Článek
Bohuslavovi Ečerovi se pro jeho aktivní snahy o potrestání všech válečných zločinců začalo přezdívat lovec nacistů. Sám dokázal dostat na kolena i ty nejkrutější válečné funkcionáře, na jejichž dopadení a trestu se významně spolupodílel. Během výslechů se údajně nedopustil ničeho protizákonného. Přesto dokázal jinak bezcitné nacisty dostat na kolena a na pokraj psychického zhroucení.
Jako právník vystupoval proti okupaci
Bohuslav Ečer se narodil 31. července roku 1893 v Hranicích u Přerova do rodiny obchodníka a pracovníka drah Roberta Ečera a jeho manželky Cecílie, za svobodna Nehybové. Kvůli otcově práci u drah se Bohuslav s rodinou často stěhovali na různá místa. Neměli mnoho peněz, a tak vlivem tíživých okolností byli jednou dokonce na čas bez domova, když je z jejich skromného příbytku vyhnal majitel. Právě tento fakt ho, jak sám později přiznal, dovedl až k mylným sympatiím se sociální demokracií a následně komunistickou stranou. S chudými lidmi hluboce souzněl.
Přesto sám nakonec poznal, jak se ve svém budoucím politickém zaměření spletl, když se mu krutě vymstilo. Během studií na gymnáziu v Rousínově chodil Bohuslav Ečer po škole pracovat jako dělník do místní cihelny, aby trochu vypomohl rodičům s výdaji za něj a jeho čtyři sourozence. Už tehdy se dost projevoval jeho cit pro spravedlnost a soucit s okolím, když začal během studia organizovat stávku mladých dělníků-studentů, aby zlepšil podmínky, za jakých pracují.
I proto se Bohuslav Ečer rozhodl, že vystuduje práva, což se mu splnilo až na druhý pokus. Když se poprvé dostal na právnickou fakultu Vídeňské univerzity, kam mohl jezdit díky levnějším lístkům na vlak častěji, než by mohl do Prahy i díky tomu, že tam už bydlely i jeho dvě tety, v roce 1915 mu studium přerušila první světová válka. Musel narukovat do řad rakousko-uherské armády. Teprve po válce se mu podařilo studium práv dokončit. Tentokrát v Praze. Následně se oženil a otevřel si svou praxi v Brně. V manželství s Ludmilou Gallovou se jim narodily dvě dcery.
Po válce hrál významnou roli v Norimberském procesu
Bohuslav Ečer se pro svůj silný sociální cit stal nejdříve členem sociální demokracie a ve 20. letech se přidal po rozštěpení sociální demokracie ke komunistům. Jenže poměrně záhy pochopil, že neudělal správně. A to zejména když začal pozorovat výrazný vliv bolševiků a Sovětského svazu, se kterým nesouhlasil. A tak vše dospělo k tomu, že byl za své odlišné názory v roce 1929 z KSČ vyloučen. Už během studií začal Bohuslav Ečer publikovat články zabývající se zločinem a nutností trestu.
Protože se aktivně zapojoval do obrany práv slabších, neváhal v tom pokračovat, ani když vycítil velkou bezpečnostní hrozbu ze strany nacistů. Zapojoval se do různých uskupení na obranu před německým vlivem, zajímal se o Československo i zahraničí. Stal se členem mezinárodního Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku a přednášel také v Anglii, kde místní politiky varoval před nacistickou hrozbou. Jeho projevy povzbuzovaly lidi k obraně evropského i světového míru, přesto se nesetkaly s valným úspěchem u tehdejších politiků.
Není se čemu divit, že se odvážný Ečer brzy dostal do hledáčku gestapa, musel se proto brzy začít skrývat. Když zjistil, že Československo kvůli podpisu Mnichovské dohody a jeho pohraniční území padnou do rukou Hitlerovi bez boje, byl zděšen a celou situaci v pohraničí nadále sledoval. Bylo zjevné, že Hitler rozdělení území nemá v plánu nijak dodržet a že se němečtí okupanti začali čím dál více roztahovat.
Odjel proto znovu do Anglie, aby informoval místní politiky o tom, že Hitlerovi vojáci dohodu nedodržují a zabírají čím dál více území. Bohužel odtamtud odjížděl s nepořízenou, protože tamní vládu to nijak zvlášť nezajímalo a nikdo s tím nechtěl nic udělat. Bohuslav Ečer proto začal ve své vlasti organizovat odboj, jenže mu bylo jasné, že se proto dostane do hledáčku nacistů, kteří ho, jak ho někteří varovali, zařadí do seznamu osob určených k likvidaci. Gestapo si ze začátku války odvážlivce skutečně zavolalo k výslechu. Sám Ečer počítal, že se z něj už dost možná nevrátí. Jenže nacisté ho nechali naživu, aby mohli sledovat, s kým vytváří své odbojářské plány a o čem se s lidmi domlouvá.
