Banátem na motorce: krápníkové jeskyně, vodní mlýny, termály a skvělé jídlo

Pátek 11. 07. 2025

Balíme. Když sleduju prostůrek v mně přiděleném „zavazadle“ a přemýšlím o osmi dnech plánovaných více méně mimo civilizaci, mám některé zásadní otázky, které však raději přejdu mlčením. Ostatně tahle akce byla můj nápad. „Veverka“, jak jsme překřtili naše letité vozidlo, však nakonec pojme nemožné - spacáky a karimatky vzadu na nosiči, jídlo a víno v tankvaku, malý benzínový vařič, tři trička na osobu, lékárnička, ručníky, plavky. Příště vezmeme s sebou dva ešusy - na čaj ráno k ovesné kaši.

Kupodivu se mezi ty všechny věci někam vešel i řidič. Spolujezdkyně o dost hůře, páč na tom sedí potřetí v životě. Komunikujeme přes jednoduchý drátkový interkom, jde to dobře. Jen si nesmíte stát na vedení. P Na 190 km D1 kamiónu vytekla nádrž nafty (řidič asi usnul a najel do svodidel), takže dálnice přes hodinu stojí. Policejní orgán je neoblomný, neprojede ani myš. V motohadrech je opravdu dost vedro, pro člověka, co je mu vedro úplně všude a vždycky. Zrovna když se kompletně vysvlékneme z výstroje a já si jdu odskočit ke svodidlům, kde je bohužel vidět úplně odevšad, ale jinak to nejde, vše se rozjíždí a kamioňáci se děsně baví naším zrychleným oblékáním. Navečer přes maďarské kopečky za Gyorem přijíždíme do jachtařského kempu u Balatonu. Pivečko, vínečko a první a poslední masťnácká sprcha, nocleh.

Sobota 12. 11. 2025

Koupeme se v Balatonu. Objevuji Ameriku a zjišťuji, že není všude vody po kolena. Porouchaly se nám hodinky na palubovce, no neva, stejně jedeme mimo prostor a čas. Zastavujeme v Szegedu, dokupuji si zapomenutou mikču, navštěvujeme krásnou katedrálu, a méně krásnou, ale zato voňavou indickou restauraci. Pak frčíme dál. Okolo Téměšváru se v dálce vynořují první lesnaté hřbety Karpat. Zmocňuje se nás objevitelské nadšení. Přejezd do podhůří Banátu přes Lugaj. Máme vyfoukané hlavy. Příště si musím udělat cop, rozpuštěné vlasy jsou sice efektní, ale vmžiku neřešitelně zacuchané- jenže jsem si asi nevzala gumičky ani hřeben. To nebude dobrý. První dojmy z rumunských vesniček: opravené fasády, telegrafní sloupy s kabely elektřiny, telefonu i optiky, všude mírný nepořádek, lidé na lavičkách před domečky klábosí. Drátovým interkomem sdílíme pocity. Nocleh na náhodné louce nedaleko romantické skládky - objevujeme však studnu u napáječky pod dubem, kde se myjeme i chladíme víno na šňůře. Láhev hlídá žabí princ a princezna. Pavel našel ohavnou kost z bůhví čeho a podložil s ní stojánek motorky, aby se nebořil do země. Tfuj. Krásný úplněk. Jů.

Neděle 13. 11. 2026 ROVENSKO, GERNIK

Směr Rovensko. Cesty na Banát velmi odpovídají tomu, co jsem si myslela o cestách na Banát.Kufrujeme v horkých kopcích. Google mapy tu nepoužívejte, mají halucinace a vedou nás strmými polňačkami, který jsou i pro dobdrodruhy našeho ražení víceméně neprůjezdné. Divočina je ale nádherná. Přepínáme na Mapy.cz, které nás vedou „lepší“ cestou kaňonem s říčkou a pralesem s liánami. Cesta je technicky poměrně složitá, musíme hodně spolupracovat. Prohlídka ospalého Rovenska. Domečky krásné, barevné. Ale… Rovensko velmi neodpovídá tomu, co jsem si myslela o Rovensku. Liduprázdno, protivný pán u studny. Kde jsou lidé, kde jsou milí krajani? Naštěstí tento dojem se už nikdy nezopakuje a společenské kontakty budou postupně nabývat na inzenzitě a autenticitě. Výhledy na Banát. Pak přejezd do Gerníku, další náročná trasa téměř offroadem dolů přes Sichevitu a pak nahoru do kopců, cesta je hodně špatná, motorka i my máme docela zápřah. Navečer pivo a malinovka Gerníku, konverzace s českou rodinkou. Motoexkurze do nedaleké vesničky Padina Matei, hledáme plácek na kempování. Nakonec se chytáme na kopci nad Gerníkem s nádhernými výhledy. Lehká opatření proti medvědům, ale vlastně nevíme, jestli tu jsou. Odchází mi karimatka, Pavel mi ji opravuje a dává mi na spaní svoji - spoj musí vyschnout. PS: Jediné, co mi kazí náladu, je, že s náma jede ta KOST. Prý je děsně praktická a lehká. Jede vedle jídla, pěkně se veze vedle otevřených knekebrotů a veškeré armády myslitelných odporných chorob a hnilob se tiše probíjejí do naší stravy.

