Článek
Do poměrně rušnějšího letoviska Faliraki jsme se vydali na deset dní. Už od začátku jsme se těšili, že si v Řecku odpočineme před naší další, ale znatelně dobrodružnější dovolenou. Proto jsme si zarezervovali nejen služby all inclusive, ale také pěkný, celkem zrekonstruovaný čtyřhvězdičkový hotel s výhledem na moře. Doufali jsme, že naší ničím nerušené a nezkažené dovolené tím pádem nemůže nic stát v cestě. To jsme ale ještě netušili, že i mezi tolik milými a pohostinnými Řeky existují nenápadní „mafiáni“, kteří mladý český pár s radostí odbydou.
Vše se začalo komplikovat hned po vytouženém příjezdu na hotel. Když jsme konečně dorazili na místo po náročném nočním letu a jízdě autobusem brzy ráno, bylo nám řečeno, že si sice můžeme dojít na snídani, ale ještě nejsou k dispozici volné pokoje. Mohli jsme si proto u recepce ponechat kufry, dojít si na jídlo a s trochou obratnosti při převlékání na menších wc v hale také zaplavat do moře. Protože nás čekalo hodně hodin bez možnosti zajít si na pokoj, rozhodli jsme se, že celý areál rovnou obhlédneme. K moři to sice nebylo daleko, dokonce bylo průzračně čisté, i tak nás ovšem přemohla únava. Jako zázrakem jsme si díky brzkému rannímu příjezdu mohli lehnout na plážová lehátka, kde jsme vyčerpáním usnuli. Ničemu to však nevadilo, jelikož jsme věděli, že od našeho příjezdu v přibližně sedm hodin ráno budeme muset čekat několik hodin až do check-inu, který měl být nejdříve ve dvě hodiny odpoledne.
Frustrace a zklamání
Po přečkání několika hodin na sluníčku na vyhřáté pláži jsme se vydali zpátky na recepci už notně rozmrzelí, nicméně s nadějí, že nás konečně ubytují, a my si tak budeme moci po nočním letu normálně odpočinout na pokoji. Jaký šok nás čekal, když jsme po příchodu na recepci a nepříjemném rozhovoru s majitelem hotelu zjistili, že je všechno jinak. Prý nás hledali a nemohli najít (na hotelovou pláž ale pochopitelně nikdo nedošel) a pokoj už je pro nás konečně nějakou dobu připravený. Mělo to ovšem jeden dost podstatný háček.
Jak nám bez špetky studu a zaváhání sdělil sebevědomý a na oko milý majitel hotelu, bohužel máme zájezd od německé cestovky přes českého přeprodejce, a kvůli tomu pro nás v hotelu nemají místo. Prý jsou prázdniny a hotel je beznadějně plný, takže se stává, že prodejci prodávají místa, která však nemají k dispozici. Jak?!
Nicméně si z toho prý nemáme nic dělat, protože pokoj ve vedlejším hotelu, daleko od moře, v přízemí, a s nulovým výhledem, už na nás čekal. Vůbec jsme nechápali, jak je tohle možné. Takže hotel prodává místa, která vlastně nemá k dispozici, aniž by si to jakkoliv ověřil a my za to vlastně můžeme, protože jsme si zájezd koupili přes českého přeprodejce? Naše zklamání a rozhořčení tím ovšem zdaleka nekončilo. Vlastně teprve začalo. Manažer hotelu byl neoblomný a přehnaně drzý a my dost unavení a zklamaní, čehož si na nás zjevně všimnul, ovšem dál se usmíval a ani nehnul brvou pro jakoukoliv adekvátnější náhradu nebo řešení. Bylo nám sice sděleno, že all inclusive jídlo nám milostivě zůstává v původním hotelu, to pro nás ovšem znamenalo pendlování mezi dvěma hotely a mnohem vzdálenější trasu nejenom do jídelny, ale také k moři, na které jsme se celý rok těšili.
Když jsme přišli na přidělený pokoj, spadly nám brady. Bohužel však ne úžasem. Vedlejší hotel měl sice jeden bazén a pěkně zelený trávník, jinak ovšem neměl hostům moc co nabídnout. Jeho hodnocení dvou hvězd mluvilo samo za sebe. Říkali jsme si, jak je to vůbec možné. Ze čtyřhvězdičkového resortu s příplatkem výhledu na moře jsme se ocitli ve dvouhvězdičkovém hotelu.
Kromě neustále se množících mravenců na balkoně byl sice pokoj poměrně čistý, nicméně o srovnání kvalit obou hotelů nemohla být řeč. Na pokoji dokonce chyběla lednička, kterou jsme však nutně potřebovali mít kvůli lékům, a v původním hotelu byla samozřejmě součástí. Na recepci jsme později sice vyřešili její zapůjčení, bylo nám však řečeno, že to bude za poplatek. Bylo nám nejprve do breku, a poté do vzteku. Celou vzniklou situaci jsme se rozhodli řešit s německou delegátkou. Nicméně ta nám odepsala, že se s námi sejde až za pár dní, do té doby jsme si mohli pouze zoufat a zkoušet volat na přetíženou infolinku německé cestovní kanceláře.
U jídla se nás neustále ptali na číslo pokoje
Dalším velice ponižujícím faktem bylo, když se nás téměř pokaždé nezapomněli u snídaně i dalších chodů v původním hotelu zeptat na číslo pokoje. Nejprve jsme pokaždé museli vysvětlovat, že jsme jedni z těch, na které u nich nezbylo místo. Poté už jsme byli natolik frustrovaní a cítili se natolik hloupě i jako vetřelci, že když dotaz přišel asi třetí den po sobě u večeře, odpovídali jsme skutečné číslo přiděleného pokoje z vedlejšího hotelu. Většinou na nás personál jen nechápavě zíral, potom nás následující dny nechal už raději být. Takhle jsme si all inclusive a prvotřídní služby na dovolené tedy skutečně nepředstavovali.
