Havárie v Goiânii: Sběrači kovu našli radioaktivní kapsli, majitel výkupny odnesl zářivý prášek domů

Počet obětí havárie v Goiânii s radioaktivní kapslí cesia-137 nebyl v roce 1987 konečný. Důsledky kontaminace obyvatel města pokračovaly i po roce 2012. Na následky radioaktivního ozáření vlivem jedné fatální chyby při sběru kovu podle Sdružení obětí cesia-137 do roku 2012 zemřelo 104 osob, na dalších 1600 osobách tato havárie zanechala vážné důsledky.

Osudný incident, který kvůli závažným důsledkům nakonec získal stupeň 5 z celkových 7 na Mezinárodní stupnici jaderných událostí, tedy je označen jako nehoda s dalekosáhlými důsledky, začal 13. září roku 1987. Pro upřesnění, nejvyšší stupeň sedm je určen pro ty nejvážnější světové katastrofy, zatímco stupeň nula označuje spíše odchylku bez ohrožení bezpečnosti.

Dva mladíci Roberto dos Santos Alves a Wagner Mota Pereira našli v areálu opuštěného Institutu pro radioterapii nepoužívaný přístroj. V domnění, že jde o obyčejný kus šrotu, po jehož rozebrání a prodeji mohou získat peníze, ho odnesli a následně prodali ve výkupně šrotu. Během pěti dnů, než zařízení pro radioterapii prodali, už pociťovali zvláštní nevolnost způsobenou ozářením. O pravém původu potíží neměli tou dobou ani tušení. Mysleli si, že jim je pouze zle z jídla.

Majitel výkupny Devair Alves Ferreira zatím otevřel pouzdro, v němž se přístroj nacházel, a objevil v něm zářivě modrý prášek, který vzal ukázat rodině a známým. Netušil, že jeho objev, který ho okouzlil, je smrtícím zdrojem radiace pro celé široké okolí. Sypký prášek svítící ve tmě vzhledem podobný běžné kuchyňské soli ukázal své manželce Marii Gabriele a také bratrovi Ivo Ferreirovi. Ten následně prášek přinesl dceři. Jeho šestiletá dcera Leide das Neves ho prý pozřela spolu s vařeným vejcem během večeře. Také Ferreirův druhý bratr se neznámého zářivého modrého prášku dotýkal.

Mezi lidmi, kteří s nebezpečnou kapslí plnou cesia-137 přišli do kontaktu, se začaly šířit příznaky kontaminace. Postihly je nevolnosti a následně závratě, zvracení i průjmy. Někteří hledali pomoc v lékárně, jiní navštěvovali zdravotní střediska a byli hospitalizovaní v nemocnicích. Lékaři se zpočátku mylně domnívali, že by mohlo jít o nový neznámý druh některé z nakažlivých nemocí. Pacienty proto léčili především podle jejich uvedených symptomů. Nikdo z nich nepředpokládal, že by mohlo jít o důsledky úniku radiace, o které tou dobou obyvatelé ještě neměli ani tušení.

Ferreirova manželka však pojala podezření, že za jejich zdravotními problémy stojí právě neznámý svítící prášek a s pomocí jednoho ze zaměstnanců šrotiště odnesli cesiovou kapsli na hygienickou stanici. Zaměstnanci ji nechali dva dny bez povšimnutí ležet na židli, protože neměli nejmenší tušení, že by se mohlo jednat o nebezpečný radioaktivní předmět.

Teprve poté zjistil fyzik Walter Mendes Ferreira, kterého přivolal jeden z místních epidemiologů, že jde o radiační havárii. U přístroje naměřil s dozimetrem nebezpečně vysoké úrovně radiace. Okamžitě povolal místní úřady a započal tím řadu nápravných opatření. Zasažené obyvatele města bylo díky tomu možné správně diagnostikovat. Následně proběhlo rozdělení lidí podle míry rizika kontaminace na Olympijském stadionu Pedro Ludovico.

Nicméně o tom, co se děje, zdaleka nevěděli všichni. Vláda se i kvůli tomu, že v Goiânii tou dobou probíhal mezinárodní motocyklový závod Brazilian motorcycle Grand Prix, snažila před veřejností vše ututlat. Namísto pravdy o nebezpečném úniku radiace nejdříve předstírala, že šlo o únik plynu. Obávala se prý vypuknutí totálního chaosu a zmatku mezi turisty.

Silná dávka radiace způsobila nejprve smrt čtyř lidí, včetně teprve šestileté dívky, dcery Iva Ferreiry, Leide das Neves Ferreira, která byla vystavena největší dávce záření. Nemocniční mezinárodní tým lékařů se k dívce vzhledem k vysoké míře vystavení radiaci zpočátku dokonce bál přibližovat, proto ji izoloval v nemocničním pokoji. Dívka trpěla otokem horních dýchacích cest, měla poškozené plíce a ledviny a přidalo se vnitřní krvácení. Zemřela 23. října roku 1987 na otravu a celkovou silnou infekci v námořní nemocnici v Riu de Janeiru.

