáhá s hygienou, oblékáním, sycením. A nezřídka tito lidé díky své přirozené empatii mají velké úspěchy v práci s klientem. I nemocnice se neobejdou bez práce sanitářek.
Zároveň v sociální sféře pracují lidé (a konkrétně u nás je jich většina), kteří mají adekvátní vzdělání, aby mohli pracovat jako klíčoví pracovníci. Pracují s nástroji jako alternativní a augmentativní komunikace, bazální stimulace, práce s biografií, snaží se maximálně klienty integrovat do běžného života, i když to bývá doslova sysifovská práce, která vyžaduje průběžné sebevzdělávání a přípravy mimo rámec pracovní doby.
Pracovníkům je podle zákona poskytováno průběžné odborné vzdělávání. Někdy se jedná o celkem zbytečná témata, ale nezřídka se jedná o kurzy pro práci velmi nosné jako například komunikace s nekomunikujícím klientem, nebo šetrná sebeobrana nezbytná pro práci s agresivním klientem, prospěšné jsou kurzy psychohygieny. Je úsměvné, že vedení Vás na jedné straně pošle na kurz psychohygieny a na straně druhé od Vás čeká výkon nad rámec Vašich povinností.
Opravdu jsem přesvědčena, že si zasloužíme zvýšení platu.