Pondělí 14. 7. 2025 GERNIK, SV. HELENA

Gerník je první „srdcová vesnička“. Nemůžu se nasytit místních chutí, a tak zpočátku trochu rozhazujeme, kupujeme medík, který nám osladí každé další ráno, a taky ovoce a zeleninu a kozí jogurt a sýr. Mluvíme s místními krásnou starou češtinou, platíme českými korunami, po kterých se místní aktivně ptají. Množí se letmé kontakty (milou paní z kavárny pak budou znát naši příští hostitelé a ty zas naši poslední hostitelé). Jeden z nejhezčích výletů na „mlýnky“, jeden snad doposud funkční, spravovaný 14 rodinami. Info ale z roku 2019, tak kdo ví. Mají část pro mlynáře a pak chlívek pro dobytek, aby na noc, kdy se mele, neprochladl. Kolo se otáčí volně, dal by se zprovoznit během chvilky. Je mi strašně strašné horko, Pavel má ze mě legraci, že skáču hned do první tůně a ani se nezdržuju plavkami. Pokračujeme směrem, kde jakýsi pan Pekař inzeruje na lesní ceduli „pivo“. Jdeme nadějným směrem, vypadá to však na pravidlo „aspoň jedna mystifikace denně“. Místo piva dostáváme malebné fotografie senokup a pejsky - raději si bereme hole.

A pak už frčíme dál. Cestou zastavujeme u jednoho z několika opuštěných dolů na měď. Jsou zde staré budovy, otevřené štoly i šachty, ale místo působí tísnivě. Pavel leze do chátrající budovy důlního výtahu. Visí tam na armatuře odstřelené bloky betonu, dále pokračuje systém na třídění horniny. Podivný pach. Z hloubi šachty, která se noří možná stovky metrů do nitra Země, se prý ozývají podivné zvuky. To si nechám ujít, čekám venku a jsem nervózní, když dlouho nejde. Prach, vedro. Později se dočítáme, že důl způsobil i zamoření krajiny. Zde tedy pracovali i banátští Češi, kteří po zavření dolů přišli o práci. Většina z nich skončila v předčasném důchodu. Někteří ale dostali slušnou výsluhu, v přepočtu údajně až 35.000 Kč, což je proti obvyklé částce i jen 6000 Kč velký nadprůměr. Pokračujeme přes Novou Moldavu, kde dokoupíme jídlo a benzín, na Svatou Helenu. Před námi se rozevírá hladina Dunaje, vzedmutá ohromnou hrází Železných vrat níže pod Oršavou. Na druhé straně je Srbsko, kde se tyčí středověká strážní pevnost Golubač.

Sv. Helena je dobře přístupná a podle některých milovníků dobrodružství v kontrastu ostatních vesnic málo zajímavá. Má hodně středomořskou atmosféru. Volba noclehu padá na hezké jezírko nad vsí. Krademe „ničí“ loďku a projíždíme se. Vínko, sýr, dobroty. Tak dnešní noc se nebudu bát medvěda, co by dělal v takové civilizaci. Neděláme žádná opatření. Opatření si ale najdou nás. Pes Špagetka (jméno víme od pobíhajících dětí), který se přitoulal a zůstal s námi navzdory tomu, že je sprostě podezírán ze spolunoclehu motivovaného chutí na klobásu, v noci na něco v remízku šíleně štěká a vrčí. Je to velké, tmavé, dělá to velký hluk, bručí to. Co je to? Mědvědi by zrovna tady snad neměli být, ale tohle na něj vypadá. Druhá možnost je divoký pes, ale opravdu hodně velký. Naštěstí to odchází. Špagetka se třese a skáče mi do náručí.

