Článek
Manželé Hlavatí prodali auto, rozdali některé drobné cennosti mezi své přátele a rozhodli se za každou cenu emigrovat z totalitního Československa. Jenže nejtěžší překážka v jejich rozhodnutí nastala, když se výjezdní doložky a povolení k dovolené v Jugoslávii, přes kterou mínili utéct na Západ, dočkala jen Josefova manželka s mladším ročním synem. Josef Hlavatý poté musel začít hledat jinou cestu pro útěk s co nejmenším množstvím možných rizik.
Na fingovanou dovolenou Josefa nepustili
Výjezdní doložku na předstíranou dovolenou do Jugoslávie, která měla umožnit Hlavatým utéci z ČSSR na Západ, dostala pouze Josefova manželka Petra s mladším téměř ročním synem Jakubem. Hlavatí měli v plánu se dostat nejprve do Rakouska a odtamtud utéct do USA, kde jim měli přátelé poskytnout azyl.
Když měli Josef s tříletým synem Davidem oficiálně potvrzeno, že coby „rukojmí režimu“ musí zůstat doma, začali hledat jiný způsob útěku, který by nebyl nebezpečný pro malé dítě. Jenže možností bylo málo. Další neblahou skutečností bylo, že StB už měla v dané době Josefa v hledáčku.
Kromě toho, že nedostal povolení odcestovat, mu byl navíc ještě odebrán pas. „Řekl jsem si – smrt, nebo život. Nechtěl jsem v tomto systému žít,“ popsal letec později své tehdejší odhodlání. Nějakou dobu si lámal hlavu s tím, jak překonat přísně střežené státní hranice bez povšimnutí. Napadla ho i možnost, že se budou plavit přes Dunaj nebo že sestaví speciální vozík, na kterém by nenápadně překonali státní hranice připevnění na podvozku nákladního auta. Ze všech variant nakonec zvítězila ta, kterou považoval v rámci možností za nejbezpečnější. Rozhodl se díky svým předchozím zkušenostem v otcově dílně, který pracoval jako automechanik, vyrobit vlastní rogalo pro přelet do vedlejšího svobodného státu.
Zrušení kandidatury do KSČ mělo důsledky
Komunisté měli na Josefa Hlavatého spadeno ještě předtím, než po dvou letech zrušil svou kandidaturu do strany, což pro ně bylo jen přilitím do ohně. Nejdřív mu vyhrožovali, že pokud nebude usilovat o stranictví, bude se muset vrátit k vojenské povinnosti. Výměnou za jeho dvouletou fingovanou kandidaturu, kterou měl Josef v plánu těsně před uplynutím lhůty zrušit, si mohl odpracovat zbývající vojenskou povinnost v lisovně strategického podniku Elektro-Praga.
Potom, co zrušil podanou žádost o členství v KSČ, se to ovšem začalo v jeho zaměstnání vyostřovat. Rozhodl se tedy odejít z práce do JZD, kde měl domluvené, že se zaučí a získá oprávnění k řízení práškovacího rogala. Tento fakt mu následně umožnil s tatínkovou pomocí tajně sestavovat vlastní rogalo v otcově dílně s motorem z práškovacího trabantu. Kromě odporu k totalitnímu režimu měl Josef s otcem společné nadšení pro technologie, byl nápaditým a zručným mechanikem. Sestavovat dopravní prostředky se naučil už v pubertě, když v paneláku předělával motorky na jiné modely.
Pilotování mu komunisté zatrhli
V novém zaměstnání narazil letec na další velkou překážku. Komunisté mu pilotování práškovacího letadla zatrhli s tím, že každý pilot musí být v KSČ. Bylo však jasné, že si na čtyřiadvacetiletého pilota posvítili. Jestli na něj přišli nějakou shodou okolností, nebo na základě udání, se dodnes nedozvěděl. Tak či tak z jeho zaměstnání v JZD nakonec sešlo. To bylo posledním impulzem k tomu, aby si manželé Hlavatí uvědomili, že jejich emigrace z Československa je pro ně nevyhnutelným řešením.
