Článek
Luděk Nekuda se narodil 10. října roku 1942 v Ostravě. Vystudoval Pedagogický institut v Ostravě a poté vyučoval na základní škole. Už během studií spoluzaložil s dalšími herci Divadélko Pod Okapem. Hrál v něm mimo jiné třeba po boku herce Jiřího Wimmera nebo Tomáše Slámy.
Už během práce pedagoga na základní devítileté škole v Karviné se rozhlížel po uměleckém angažmá. Není se čemu divit. Vynikal nejen jako bavič díky bystrému pohotovému a slušnému vtipu, ke kterému nepotřeboval peprné ani ostré výrazy, ale byl také výborným hudebníkem – zpíval a hrál na trumpetu. Kromě toho se zvládal uplatnit jako textař, scenárista a dramaturg.
V roce 1965 se Divadélko stalo součástí scény ostravského Parku kultury a oddechu. Následovala práce pro ostravský rozhlas a televizi. Moderování v obou sdělovacích prostředcích zvládal na jedničku. Jeho slovní hříčky, které objevoval i tam, kde by je nikdo nečekal, si diváci rychle oblíbili. A právě v rozhlase ukázal ostravský rodák výrazný talent, když kromě moderování, zvládal sám vymýšlet průvodní slovo a zpívat. Jeho všestrannosti si všiml Jiří Suchý, který o spolupráci s ním projevil zájem. Luděk tedy nastoupil do divadla Semafor.
Ve zmiňovaném divadle však vydržel pouze něco přes dva roky, protože úspěšnému umělci, jak se později svěřil, začalo vadit neustálé dojíždění. Vzhledem k tomu, že na něj v Ostravě tou dobou již čekala manželka a dítě, bylo pro něj pendlování mezi Prahou a Ostravou déle neúnosné. Když navíc Nekuda získal nabídku pracovat jako redaktor v pořadu Mikrofórum tehdejšího Československého rozhlasu určeného pro mladé posluchače, dlouho neváhal a práci přijal.
O osudném podpisu skoro nikdo netušil
Všechno umělcovo soužení a mnohé problémy odstartovalo jedno z jeho představení, které Luděk Nekuda uvedl jakožto umělecký šéf ostravského divadla Waterloo s názvem Syn pluku z roku 1970. Hra, během které herci kriticky reagovali na nastupující normalizaci, byla pro pohlaváry totalitního režimu příliš velkým soustem. Během představení herci představovali vojáky rudé armády, kteří na diváky čekali i u vstupu, aby od nich dostávali propustky.
Na jeviště potom umělci rozmístili volně poházené odpadky, ke kterým přidali názvy sovětských vesnic psaných azbukou. Něco takového komunističtí politici nerozdýchali. Když se o představení dozvěděli, mělo to po několika odehraných reprízách představení pro všechny členy divadla velké důsledky. 31. března 1970 bylo divadlo i jeho celý repertoár zakázány. Některé ze zaměstnanců včetně Luďka Nekudy čekal politický soudní proces.
Několik z nich bylo zatčeno. Nekuda podle údajů vycházejících z dochovaných spisů přiznal svůj podíl viny a žádal o radu, jak se vyhnout trestu, který by nadobro zničil jeho kariéru. Časem dostal nabídku stát se tajným informátorem StB. Výměnou za to mohl u soudu vypovídat už jen jako svědek. Jaké další metody komunisté použili k tomu, aby Nekudu přiměli k podpisu vázacího aktu k utajované spolupráci, se přesně neví. Čím a jak tvrdě mu vyhrožovali, není jasné. Každopádně na první dojem klidný a mírný umělec se spoluprací souhlasil. Během procesu po tajném podpisu dohody o spolupráci musel příslušníkům StB na schůzkách radit, jak který z obžalovaných asi reaguje a sdělovat jim i další žádané informace.
