Článek
Svého času byla Kunhuta coby malé děvče následnicí trůnu, protože její otec král Přemysl Otakar II. marně čekal na mužského dědice. Toto dědické právo Přemysl Otakar II. získal od římského krále Richarda Cornwalského. To se změnilo, když se narodil bratr Václav.
Mladičkou Kunhutu předurčili k řeholnímu povolání. Ve dvanácti letech byla svěřena do péče své tetě, kterou nebyl nikdo jiný než budoucí světice Anežka Česká. Abatyše Anežka z kláštera na Františku mladinkou Kunhutu nepochybně velmi ovlivnila a po smrti Anežky se Kunhuta stala abatyší.
Přesto Kunhutu čekal jiný úděl. A jejím tvůrcem se nestal nevyzpytatelný osud, ale její bratr král Václav II, který se ohlížel po polském trůnu a potřeboval podporu polských knížat, mezi které patřil i mocný mazovský vévoda Boleslav II. A účinným nástrojem spojenectví ve středověku byla sňatková politika. A tak se někdejší abatyše vydala v roce 1291 do Mazovska, aby se stala manželkou o 14 let staršího Boleslava Mazovského. Byla jeho již druhou ženou a porodila mu celkem 3 děti: Eufrozinu, Václava a Perchtu. I když bylo manželství poměrně plodné, rozhodně nebylo šťastné a Kunhuta vzpomínala často na klidné zázemí kláštera. Rozpory mezi manžely ještě umocňovala politika, protože její muž, někdejší spojenec českého krále, se náhle stal spojencem jeho největšího nepřítele Vladimíra Lokýtka.
Svou hrdou přemyslovskou krev Kunhuta projevovala i tím, že se na listinách podepisovala nejprve titulem dcera českého krále a teprve pak mazovská vévodkyně. Kunhutě nechyběla přemyslovská tvrdohlavost a vydobyla si na svém bratrovi českém králi svolení k rozvodu a tak se stala patrně první ženou v českých dějinách, která se rozvedla. Nicméně rozvod byl v rodině Přemyslovců na 13. století poměrně častou záležitostí, rozvedl se Kunhutin pradědeček Přemysl Otakar I. a rozvedl se také její otec Přemysl Otakar II.
S úlevou se svobodná Kunhuta vrátila do Čech a působila tam jako abatyše v klášteře svatého Jiří na Pražském hradě. Pokud se domníváte, že žila jen rozjímavým životem, není to tak. Působila podobně jako její milovaná teta Anežka jako rozvážná šedá eminence v pozadí královských intrik. Proslula zejména jako opora princezny Elišky Přemyslovny a asi ji vydatně vynahrazovala matku, která jí zemřela ještě v dětském věku. Eliška Přemyslovna byla velmi energická prý nepříliš půvabná dívka, která se cítila předurčena ke kralování. Proslula svou poněkud labilní až hysterickou povahou a abatyše Kunhuta patrně vynakládala nemalé úsilí, aby ji dokázala krotit.
V roce 1305 umírá Kunhutin bratr a králem se stává teprve šestnáctiletý Václav III., předčasně vyspělý mladík, který místo vládnutí holduje alkoholu a lehkým dívčinám. Po přísném pokárání opatem zbraslavského kláštera Konrádem sice mladík jde do sebe, ale co způsobil, již nenapravil, protože je v roce 1306 zabit v Olomouci při tažení do Polska. Tímto vymírá rod Přemyslovců po meči.