Ve stejný den zemřela také manželka majitele výkupu šrotu Maria Gabriela. Další ze čtyř obětí se stal dvaadvacetiletý Israel Baptista dos Santos, který byl zaměstnancem Devaira Ferreiry a pomáhal mu s rozebráním radioaktivního přístroje. Zemřel o šest dní později, 27. října 1987. Poslední ze čtyř obětí byl další zaměstnanec šrotiště, který taktéž manipuloval s radioaktivním předmětem, teprve osmnáctiletý Admilson Alves de Souza, který zemřel o den později, 28. října 1987.

Číslo však zdaleka nebylo konečné. Neštěstí si časem vyžádalo další dva životy z  rodiny obětí. Samotný majitel výkupny šrotu Devair Ferreira nejprve přežil ozáření velmi vysokou dávkou radiace o hodnotě 7 Gy. V námořní nemocnici Marcílio Dias v Riu de Janeiru podstoupil dekontaminační léčbu. Přesto se od té doby potýkal se závažnými zdravotními problémy. A přidaly se i psychické dopady. Vyčítal si, co všechno jeho nerozvážný čin způsobil a dával si to za vinu. Stal se závislým na alkoholu. Pravděpodobně důsledkem ozáření radiací onemocněl rakovinou. Zemřel o pouhých sedm let později, v roce 1994.

Ivo Ferreira, otec zesnulé dívky Leide das Neves Ferreira, který byl sám vystaven radiaci podstatně méně, se od doby tragické události psychicky zhroutil. Začal trpět depresemi. Denně prý navíc vykouřil kolem šesti krabiček cigaret. O 16 let později od radiační katastrofy, v roce 2003, Ivo Ferreira zemřel na chronickou bronchitidu.

Podle Sdružení obětí cesia bylo nešťastnou událostí postiženo mnohem víc lidí. Do roku 2012 zemřelo na následky radiace dalších 104 lidí, kteří podlehli rakovině nebo dalším vážným onemocněním souvisejícím se zasažením radiací. Kontaminováno bylo celkem 249 osob, 129 vnitřně. Událost se dotkla cca 1600 jedinců, do čehož jsou počítány i osoby s nepřímými a psychickými důsledky.

Někteří lidé dodnes bydlí poblíž místa radiační havárie mezi ulicemi 57, Avenida Paranaíba, ulicí 74, ulicí 80, ulicí 70 a Avenida Goiás. Podle dostupných informací samotná lokalita po dekontaminaci již nepředstavuje žádné radiační riziko. Až do revitalizace zasažené oblasti z devadesátých let nemovitosti osob žijících v blízkosti nehody značně ztrácely na ceně. Někdo se snažil z dotčených lokalit odstěhovat, avšak většinou narážel na sociální stigma a strach.

Společnost se obávala přítomnosti radiace v ovzduší, takže se nikdo moc neměl ke koupi domů v oblasti. Ubylo tam také obchodů. Samotní jedinci žijící v místě nehody trpěli roky poté silnou diskriminací. Všichni se jich báli kvůli domnělému riziku přenosu radiace, takže trpěli ve všech společenských oblastech, kam jim byl většinou omezován přístup. Týkalo se to například služeb, školství a také cestování.

Časem bylo místo kompletně obnoveno a koncem devadesátých let se tamním nemovitostem pomalu začala zvedat i tržní hodnota. Nájemníci se přestali obávat kontaminace a do provozu se vrátila například i městská tržnice s kulturním centrem Mercado Popular, kde se pravidelně konají gastronomické trhy a k tomu tam hraje živá hudba. Později se tato historická budova s několika menšími krámky stala symbolem obnovy běžného života v této městské části.

Během úklidu kontaminované oblasti vzniklo 13 500 tun radioaktivního odpadu. Ten byl důsledně uzavřen do celkem 1 400 kovových beden, 3 800 sudů, 16 velkoobjemových kontejnerů a speciálních betonových obalů. Nebezpečí pro životní prostředí bude podle odborníků představovat 300 let. Po celý časový úsek by měl být odpad izolován. Skladován je v brazilském státním parku Telma Ortegal v Goiânii, v současnosti náležícím k obci Abadia de Goiás, který byl vytvořen přímo kvůli události a navržen jako ochranné pásmo nad úložištěm.

Celá kauza byla už několikrát zfilmována. Nejnovějším seriálem inspirovaným tragickou havárií se stal například seriál platformy Netflix s názvem Radiační poplach uvedený v březnu roku 2026.

Zdroje: cs.wikipedia.org, web.archive.org, cs.wikipedia.org, greatdisasters.co.uk, stoplusjednicka.cz