Cecilka ze Slunce seno Vlastimila Vlková nebyla neviňátko. Slavnou hanbatou scénu si náramně užívala

O natáčení Slunce seno toho už sice bylo napsáno celkem dost. Poměrně nečekanou perličkou z natáčení nejznámější české komedie je ovšem donedávna nečekaný fakt o jedné z hlavních představitelek, která by 8. února oslavila už 117. narozeniny. Herečka Vlastimila Vlková byla podle slov režiséra Trošky pro roli farářovy slušné hospodyně Cecilky jasnou volbou číslo jedna. Některé své přisprostlé scény si podle všeho náramně užívala. Na první pohled klidná a nevinná důchodkyně tedy klamala zevnějškem a nejen, že se během natáčení nestyděla, ale filmový štáb v čele s Troškou ji dokonce musel krotit.

I když podle toho mála, co se o slavné představitelce komediální Cecilky dodnes ví, nejspíš nebyla vystudovanou profesionální herečkou a většinu produktivního věku pracovala jako účetní, zmiňovaná postava nebyla zdaleka první rolí Vlastimily. Herectví si jí podle všeho našlo náhodou, když si jí všiml v jednom z pražských parků začínající mladý režisér Ivan Passer. Tomu se její typ zalíbil natolik, že ji v roce 1965 bez váhání obsadil do svého filmu Intimní osvětlení. Ve snímku si zahrála babičku Švehlovou. Právě tento druh rolí seděl Vlastimile Vlkové, rozené Martinové nejvíce díky typicky starostlivému milému vzhledu a vstřícnému hlasu.

Následovala celá řada drobnějších, ovšem výrazných rolí ve známých českých filmech. Jako příklad nelze opomenout například roli uvaděčky Mrázkové z Jáchyme, hoď ho do stroje (1974), zájemkyně o auto v Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976) nebo třeba postavu domovnice ve filmu Jen ho nechte, ať se bojí (1977), sousedku z obou dílů Chobotnic z druhého patra (1986) či babičku Pávkovou z filmu Vesničko má, středisková (1985) a seznam by mohl ještě dlouho pokračovat.

K mnoha rolím se dostala prostřednictvím zápisu do komparzního a hereckého rejstříku Filmového studia Barrandov, díky kterému si mohla přilepšit k důchodu četnými přivýdělky a získávala role ve známých českých filmech až do počátku devadesátých let. Díky své přirozenosti se u režisérů brzy stala velmi oblíbenou a ti ji neváhali nejčastěji v rolích milých paní, pohádkových stařenek (Jak se budí princezny a další), důchodkyň a babiček, obsazovat do svých úspěšných filmů. Vlastimilu Vlkovou tak vyhledával nejen režisér Zdeněk Troška, ale také další známí režiséři jako například Václav Vorlíček, Jaromil Jireš, František Vláčil, Karel Kachyňa, Oldřich Lipský a mnozí další.

Díky tomu, že Vlastimila Vlková nebyla pro filmové režiséry žádnou neznámou důchodkyní, měla k filmu už dlouho před vznikem snímků Slunce, seno (1983, 1989 a 1991) dveře otevřené dokořán. A věděl o ní i zkušený režisér českých komedií a pohádek Zdeněk Troška, který při výběru herečky do role Cecilky údajně nezaváhal ani minutu. Ten herečku ještě předtím stihl v roce 1977 obsadit do svého studentského snímku - dramatu Odejít před svítáním. Za válečný film tehdy Zdeněk Troška obdržel dokonce Cenu oddělení kultury ÚV SSM v Banské Bystrici. Sám dobře věděl, o jak schopnou umělkyni v případě známé komparzistky a herečky vedlejších, přesto výrazných rolí, jde.

„Do role Cecilky byla pro mě jasnou volbou. Seznámil jsem se s ní ještě na škole, když jsem dělal nějaké cvičení ve druhém ročníku. Našel jsem si ji na hereckém seznamu na Barrandově a obsadil ji do snímku Odejít před svítáním. Tak se mi zalíbila, že když jsem pracoval jako asistent u pana Zdeňka Podskalského a dělal mu obsazení do filmu Křtiny, dali jsme jí roli babičky, co opatruje novorozeně. Potom mně hrála babku v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci a nakonec Cecilku ve Slunce, seno…,“ vyprávěl o Vlastimile Vlkové, kterou obsadil i do svých dalších projektů, Zdeněk Troška v rozhovoru pro web zeny.iprima.cz.

Jenže ze všeho nejpřekvapivější není ani tak fakt, že jako známá česká neherečka měla od důchodového věku na svém kontě desítky úspěšných filmů, jako to, že se během natáčení odvážných scén ve filmové komedii nestyděla, ba co víc, odvážná dáma si je ještě okázale užívala. Režisér Troška vyprávěl, že během jedné ze svých nejslavnějších scén natáčené u jezu z třetího dílu Slunce, seno, erotika (1991) svým chováním všechny včetně štábu zaskočila.

„Ukázal jsem jí, jak si to představuji. Najednou kolem sebe uvidí samé pinďoury, ona – svatá, pobožná slečna z fary, která nikdy nic takového neviděla. S hrůzou v očích se měla odtáhnout, chytit se nejbližší zábrany, chlapce po levé ruce, podívat se na jeho ‚jánošíka‘ a omdlít. Kamera, akce a jelo se. Vlastička se chytla nohy, podívala se na obnažené chlapce kolem sebe, k jednomu z nich se přitulila, rozzářila se a řekla nadšeně ááá… Já říkám: ‚Stop! Vlastičko, to nemůžete, to by bylo do jiného filmu.‘ A ona: ‚Počkej, já si to musím pořádně prohlédnout, já už to třicet let neviděla.‘ Měla obrovský smysl pro humor,“ svěřil se pobaveně Zdeněk Troška.

A později se kromě toho chlubila svým kamarádkám z domova, že scénu, při níž spadne po zádech do mlýnského náhonu, kterou za ni ve skutečnosti absolvoval kaskadér, zvládla natočit sama. Nevěřícím přítelkyním navíc vyprávěla, že to bylo na přání režiséra. Když se k tomu Zdeňkovi Troškovi později s výčitkami sama přiznala, pobavilo ho to a měl pro filmovou babičku pochopení. Dal jí s úsměvem za pravdu, že troška provokace nikomu neuškodí. Vlastimila Vlková měla výrazný smysl pro humor, který si všichni v její přítomnosti, včetně filmových tvůrců, náležitě užívali. Zemřela v roce 2002 v 94 letech v domově důchodců v Praze.

Zdroje: csfd.cz, cs.wikipedia.org, fdb.cz, cs.wikipedia.org, zeny.iprima.cz, dotyk.cz