Článek
Nebýt známého italského novináře a fotografa Iago Corazza, nejspíš by si jen málokdo uvědomoval, že jsou na naší planetě místa, kde všechno funguje úplně jinak. Umělec se rozhodl, že navštíví domorodce v odlehlých koutech planety, aby se o své poznatky podělil s veřejností ve své knize s názvem The last men: Journey Among the Tribes of New Guinea (Poslední muži: Cesta mezi kmeny Nové Guineje, překl.). To, co tento odvážný žurnalista zjistil a co reflektoval na svých fotografiích, mnoho lidí nepříjemně překvapilo.
Co k tomu fotografa přimělo?
Mnoha jedincům určitě vyvstane v mysli otázka, co přimělo známého fotografa riskovat a vydat se mezi lidojedy. Důvodem, proč se vydal tak daleko, do moderní civilizací zapomenutých míst měla být údajně snaha zachytit život pro nás neznámých populací domorodých kmenů, z nichž některé postupně, pomalu, ale jistě vymírají. A i když běžným lidem může jejich styl života s klidem připomínat drsný pravěk, je na nich mnoho zajímavého. Například to, že se stále ještě najdou kouty, kde lidé žijí v souladu s přírodou, a bez moderních technologií. Novinář a fotograf, který se do Nové Guineje a její západní oblasti Irian Jaya vydal s kulturní antropoložkou Olgou Ammannovou, vedl spolu s kolegyní podnětné rozhovory s domorodými obyvateli žijící v krásné, ale divoké přírodě.
Lidojedi z Papui Nové Guineji
V Papui Nové Guineji je sice kanibalismus oficiálně už více než 50 let rozhodnutím vlády oficiálně nezákonný, nicméně i tak je mezi domorodce vstup pouze na vlastní nebezpečí. Podle toho, co je o těchto místech a životu místních známé, navíc co se potvrdilo také Corazzovi a Amannové, kanibalismus je tam stále ještě poměrně běžným jevem. To, jaké návyky mají současní domorodí obyvatelé, se nezměnilo tisíce let. Navíc ani úředníci nebo policie se nepřístupným pralesem nedostanou zdaleka do všech míst, aby si mohli s jistotou ověřit, že už nikdo lidské maso nekonzumuje.
Nejznámějším kanibalským kmenem je kmen Jaliů, který sice vyznává křesťanství, avšak kanibalismus je v jeho vývoji hluboko zakořeněný. Někteří z jeho členů si na tyto zvyky s konzumací lidského masa ještě živě pamatují. Důvodem, proč obyvatelé Guineji jí lidské maso přitom zdaleka není pouze rituál pomsty na válečných zajatcích, ale také doplnění některých potřebných živin. Lidé jsou pro domorodce jinak ne moc dostupným zdrojem bílkovin. Žijí totiž v horských oblastech, kde se potrava těžko shání. Kanibalismus býval také součástí některých kmenových rituálů k dospívání jedinců.
Na běloších si nepochutnají
Poměrně uklidňujícím faktem by pro Evropany mohl být fakt, že běloši lidojedům dle zjištění známého novináře a kulturní antropoložky moc nechutnají. „Maso bílých lidí domorodcům zapáchá příliš silně a je příliš slané,“ vysvětluje v knize Amannová. Podstatně hůř jsou na tom z našeho hlediska však Japonci. Ti totiž podle jejího průzkumu mezi místní populací údajně chutnají nejlépe. Příčinou prý může být fakt, že právě Japonci konzumují většinou výživově hodnotná jídla s dobrou nutriční rovnováhou. Díky tomu tedy domorodcům chutnají i samotní Japonci.
Chuťově Japonce překonává pouze ženské maso z kmene
Dalším zjištěním, které spolu s jinými informacemi, o které se lidé z kmene podělili s novináři, naznačuje, že domorodci v zakázaném kanibalismu stále pokračují, je tvrzení, že chuť masa Japonců překonává pouze maso mrtvých žen z jejich kmene. O chuti lidského masa toho tedy vědí stále dost. Dodnes převládá tvrzení, že i když už místní kmeny nejí tolik lidského masa jako dříve, částečně u nich tento stravovací návyk stále přetrvává.
Údajně jedí například během pohřbů maso zemřelých členů jejich kmenů, čímž projevují zemřelému respekt a úctu. Mezi důkazy současného kanibalství patří také nemoc kuru, kterou někteří obyvatelé i v tomto století stále onemocní, a dokonce na ni umírají.
Jedná se o chorobu související s konzumací lidských ostatků, konkrétně mozku a lidské nervové tkáně. Projevuje se jako náhle vzniklý třes, celková slabost a neschopnost jakékoliv rovnováhy. Jedná se o infekční onemocnění. Místní chorobu nazývají kuru, což je v překladu „třesu se“. Odhaduje se, že na nemoc zemřou každoročně dvě procenta populace kmene Fore.
Zdroje: bild.de, bali-indonesie.cz/destinace/indonesie/papua-nova-guinea, tn.nova.cz, gigazine.net, lidovky.cz, cs.wikipedia.org