Podle delegátky bylo všude plno
Když jsme se konečně po pár dnech setkali s delegátkou, nebyla k našemu údivu chováním majitele hotelu nijak zaskočená. Naopak nám sdělila, že nejsme jediní a tyto případy vídá v konkrétním hotelu často. Museli jsme se společně s delegátkou začít smát, když jsme přímo na schůzce seděli kousek od recepce a během řešení problému jsme od majitele hotelu znovu uslyšeli ty stejné věty, které jsme si od personálu předtím vyslechli my. Manažer se opakoval a sděloval dalším nešťastným hostům naučené identické fráze o tom, že je léto a sezóna, proto pro ně nemají místo a řešením je náhradní ubytování.
Jak jsme se později dozvěděli, dopadli jsme jako jeden z vybraných párů cizinců z tohoto hotelu dost možná ještě relativně dobře, protože jeho nekalé praktiky zachází sem tam ještě dál. Hosty prý někdy posílá i do vlastního sesterského hotelu v horách, tedy daleko od původního letoviska Faliraki a od moře, většiny obchůdků, promenády i všeho dalšího. My jsme se tedy alespoň nemuseli od moře přesouvat do vnitrozemí.
Delegátka nám zároveň upřímně sdělila, že si později máme zkusit zažádat o kompenzaci od cestovní kanceláře, ale že celý ostrov je plný, proto nemá ani žádný jiný náhradní hotel stejné nebo lepší kategorie, který by nám mohla nabídnout. V případě, že se něco objeví, se prý ozve. Nicméně jsme s tím neměli počítat, a také se tak nakonec opravdu nestalo. Celý pobyt jsme tak museli strávit v jiném hotelu, než jaký jsme si vybrali.
Od smutku nás zachránilo poznávání ostrova
Nicméně jsme si, ani přes přeplnění ostrova turisty, nekalé praktiky manažera hotelu a neschopnost cestovky najít nám jiné adekvátní ubytování stejné kategorie, dovolenou ani tak nechtěli nechat zkazit. Náš pocit vyvrhelství v hotelu a jeho přilehlém okolí jsme opět vyřešili akčnější dovolenou s mnoha výlety. Jezdili jsme autobusem do hlavního města a půjčili jsme si na pár dnů auto, abychom alespoň poznali krásy ostrova. A vyplatilo se. Ostrov toho jinak má skutečně dost co nabídnout. Nemohli jsme vynechat návštěvu motýlího údolí, vesnice Lindos s nádherným výhledem do krajiny, ani prameny a zajímavá jezera. Také stará část města Rhodos nám zvedla náladu. Nicméně, celou dobu jsme mysleli na hypotetickou situaci, jak pro nás všechno mohlo být ještě lepší, nemuset téměř celou první polovinu pobytu řešit neustále nějaké trable s ubytováním.
Na symbolickou kompenzaci jsme si počkali
Do cestovky jsme se snažili přes infolinku dovolat už během dovolené. Pomalu jsme si zvykli na nekonečné čekání strávené na lince ve frontě, poslouchání stále té stejné předvolací melodie, která před připojením hrála neustále dokola. Většinou jsme čekali nejméně půl hodiny, někdy dokonce déle. Mockrát jsme se nedovolali, ale párkrát po notné dávce trpělivosti přece jen ano. I tak to ovšem bylo k ničemu a operátoři většinou jenom opakovali naučené fráze o lhůtách na vyřízení stížnosti. Mnohdy s námi dokonce odmítali mluvit anglicky, takže jsme museli oprášit základy němčiny, abychom rozklíčovali, co nám vůbec kdosi na druhém konci odpověděl.
Nevzdali jsme se a stížnost jsme cestovní kanceláři neustále připomínali následujícího tři čtvrtě roku. Načež jsme se dočkali nabídnuté kompenzace ve výši pár procent z ceny zájezdu. Dohromady se jednalo o částku v řádu pár tisíc korun, přičemž minimálně polovinu z ní nás vyšel příplatek za pokoj s výhledem na moře. Jeho výše se ale bohužel v závislosti na cenách zájezdů neustále měnila a my neměli zvlášť doklad o jeho zakoupení. Takže se stalo, že jsme tento příplatek neměli jak dokázat, protože byl zahrnut rovnou v ceně.
Po další stížnosti nám německá cestovní kancelář nabídla ještě „velkoryse“ několika procentní voucher na další zájezd, který jsme však nevyužili. Víc nám prý už nabídnout nemohla. Časem jsme zjistili, že se nemá cenu dohadovat a naše příkoří bylo zkrátka vykoupeno pod cenou. Byli jsme však rádi, že jsme měli tuto částečně (až na poznávání krás ostrova) nepříjemnou zkušenost za sebou a od té doby si dáváme dobrý pozor nejenom na recenze hotelů, což jsme vlastně dělali už předtím, ale také na prodejce, od kterého zájezd kupujeme i na ověření ubytovacích kapacit dopředu. Právě u tak frekventovaně navštěvovaného ostrova, jakým je Rhodos, totiž při troše smůly hrozí zejména v sezóně zklamání z nedostatku míst dalším jedincům. A o lehátkách zabraných od brzkého rána ručníky raději ani nemluvě.
Zdroj: vlastní poznatky autora, cs.wikipedia.org