Bylo jasné, že odbojáře nacisté ponechali na svobodě jenom kvůli tomu, aby zatkli i jeho spojence odbojáře později všechny najednou. Proto na nic nečekal a rozhodl se 4. dubna roku 1939 s celou rodinou emigrovat do Bělehradu v Jugoslávii. Jak se později dozvěděl, týden po jeho odjezdu ho prý přišlo zatknout domů gestapo. To už ho tam ale nenašlo, a tak byl prozatím v bezpečí. Následně ho prezident Beneš, kterému zaslal dopis s tím, že se vrátí, pokud to bude třeba a že se nadále hodlá i na dálku účastnit obrany vlasti a prosil ho, aby mu pomohl se rozhodnout, jak má postupovat, protože v něj měl plnou důvěru, pozval do Anglie.
Na jeho popud se stal součástí tamní exilové vlády. V prosinci roku 1939 však rodina na čas zakotvila ve Francii. Především kvůli tomu, že se Bohuslavovi Ečerovi naskytla možnost prvního potřebného výdělku za hranicemi na pozici redaktora a zároveň možnost angažovat se v odboji. Začal tam psát pro časopis Československý boj. Následně se stal náměstkem československého konzula v Marseille.
Teprve poté se rodina skutečně rozhodla vydat přes Španělsko do Anglie, k čemuž došlo až poté, co se uzdravila Ečerova manželka Ludmila. Kvůli její nečekané nemoci museli Ečerovi cestu odložit až na září roku 1942. To ale ovšem neznamenalo, že by vlastenec a diplomat do té doby zanevřel na svůj rodný stát. Naopak se už v roce 1940 rozhodl i přesto, že válka ještě neskončila, s vírou a nadějí v lepší zítřky začít připravovat koncept trestů pro usvědčené válečné zločince. Ten měl v plánu po příjezdu do Anglie ukázat prezidentovi Benešovi. To se také o dva roky později stalo.
Prezident Beneš s jeho návrhy souhlasil a pobídl ho k jejich dalšímu rozvíjení. Dostal pozici na Ministerstvu spravedlnosti československé londýnské vlády, kde spolupracoval s tehdejším ministrem spravedlnosti Jaroslavem Stránským. V září roku 1943 se dostal do Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů. A tak začala jeho nejvýznamnější historická role v československých dějinách, která z Bohuslava Ečera udělala skutečného hrdinu a lovce nacistů.
„Až dosud mluvilo se o válečných zločincích. I při velmi přesné definici, jak jsme ji stylizovali, mohli by uniknout z odpovědnosti mnozí, kteří páchali válečné zločiny na lidech bez státní příslušnosti nebo na lidech vlastní státní příslušnosti. Proto jako zvláštní kategorii válečných zločinů uváděl jsem zločiny proti humanitě, mezi něž patřily násilné deportace, vraždy v zázemí a zotročování civilního obyvatelstva,“ vyprávěl právník po válce o tom, že bylo třeba jasně definovat označení i protiprávní skutky válečných zločinců, o což se s velkým úsilím společně s kolegy snažil.
Nacisty dostal po válce na kolena
Bohuslav Ečer jako člověk s velkým citem pro spravedlnost cítil celou dobu, že ti, kteří jsou za válečné hrůzy a okupaci Československa odpovědní, by měli za své činy dostat nadmíru přísné tresty. A aby neunikly spravedlnosti, rozhodl se, že se bude sám v jejich dopadení a výsleších angažovat. Mocnosti se usnesly na tom, že nacisté budou po válce souzení v zemích, kde osobně vykonávali své zločiny proti lidskosti. Bohuslav Ečer byl jmenován předsedou Československé národní vyšetřovací komise a jeho návrhy a postupy tak dostaly prostor k uskutečnění. Stálo ho to ale spoustu práce a odříkání.
„Po skončení války přibyly úřadu delegáta další úkoly. Pátrat po K. H. Frankovi a zajistit jeho vydání do Československa, vypátrat Jozefa Tisa a vyslechnout válečné zločince Ribbentropa, Daluegeho, Lammerse a Keitla (…). Úřad byl také rozšířen o několik členů, zkušené policejní komisaře a pomocný personál. Řídil i činnost pátracích a vyšetřovacích skupin v Německu. Zaměstnanci úřadu pátrali po válečných zločincích, zajišťovali jejich zatčení, uvěznění, zjišťovali pobyt, prováděli předběžné výslechy, jednali o vydání válečných zločinců, vyřizovali žádosti o vydání a zjišťovali, jestli jsou dané osoby na listině válečných zločinců a zda o ně nemá zájem jiný stát,“ popsal Ečerovy nejdůležitější poválečné úkoly autor publikace Bohuslav Ečer – Český lovec nacistů Michal Dudáš.
