Článek
Černobílá fotografie nenápadné pracující malé dívenky, jak se v umouněném oblečení jakoby nic opírá o pás s bavlnou, nejednou obletěla svět. Jejím autorem byl fotograf Lewis Hine. Obrázek z roku 1910, který nejenom jeho původce donutil zamyslet se nad bídnými podmínkami některých opuštěných chudých dětí z počátku 20. století v USA, má silný historický kontext.
Vše začalo, když byl cestovatel, reportér a zakladatel dokumentární fotografie Lewis Hine požádán americkým Národním výborem pro dětskou práci, aby vše, o čem dosud psal, také zobrazil ve svých fotografiích. O samotném Hineovi se ví, že mezi roky 1908 – 1918 hodně cestoval za tímto účelem. Jeho autentické fotografie, které odráží temnou a odvrácenou stránku amerického snu dodnes berou za srdce.
Navíc sám Lewis nebyl vůči osudům dětských modelů lhostejný, ale naopak, za každým snímkem viděl jednotlivé osobnosti, které v dosavadním krátkém životě poznaly pouze strach či bídu. Snažil se proto, aby se všechny tyto informace mezi řádky dokázaly vtisknout do jeho práce. A to se mu také povedlo. Hine byl díky tomu velice přínosným umělcem pro tehdejší společnost, jelikož mimo jiné přiměl lidi ze středních a vyšších tříd podívat se pravdě do očí.
I přes množství dalších snímků dětí, například těch vyšívajících krajky v newyorských činžácích na Lower East Side, pracujících v továrně s rybími konzervami nebo roznášejících noviny na ulici ve městech mezi davy lidí, se Addie lidem vryla do paměti a snažili se o jejím osudu dozvědět víc. Protože tehdy nebylo moc způsobů, jak mohl Hine svá díla zálohovat, rozhodl se k nim psát různé komentáře do bloku, který nosil stále u sebe.
Dvanáctiletá dívka v nelítostných podmínkách
Černobílá fotografie dvanáctileté pracující dívky Addie Liard z roku 1910.
Na fotce, která se později dostala i na americké poštovní známky stojí dvanáctiletá dívka v umazaném pracovním oděvu. Jednu z hubených paží má přitom jakoby nic opřenou o pás s vřeteny bavlny. Nemá na sobě boty, nohy má začerněné a špinavé. Drobná postava dívky s jemnou tváří vypadá, jako by reflektovala všechno prožívané utrpení. Podle nerovného postavení to vypadá, že mohla mít nějakou špatně srostlou zlomeninu. Vyčesaný účes ve stylu dospělých žen, který plnil především bezpečnostní účely, celému dojmu už jen dodává korunu. Nevinná dívka na obrázku působí smířeně se svým těžkým osudem. Sám autor k fotografii poznamenal ve strohém popisku: „Chudokrevná malá přadlena v North Pownal [Vt.] Cotton Mill (Bavlněný mlýn, překlad).“
Pátrání po dalším osudu Addie Laird
Pátrání po dalším osudu Addie Laird vedlo až k sepsání románu. Vše začalo tím, že se její foto v roce 1998 dostalo na americké poštovní známky za 32 centů a objevilo se také v reklamě na značku Reebok. Navíc obraz dívky je několik desítek let součástí řady výstav a zdobí zdi mnoha tamních muzeí. Fotografie strhané pracující malé dívky inspirovala v roce 2002 spisovatelku Elizabeth Winthrop natolik, že na základě jejího příběhu sepsala fiktivní strašidelný román. Poté začala pátrat po jejím dalším osudu.
Cesty dovedly badatele až k rodině Adalaid Harrisové, která žila v roce 1910 v okrese Bennington ve Vermontu v USA a pečovala o šest sirotků. Mezi nimi byla i dvanáctiletá Addie, která v domě pěstounky žila se svou o dva roky starší sestrou Annou. Jak se ovšem ukázalo, dívky měly jiné příjmení. Ve skutečnosti se nejmenovaly Lairdovy ale Cardovy.
O své slávě neměla Addie tušení
O tom, že její silný osud zaujal okolí a dodnes rezonuje společností, neměla tehdy nebohá dívka ani tušení. Netušila, že její obraz visí na zdech muzeí ani, že je vytištěný na známkách. Jak se později zjistilo nejen ze záznamů fotografa Hinea, ale také příbuzných dívky, její čtyřiadevadesát let dlouhý život pokračoval v tichém utrpení.
Ve dvou letech Addie, která se od raného dětství živila tvrdou prací a ve dvanácti letech už pracovala jako přadlena v továrně s bavlnou, ztratila matku. Zemřela na zánět pobřišnice, když Addie byly dva roky. Už od osmi let se dívka musela zapojit do práce. Jenže mlýn, kde se vyráběla bavlna, byl pro dívku velkou zatěžkávací zkouškou. Neměla dostatečnou výšku ani na to, aby mohla pohodlně dosáhnout na vřetena na pásu. S tím si ovšem sama dokázala poradit. Stoupala si na krabice od mýdla a od všeho, co bylo po ruce, aby byla vyšší, a svou výšku přizpůsobila potřebám továrny.
Podle všeho si Addie časem změnila jméno na Pat. Ani to jí ovšem ke štěstí nepomohlo. V dospělosti se vdala hned dvakrát, ani jedno z manželství ale nevydrželo. A trpké utrpení pokračovalo, když musela bojovat o to, aby získala do péče vlastní dceru. To se jí bohužel nepodařilo.
Aby alespoň trochu dokázala překonat pocit prázdnoty a hořkosti, rozhodla se měsíc po prohraném boji o dítě v roce 1925, že se stane adoptivní matkou. Možná i proto, že kvůli svému dětství s opuštěnými dětmi silně soucítila. Osvojila si tedy dívku, která byla nemanželským dítětem portugalského námořníka. Společně se často stěhovaly za prací ve státě New York a vystřídaly několik mlýnů, kde pracovaly. Nakonec lze z dochovaných dobových fotek usoudit, že se usadily v hlavním městě New York.
Pro ostatní by se rozdala
Podle dostupných zdrojů se malá dívenka z fotografie dožila věku 94 let. A to i přesto, že strádala více méně celý život, jak měly pátrajícím autorům potvrdit i její dvě adoptivní děti. Měla skromné bydlení a peněz neměla nazbyt. Přesto se prý dokázala jako dospělá dobře starat o celou rodinu, včetně nevlastních vnoučat. Aniž by to tušila, stala se však neopomenutelným a nadčasovým symbolem toho, jak krutá občas lidská společnost umí být, i jak se dříve zacházelo se slabšími a nevinnými. Zajímavostí je, že také samotný autor smutných fotografií, Lewis Hine, zemřel v chudobě a zapomnění, když přišel o kariéru. Zemřel ve věku pouhých 66 let.