Úterý 15. 7. 2025 BÍGR

Ráno se vydáváme na motorce a pěšky okolo větrných elektráren ke Kulhavé skále a okolo tábořiště k jeskyni Vranovec, do které vlezeme jen se světýlky z mobilů. Na konci se u malého jezírka vracíme, nemáme čelovky a mobily je těžké udržet. Příště se vybavíme lépe. V jeskyni je několik krasových útvarů, které si osaháme. Vracíme se přes Helenu, obhlídneme oba kostely (jeden katolický, druhý baptistický), jsou ale zavřené.

Pokračujeme podél Dunaje na Bígr, kde se před kostelem, mírně znaveni cestou a horkem, rozplácneme u kohoutku s vodou před kostelem (bohužel také zavřený). Voda je tu mimochodem všude, volně přístupná ve studnách s rumpály, a pro místní i do domečků zadarmo. Zanedlouho nás míjí dodávka českého kováře Václava a nabízí nám plácek u sebe na zahradě, kde má ve výstavbě kemp pro poutníky, batůžkáře i motorkáře. Přijímáme. Vítají nás dva pejsci, Bigi je klasický rumunský nalezenec. Dostat motorku skrz výkopy je trochu výzva, ale nakonec ji na dvorku usadíme. Večer si k nám všichni sednou a společně u piva, vína a pálenky z moruší klábosíme. Vašek s ženou Hankou si místní kraj zamilovali tolik, že prostě jednou po návštěvě kraje zakoupili jednu z chaloupek a zůstali. Povídají nám o místní komunitě, životě. Jak původní Češi stárnou, většině je přes osmdesát a nestačí na údržbu domečků, které už jsou krásné jen zepředu, uvnitř a na dvorcích často chátrají. Děti se jim odstěhovaly do Prahy či jiných měst a přijíždějí jen na léto. Bigi neomylně vyčenichal v tankvaku kost. Hurá. Bohužel k ní sežral i chleba.

Středa 16. 07. 2025 EIBENHTHAL

Druhý den vstáváme brzy. Výlet na jeskyni Zamonica, o které bychom nevěděli, nebýt Hanky, je pro mě jedním z vrcholných zážitků banátského putování. Nemůžu se odlepit od třpytivých puklin, krasové výzdoby, průzračné vody. Fotíme, lezou krásné fotky.

Jeskyně je docela dlouhá a leze se do ní úzkým otvorem v potoce. Po návratu nás čeká skvělý oběd - polévka, luxusní skopové a sladké vdolečky. Odpoledne vyrážíme na další cestu. Motorka nechce točit startérem, dobíjení telefonů a powerbanky jsme přehnali. Vytlačíme stroj stavbou ven a na ulici roztlačujeme. Vašek, Hanka a Dan nám zamávají a my sjíždíme dolů k Dunaji, abychom se opět škrábali do kopců na Eibental. Cesta je patrně nedávno vyasfaltovaná, ale na kraji jsou hluboké příkopy. Troubíme před každou zatáčkou. Eibental je romanticky položený v údolí (Tisové Údolí), okolo strmé pastviny. Kostel zavřený a u hospody banda motorkářů. My ale najdeme plácek u křížku za starými doly Baia Nouva. Večer ohýnek, vaříme na tálu (Eiben-tálu), který se tu povaloval. Hrajeme na flétnu a harmoniku a v noci se bojíme medvědů.

Čtvrtek 17. 07. 2025 ŠUMICE

Ráno ale sluníčko všechny obavy rozptýlí a my se vydáváme přes Oršavu směr Železná Vrata. Fotit nás tam nenechají, tak jen obdivujeme technické dílo z výhledu od rumunské strany.Začíná pršet. Směřujeme do horkých lázní Baile Herculane, kde se v mírném dešti vymácháme v horkých pramenech i chladné řece.Prameny jsou horké, bezvadné, ale jejich okolí velmi….rumunské. Nadšeně lezu do horkého bazénku, který pronikavě termálně voní. Asi až za hodinu, když zjišťuji, že ten vedle ani trochu nevoní, mi dojde, že za to asi nemůžou ani tak procesy v nitru hor, jako spíš procesy v močovém měchýři malých dětí. Tak už raději jen v řece, kde se voda mísí a lidé se vyvalují v uměle vytvořených nádržkách. Není už tak krásně teplá, ale alespoň teče přímo z trubek a nemá žádné podezřelé aroma.