K Ečerově výslechu se záhy dostali Hitlerovi blízcí pobočníci, které najednou dokázal výslech srazit na kolena. Například Hermann Göring prý k prvnímu plánovanému výslechu nedorazil kvůli infarktu z bouřky, na ten druhý se ale nacista vyděšený z blesků už musel dostavit. Údajně když před ním Ečer dokouřil cigaretu, čekal až odejde a pak si nenápadně nedopalek schoval do uniformy, jak v roce 1946 popsal český lovec nacistů ve své publikaci s názvem Jak jsem je stíhal.
Vyslýchal a přispěl k odsouzení k trestu smrti také nacistu Joachima von Ribbentropa, který byl za dob Protektorátu ministrem zahraničí. Na výmluvy o tom, že pod hrozbou vězení v koncentračním táboře pouze plnil rozkazy, mu Ečer odpověděl nelítostně: „Bylo by pro vás, Ribbentrope, lepší sedět v koncentráku než dnes v této místnosti.“
Jedním z nejdůležitějších úkolů kromě účasti na mezinárodním tribunálu v Norimberku bylo v Ečerově a československém zájmu potrestat také státního ministra protektorátu K. H. Franka. Ten měl na svědomí zastřelení studentů 17. listopadu roku 1939, deportaci tisíců lidí do nacistického Německa, kde pak museli pracovat v lágrech a jako spoluviník nesl vinu také za zrůdné vypálení Lidic a Ležáků. Není proto divu, že právě na něm měl v plánu si Ečer se svým týmem pořádně vybít vztek a lítost za válečné zločiny Hitlerových spolupracovníků.
Američané ho dopadli v Rokycanech, když byl na útěku směrem na západ. Frank se do svého zadržení údajně marně domníval, že se mu podaří dožít s rodinou někde stranou například na některém z málo obydlených ostrovů. Jenže to se nepodařilo a on se dostal do rukou Ečera. Frank prý během třídenního intenzivního výslechu svou vinu nikdy neuznal. Třetí den se dokonce psychicky zhroutil. „Vy, Franku, člen národa vyšší rasy, jste za několik dnů zničen? To se nestydíte? Nepoužil jsem a nepoužiji vašich metod. Těch se bát nemusíte. Nejsme Němci, nemstíme se. Budeme jen trestat…,“ vychutnával si ho tehdy český bojovník za spravedlnost.
Následně se zúčastnil také Frankova soudu, který 21. června 1946 rozhodl o Frankově trestu smrti popravením. Na popravu krutého nacisty následně přišly tisíce lidí, lidový soud na ni dokonce prodával vstupenky, kterých se prý prodalo více než pět tisíc. Během norimberského procesu, na který vypracoval pečlivý 118stránkový dokument o válečných zločinech spáchaných na území Československa a kam také sám osobně svým autem přivezl s sebou lidickou dívku, která byla Němci poslána na převýchovu a jen díky tomu přežila. Během Norimberského procesu padlo 12 trestů smrti.
Stal se trnem v oku komunistům
Po válce se Bohuslav Ečer stal docentem a později profesorem mezinárodního práva na právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Sepsal také několik publikací o tom, co prožíval během norimberského procesu a publikoval také díla na téma mezinárodního práva. Jenže právnickou fakultu komunisté během čistek zrušily. V roce 1950 proto československý generál justiční služby a profesor mezinárodního trestního práva odešel do důchodu. Komunisté věděli o Ečerových kontaktech a vazbách se Západem, kterých se začali obávat. Dostal se tak do hledáčku StB, kteří na něj vytvořili spis pod krycím jménem Právník a byl jim čím dál více trnem v oku. Začali ho podezřívat ze spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou a stal se pro ně nepohodlný.
Pod záminkou jeho účasti v Haagu a podezření ze špionáže a zrady na něj jako na bývalého sociálního demokrata chystali děsivý vykonstruovaný proces, jehož měl být hlavním obětním beránkem, který by nakonec byl odsouzen k trestu smrti. Toho už se ale Bohuslav Ečer nedožil, protože 13. března roku 1954 zemřel na infarkt. Poslední dny života byl ve špatném psychickém stavu. Nejen že se potýkal se ztrátou bratra, který zemřel 14 dní před jeho skonem a on si od té doby stěžoval na potíže se srdcem, ale dělal si starosti také o 87letého otce, který vážně onemocněl.
Mimo to dobře věděl o tom, že po něm komunisté jdou a že ho StB sleduje, což mu také jistě psychicky moc nepřidalo. Zemřel pouhé dva dny před plánovaným zatčením, čímž se nedožil nespravedlivého procesu, který plánovali komunisté zinscenovat. To neplatilo pro jeho dceru Jarmilu, která byla za falešné obvinění z vlastizrady a vyděračství poslána na 12 let do vězení. V roce 1960 se však dostala ven díky amnestii. Komunisté se pošpiněním jména Bohuslava Ečera a popíráním jeho zásluh zasadili o to, že se na hrdinství jednoho z nejvýznamnějších českých lovců nacistů na dlouhé roky málem zcela zapomnělo. A to by byla jistě velká chyba.