Rozpoutal se mocný a nepřehledný boj o trůn. Eliščina sestra a Kunhutina neteř Anna byla provdána za korutanského vévodu Jindřicha, a proto se stal za podpory české šlechty Jindřich Korutanský králem. Římský král Albrecht Habsburský však prohlásil Čechy za odumřelé léno a českým králem prohlásil svého syna Rudolfa a tuto volbu podpořil sňatkem Rudolfa s mladinkou vdovou po českém králi Václavu II. krásnou Eliškou Rejčkou (tedy Kunhutinou švagrovou a Eliščinou macechou). Jindřich Korutanský nijak nebojoval a zbaběle prchá s Annou ze země, aby se vyhnul vojenské konfrontaci. Jenomže českým králům v té době štěstí nepřálo a Rudolf umírá rok poté při obléhání Horaždovic. Příčinou smrti se stala pravděpodobně úplavice. Boj začíná nanovo. Albrecht chce, aby vládu převzal jeho další syn Fridrich řečený Sličný, a toho podporuje také Eliška Rejčka a její stoupenci. Část šlechty si přeje zbabělce Jindřicha Korutanského. Situaci vyřeší další smrt, tentokrát na římském trůnu, kdy je zavražděn svým vlastním synovcem Janem řečeným bezzemek velký soupeř českých dějin Albrecht Habsburský. Fridrich II. je vyšachován ze hry a českým králem se podruhé, ale ne nadlouho stává Jindřich Korutanský. Římským králem se stává Jindřich Lucemburský, který se rozhodl obnovit slávu římského císařství a vydává se na korunovaci do Říma, aby byl římský král po dlouhých letech zase papežem korunován na císaře svaté říše Římské.
Co s tím vším má společného abatyše Kunhuta, které přísluší modlit se? Svobodná princezna Eliška Přemyslovna v té bouřlivé době pobývala v klášteře u tety a vnímala, že osud českého trůnu spočívá v jejích rukou. Nutno podotknout, že v klášteře byla více méně internována sestrou Annou, která si uvědomovala velmi dobře, jaký představuje svobodná neprovdaná Eliška velký potenciál.
Část šlechty nechtěla ani Habsburka Fridricha ani zbabělého Korutance Jindřicha a rozhodli se požádat o pomoc „čerstvého“ římského císaře Jindřicha Lucemburského. Eliška představovala bernou minci v této politice, protože se měla stát manželkou budoucího českého krále. Jindřich chtěl zvolit českým králem svého mladšího bratra Walrama, kterého ovšem česká šlechta odmítla. Nechtěli mít krále zralého muže, ale mladíka, aby mohli české zemi vládnout místo něj. Vynutili si tedy, aby Jindřich určil za českého krále svého mladinkého čtrnáctiletého syna Jana, nám dobře známého Jana Lucemburského. Jan se měl stát manželem osmnáctileté princezny Elišky Přemyslovny.
To se dozvěděla stávající česká královna, Eliščina sestra Anna – manželka Jindřicha Korutanského a rozhodla se sestru co nejdříve provdat za bezvýznamného šlechtice, aby překazila plány. Ale i Kunhuta měla své informátory a patrně této ženě vděčíme za to, že královskou dceru převlékla do řeholního roucha a nechala v utajení vyvézt za Prahu, kde na ni čekali stoupenci Lucemburské dynastie a mladou princeznu odvezli k Jindřichu Lucemburskému do Špýru, aby se tam uskutečnila svatba Jana a Elišky.
Abatyše Kunhuta však nestojí jen v pozadí sňatkové politiky. Bývalou královnu Elišku Rejčku Kunhuta s Eliškou neměly rády a obě s ní nějak bojovaly. Zatímco mezi Eliškami se jednalo o otevřený boj pověstný jako „válka královen“, válka mezi abatyší Kunhutou a Eliškou Rejčkou byla ve zcela jiném duchu. Jednalo se o válku intelektuálně-kulturní, kdy se každá z žen dokázala obklopit vzdělanými a nadanými lidmi své doby a obě se staly významnými donátorkami. Této intelektuálně-kulturní válce můžeme vděčit za dvě skvostná, neobyčejná a významná literární a iluminátorská díla vrcholného středověku Pasionál abatyše Kunhuty a Žaltář královny Elišky Rejčky.
V Pasionálu abatyše Kunhuty nalezneme významnou modlitbu Modlitba Abatyše Kunhuty, která patří mezi skvosty českého středověkého písemnictví. Autorem mnoha textů je významný český vzdělanec a dominikán Kolda z Koldic, který se osobně znal s mystikem mistrem Eckhartem a s nímž rád rozmlouval král Václav II. Na konečné podobě má pak podíl kanovník svatojiřského kláštera Beneš, který celou knihu trpělivě přepsal na vzácný pergamen a kvalita jeho iluminací přesahuje lokalitu střední Evropy, a tak není nijak překvapivé, že v roce 2005 byl Pasionál prohlášen Národní kulturní památkou.
