Hotentonská Venuše: Sarah Baartman trpěla za výrazně kypré pozadí před zraky chlípných Evropanů

Sarah Baartman byla typickým prototypem utrpení černošských otroků v 18. a 19. století. Kvůli svému původu musela snášet nevídané krutosti a rasistické křivdy. Trpěla také genetickou abnormalitou, která nahrávala některým vědcům i chlípným Angličanům. I po zákazu otroctví se účastnila výstav známých také jako Freak shows, na kterých vystupovali jedinci s vizuálními odlišnostmi. Obvykle se jich byli nuceni nedobrovolně účastnit lidé s biologicky raritními genetickými poruchami, které je od ostatních vzhledově a jinak odlišovali.

Sarah byla jednou z Khoikhoiů, což byli původní obyvatelé jihozápadní Afriky. Právě pro ně byly typické některé vzhledové rysy včetně většího množství a hromadění tuku v oblasti hýždí. Narodila se kolem roku 1789 poblíž kolonie Camdeboo Dutch Cape v jižní Africe. Výrazné pozadí, jež je jedním z rysů jevu nazývaného odborně steatopygie, bylo jedním z důvodů, proč se Sarah dostala do nechtěné pozornosti západních Evropanů. Na starém kontinentu byl tento jev do té doby neobvyklý, a Sarah dovedl až k nelegálnímu otroctví. Evropané měli z odlišného vzhledu černochů senzaci. Byli pro ně předmětem četného vědeckého zkoumání a pro některé zase zvrácených představ.

Sarah si vysloužila také domácké pojmenování Saartjie, někteří jí ovšem neřekli jinak než Hotentonská Venuše, jak se jí začalo přezdívat během vystoupení po Evropě. Tuto přezdívku si později vysloužilo ještě několik stejně vystavovaných a zneužívaných žen s podobnými tělesnými tvary. Zatímco označení Venuše z římské mytologie, které podle Římanů patří bohyni lásky a plodnosti, nejspíš není potřeba nijak vysvětlovat, označení Hotentotská mířilo k místu, odkud Sarah pocházela.

Šlo o pojmenování pro původní a také podle mnohých zdrojů úplně první domorodé obyvatele Khoekhoe jihozápadní Afriky pocházející z dob holandské kolonizace. Rodné jméno Sarah není známo, podle určitých teorií mohlo znít Ssehura, což je zároveň nejbližším možným dosavadním předpokladem. Saartije je sice zdrobnělinou jména, nicméně v tomto případě šlo spíše o hanlivé až posměšné pojmenování, jakým kolonizátoři označovali příslušníky černošské rasy. Spíše než o projevy náklonnosti či známosti šlo v případě Sarah o projevy opovržení a pohrdání jejím původem.

Poté co Sarah už v raném dětství přišla o oba rodiče, její matka zemřela, když byla ještě batole a jejího otce zabili Křováci, musela se o sebe začít velice brzy starat sama a snažila se uživit na tamních holandských farmách, kde se setkávala s Evropany. V 90. letech 18. století se poprvé potkala s prvním původcem svého následného utrpení Peterem Cesarsem. Přesvědčil ji tehdy ještě jako dospívající dívku, aby se přestěhovala do Kapského města, kde v domácnostech holandských kolonizátorů včetně Cesarsovo pracovala jako chůva a pradlena.

Později pracovala v domě jeho bratra Hendrika na předměstí Kapského města ve Woodstocku, kde dělala ošetřovatelku. Navázala také vztah, zamilovala se do nemajetného vojáka nizozemského původu Hendrika van Jonga a narodily se jí dvě děti. Ani jedno z nich se však podle dostupných pramenů nedožilo dospělosti. Zdrcená Sarah zároveň přišla i o vztah s vojákem, protože se rozešli, když musel opustit město po převelení vojska. Sarah tedy zůstala zcela opuštěná.