Protože stále hodně prší, voláme do Šumice na číslo uvedené na webu a úspěšně si zajišťujeme nocleh u místních. Dáme si před jízdou langoš, čaj a po ustání deště se vydáváme 43 km do Šumice. Paní hostitelka nám nabízí seník (to nás docela láká!), ale také postel - no, středoevropský smysl pro tento pojem v tom nehledejte - pod střechou kůlny. Měkké spaní na „posteli“ vítězí. Máme i společnost pejsků. Dvorek s traktorem, čtyřkolkou, vrakem Dacie a obvyklým nepořádkem vesnického hospodářství nám dodává pocit bezpečí a dojem prázdnin „u babičky“. Dostáváme zdarma skromnou večeři. Beru si recept na dobré taštičky. Vypadají jednoduše, na těch by se nemělo nic pokazit😊 Spíme dobře a měkce. Kolem brousí kocourek, který je oddaným společníkem pejska Bobyho, pokud je pejsek venku, kocour se nehne na krok, tulí se, drbe, přede, vyskakuje a všemožně projevuje svou přízeň. Takovou dvojku svět neviděl.Nevěřím svým očím. Z tankvaku na mě vypadne KOST. Už je tady ZASE! Bigi jí nesnědl!

Pátek 18.07.2025

Okoukneme sad a louku. Pak se vydáváme pěšky k místnímu lesnímu hřbitovu a cestou potkáváme partu 6 chlapíků, kteří opravují fasádu kostela před nadcházejícím festivalem. Máme štěstí – dovolí nám navštívit kostelík. Skromné vybavení. Katolický kancionál je prakticky stejný, jako v jinde v Čechách. Nad vesnicí si rozděláme na louce u sadu s výhledem ohníček a opékáme buřty. Cestou do vesnice se nacpeme mirabelkami.

Pak nasedáme na moto a pomalu nabíráme směr domů. Nahazujeme silniční tempo na hlavní silnici a občas si děláme zastávky. Ve zpětném zrcátku sledujeme vzdalující se Karpaty, zpočátku zelenomodré, pak se postupně zmenšující s ztrácející se v šedomodrém horizontu.

V Lugoji se zastavujeme u pravoslavného chrámu a ochutnáváme zmrzlinu. Po 350 km nacházíme kemp na břehu Tisy, pod korunami stromů. Večer okolo hlídkuje říční policie, možná kvůli migrantům (nedaleko je hranice se Srbskem). Naštěstí nás přehlédnou. Komáři zjevně plní roli policejních pěšáků, ale nedáme se odradit. Repelentem a vínem nešetříme.

Sobota 19. 7.

Odjezd od kempu Tisa. Zkusíme už 700 km dát naráz. Hltáme kilometry, okolo ubíhá maďarská pusta: slunečnice, pastviny, louky. Horko a vítr uspávají, usínám a občas se opírám o řidiče. Naštěstí prázdná dálnice nevyžaduje manévry. Telefon se okolo Budapešti přihlásil o instalaci, takže navigace spadla. Budapešť, Győr, Bratislava, Pálava a pak koupání na Pasohlávkách, abychom se osvěžili a zvládli posledních 220 km. Večer v 19:00 šťastně dojíždíme. Kost taky.

TIPY, RADY

JÍDLO

My jsme pojali akci jako low cost, navíc nám vyhovovalo nebýt závislí na restauracích a obchodech, i když jsme se jim a priori nevyhýbali. Co se nám tedy osvědčilo vézt z ČR? Proteinové krekry z Lidlu, štangle uheráku, cihla dobrého sýra, termoska s čajem a kafem - na rychlé občerstvení na zastávkách. Jednoduché věci na vaření - žádné předražené adventure menu, raději kvalitní těstoviny, tuňák do toho, dobrý parmazán na to atd. Z Lidlu výborné a levné vakuované sáčky se „sedmi druhy obilovin“, „pikantními fazolemi“ atd. A předem umíchaná směs vloček, oříšků, sušeného ovoce a sušeného mléka. Stačí minutku povařit. A samozřejmě kvalitní vínko. V některých vesnicích je restaurace, ale třeba v Šumici jí opravdu nehledejte. V Bígru víceméně taky ne. Obchůdek tam ale je.

VODA

Není problém. V každé vesnici je funkční studna s rumpálem a dobrou vodou.