Předstírali, že jedou stanovat
Manželé byli domluvení, že se poté, co se jim oběma podaří odděleně utéct, sejdou někde v Rakousku. Celý plán začali realizovat 4. července roku 1988, když Petra odjela s mladším synem Jakubem na domnělou dovolenou do tehdejší Jugoslávie. Josef se synem Davidem a prarodiči se následně vydali směrem k rakouským hranicím. Dojeli k osamocenému jezeru mezi Malackami a Břeclaví. Předstírali, že tam jedou pouze stanovat. Rozložené rogalo celou cestu vezli na střeše auta.
Josef se synem nemohli vzlétnout kvůli špatnému počasí. Museli počkat, až se zklidní silný vítr a budou lepší podmínky. U jezera kempovali tři dny, než se konečně dočkali počasí vhodnějšího pro létání. Rogalo, které měli zatím rozložené na trubky, ukryli v lese, čímž riskovali odhalení.
7. července 1988 kolem třetí hodiny ráno se začal Josefův odvážný plán uskutečňovat. Tříletého syna Davídka k sobě pevně připoutal v batohu. V něm měl jinak pouze několik nejdůležitějších osobních věcí, včetně dokladů a peněz. Jeho rogalu se povedlo vzlétnout. Po ubezpečení, že se v cíli setká s maminkou, se prý malý chlapeček vůbec nebál a celý let zvládal bez problémů. Cesta navíc neměla být dlouhá. Od hranic s Rakouskem otce s dítětem dělilo asi sedm kilometrů.
Zazmatkování je málem stálo životy
Úlet rogalem zdaleka nešel tak hladce, jak si československý uprchlík vysnil. Když se totiž vychýlil z očekávané trasy, na okamžik zazmatkoval, což jeho pokus o útěk na Západ málem zhatilo. Zahlédl světla a domníval se, že jde o hraniční přechod. Jenže to se mýlil. Šlo o strážní věž se dvěma ozbrojenými pohraničníky a světla pocházela z jejich reflektorů.
„Asi 20 metrů ode mě se objevila strážní věž a na ní dva ozbrojení vojáci. Viděli mě, já viděl je. Zaměřili na nás reflektor, ozvaly se sirény, dole na zemi povyk,“ vyprávěl později Josef Hlavatý. Naštěstí si zachoval dobrý úsudek a rogalo rychle stočil zpátky do tmy. Věděl, že o nich již vědí, ale i tak dále pokračoval v letu. Snažil se letět poměrně nízko, pouze několik metrů nad stromy, aby ho stráž nemohla vystopovat s pomocí radarů.
Po přistání jim byl v patách vrtulník
Když se před rogalem znovu objevila světla, byla to už ta „vytoužená“ z rakouského nádraží. Kolem byla hustá mlha a byla tak špatná viditelnost, že se letec dlouho bál přistát. Nebezpečí představovaly především všudypřítomné telegrafní dráty, jejichž umístění v mlze nebylo dostatečně dobře vidět.
Aby nedošlo k nebezpečné srážce, museli otec se synem s přistáním počkat, až bude lépe vidět. Po necelé tři čtvrtě hodině se konečně dočkali a našli místo, kde se mohli bezpečně dotknout země. Záhy se Josef znovu polekal, protože zjistil, že jim je v patách československý vrtulník. Stihl se před ním schovat se synem, kterého nesl v náručí do křoví, a následně čekali, co se bude dít. Ulevilo se jim, když viděli, že se piloti s vrtulníkem pravděpodobně neodvážili na rakouském území přistát. A to i přes to, že osamocené rogalo nemohli přehlédnout.