Komunistům neunikl ani v Praze
Luděk Nekuda se časem přestěhoval do Prahy a pro tamní příslušníky StB už nebyl tolik užitečný, čímž ale pozornosti estébáků unikl pouze částečně. Dál se ho prý vyptávali a vyžadovali po něm donášet na kolegy z branže. Nekuda to podle historiků prý řešil celkem diplomaticky, když jim většinou říkal samé nepodstatné informace. Ostatně si na to komunisté údajně i stěžovali a jako s udavačem s ním nebyli moc spokojení. O umělcově tajné vynucené spolupráci s StB nikdo z jeho kolegů nevěděl. Roli informátora s krycím jménem Jan se mu povedlo širší veřejnosti i kolegům z branže trvale zatajit. Pravdu o Nekudově minulosti se lidé dozvěděli až během procházení archivů po sametové revoluci.
Role se obrátily
Pro komunisty se moderátor a protagonista vlastního pořadu s názvem Sešlost stal nepohodlným a podezřelým poté, co zjistili, že dal rozhovor redaktorovi Svobodné Evropy během jedné z cest do Itálie. Jakmile si potvrdili, že se s redaktorem svobodného západního média sešel opakovaně, ocitl se mezi umělci nepohodlnými režimu. Od té doby ho začali komunisté ostře sledovat a neštítili se přitom téměř ničeho. Sledovali ho kamkoliv se pohnul, skrytě mu kontrolovali poštu, a dokonce mu prolezli byt.
Když zjistili, že si z Rakouska přivezl nepovolenou literaturu, kterou šířil mezi svými přáteli, bylo zle. Rozhodli se mu proto jeho pořad co nejvíc znepříjemnit. Uvalovali cenzuru na některé díly s tím, že jsou proti dobru státu. Když chtěli zakázat už v pořadí dvanáctý díl pořadu Sešlost, začalo toho být na baviče příliš. Ke všemu se mu pokazily i vztahy s dlouholetým kolegou hercem Jiřím Císlerem, se kterým v zábavných televizních scénkách vystupoval.
Po hádce se umělecky rozešli ve stejný den, kdy se Nekuda zrovna dozvěděl, že bude muset celý scénář napsat znovu. Klacky pod nohy mu přitom nečekaně házel i šéfredaktor pořadu, který byl přitom Nekudovým kamarádem. „Luděk byl strašně nešťastnej. Šéfredaktor pořadu mu házel klacky pod nohy. Nejsmutnější na tom všem bylo, že ten člověk byl jeho kamarád, kterého Luděk do televize dostal. Předtím mu ještě dohodil práci konferenciéra u skupiny Plavci. Místo toho, aby ten člověk stál za ním, tak mu naopak škodil,“ popsal redakci CNN Prima NEWS Nekudův blízký kolega a přítel, hudebník Karel Peterka. Spolu s Nekudou napsal scénář několika dílů zmiňovaného pořadu, kde zároveň oba vystupovali.
Tragický pád
Život významného českého umělce Luďka Nekudy skončil předčasně poté, co se na něm začala šikana režimu psychicky podepisovat. V den, kdy se dozvěděl o další cenzuře scénáře Sešlosti, se šel vypovídat k sousedovi, se kterým nejspíš do noci popíjeli. Když se v podroušeném stavu vracel domů, zakopl o schod, spadl a vážně se zranil. V bezvědomí ho odvezli do nemocnice. Nejdříve to vypadalo, že se po pádu uzdraví, v nemocnici prý komunikoval a přijímal návštěvy. Došlo u něj ale ke krvácení do mozku, kterému podlehl. Po několika dnech Luděk Nekuda zemřel ve věku pouhých 45 let.
Zdroje: cs.wikipedia.org, Luděk Nekuda - Příliš krátké štěstí. Retro. 2025, roč. 2025, č. 10, s. 38-39, plus.rozhlas.cz, cnn.iprima.cz, budejovice.rozhlas.cz,