Všechno ale mohlo dopadnout mnohem hůř, kdyby je dostihli ještě ve vzduchu, o čemž je samotný uprchlík dodnes přesvědčený. „Zabili by nás, vypadalo by to jako nehoda. Propaganda by byla spokojená. Všude by se psalo, že šílenec, který chtěl utéct na Západ, zabil sebe i své dítě,“ říká bez váhání. Poté, co se jim podařilo definitivně uprchnout hlídce, vyhledali nedalekou policejní služebnu, kam dojeli stopem, kde odvyprávěli vše, co předtím zažili. Konečně se zároveň mohli ozvat mamince Petře, která to s útěkem nakonec neměla o moc snazší.
Delegátka Petře zabavila pas
Navzdory očekávání to ani Petra neměla po příjezdu za hranice jednoduché. Delegátka na zájezdu totiž od všech cestujících vybrala pasy, aby jim zabránila v možném úniku. Petra tak musela vymyslet řešení, které by jí pomohlo pas získat zpět. Předstírala, že synovi není dobře a potřebují vyhledat lékaře. K doktorovi s sebou pas potřebovali, takže se to nabízelo jako možná šance, jak pas získat zpátky. Delegátka se ovšem vydala do nemocnice s nimi a matku se synem měla neustále pod kontrolou.
Dokonce prý na ně čekala v čekárně před ordinací. Petra proto s malým synkem utekla oknem a stopem se dostala do Bělehradu. Ani poté neměli vyhráno, syna se jí pokusili dokonce odebrat. Pomoc našla až na tamním úřadě OSN pro uprchlíky. Teprve poté jí bylo nabídnuto útočiště a mohla začít pomýšlet na setkání se zbytkem rodiny v Rakousku. K tomu došlo až po dvou měsících. Po rozmýšlení co dál se čtyřčlenná rodina rozhodla už zůstat v Rakousku a požádat tam o politický azyl.
Rogalo skončilo v muzeu
Nejprve Josef rogalo ponechal na poli na místě doletu. Nakonec se ale pro něj mohl vrátit a povedlo se mu prodat ho za 20 tisíc šilinků. V současnosti je slavný vlastnoručně vyrobený létací stroj vystavený v berlínském Muzeu Checkpoint Charlie. O odvážný čin se začali zajímat novináři a psalo se o něm v rakouském tisku. Zatímco v Rakousku byli emigranti za hrdiny, v Československu byl Josef naopak hned označen za nebezpečného kriminálníka pobuřujícího československé občany a za únosce svého vlastního dítěte.
Utéct se o rok později, těsně před pádem režimu v létě roku 1989, povedlo také Josefovým rodičům. Manželé jim zaplatili převaděče, který jim umožnil dostat se přes maďarsko-rakouské hranice. Rodina v Rakousku zůstala i po sametové revoluci. V roce 1997 manželé získali tamní státní občanství. Do Česka se vraceli pouze o víkendech. Jezdili do domu kousek od hranic, který si kvůli tomu pořídili. Poté, co se Hlavatí rozvedli, se Josef do obydlí v rodném státě přestěhoval. Pracuje však prý stále v rakouské fabrice se zaměřením na výrobu karoserií pro lokomotivy, takže do Rakouska nadále dojíždí.
Útěk balónem i obrněným vozidlem
Dalším podobným známým leteckým útěkem na Západ z totalitního státu je odlet horkovzdušným balónem Strelzykových a Wetzelových, o němž si můžete více přečíst v předchozím článku.
Další zajímavý případ útěku z Československa se stal v roce 1953. Automechanik Václav Uhlík, který pocházel z Líní u Plzně, s manželkou, dvěma dětmi a další čtyřčlennou rodinou přejel přes hlídané státní hranice ve vraku nacistického stroje RR-7, který našel nepojízdný v lesích. Dokázal ho opravit a zprovoznit, díky čemuž rodina utíkala v obrněném dopravním prostředku na pásech s vlastnostmi nápadně podobnými starším tankům. Díky tomu zvládli projet náročný nebezpečný terén ostře střežených pozemních hranic a dostali se do svobodného Bavorska.