Vše začalo tím, že Saartiji její domácí Hendrik Cesars výměnou za poplatek začal ukazovat lékařům v městské nemocnici. Mezi nimi byl i skotský vojenský chirurg Alexandr Dunlop, který si přivydělával v otrokářské lóži v Kapském městě a zabýval se sháněním odlišných lidských jedinců a zvířat, které by mohli jeho známí vystavovat během show v Británii. Sarah lékař nabídl, aby se těchto výstav také účastnila a vydělala si peníze.

Odjezd do Evropy ovšem Sarah nejprve odmítla, a když ji lékař stále přemlouval, odpověděla, že bez Hendrika Ceasarse neodjede. Ten s ní nakonec v roce 1810 společně s Dunlopem skutečně odjel do Evropy, aby si vydělal peníze za její vystavování. Neví se, jestli s rozhodnutím odcestovat sama skutečně souhlasila, nebo bylo nedobrovolné. Nicméně tak či tak, následoval sled událostí, který jí přinesl nelidské zacházení a značné utrpení.

Tehdejší guvernér Kapského města cestu Saartiji a Hendrikovi Ceasarsovi naplánovanou Alexandrem Dunlopem povolil s tím, že Saartije díky svému jedinečnému vzhledu vydělá jmění za to, že se ukáže Londýňanům. Navíc Dunlop přislíbil, že Sarah za dva roky přiveze zpět.

Společně s Ceasarsem a Dunlopem a údajně ještě i s dalšíma dvěma africkými chlapci, které měl Dunlop přivézt z otrokářské chaty v Kapském Městě, Sarah přicestovala do Londýna v roce 1810. Všichni sdíleli společně jeden byt v nejdražší londýnské části v Duke Street, v St. James. Dunlop, který výstavy pořádal, byl přesvědčený, že na neznalých a zvědavých obyvatelích Londýna vydělá jmění.

Ceasars měl zase za úkol během vystoupení tvořit show a bavit diváky. Nejprve exhibici uspořádali v takzvané Egyptské místnosti. Všichni přihlížející se udivovali nad Saartijiným pozadím větších rozměrů a dívali se na ni jen jako na zástupkyni obyvatel afrického kontinentu. Sarah pro ně představovala záhadnou bytost z jiného světa.

Nejprve to vypadalo, že se lidé zajímají především o zemi původu nešťastné ženy a také o podmínky v zemi, kde žila. Starali se o to, čím se obyvatelé z míst, odkud pochází, živí, jak vypadají a co dělají. Sarah odmítla vystupovat nahá, požadovala mít před lidmi na sobě oblečení, které sice bylo přiléhavé, ale během výstav jí nechybělo. Právě proto se stala zprvu středobodem vědeckého zájmu, později se ovšem přidaly i rasistické předsudky a odsudky a také zvrhlé erotické představy některých přihlížejících Londýňanů. Někdy byla veřejně označována i jako „chybějící článek mezi člověkem a zvířetem“.

Když se po oficiálním zákazu obchodu s otroky z roku 1807 celým případem Sarah začal zabývat i jeden z britských bojovníků za práva otroků Zachary Macaulay, dostala se celá věc do novinových článků, započala se vlna protestů a celý příběh nedobrovolně vystavované domorodé Afričanky se dostal až k soudu. U něj dostala Saartije možnost se ke své situaci svobodně vyjádřit. Těžko říct, zda ve svém vyjádření ze strachu lhala, nebo se skutečně snažila si jen vydělat na živobytí, na což měla mít právo, jak ostatně obhajoval své skutky před novináři Ceasars. Každopádně se Saartije vyjádřila tak, že nebyla omezována na své svobodě ani sexuálně zneužívána a do Londýna v Anglii prý přicestovala ze své vůle. Tato vyjádření však byla ve značném rozporu s prohlášeními svědků londýnských výstav.

William Bullock z Liverpoolského muzea tvrdil, že Baartmanovou přivezli a vystavovali lidé, kteří jí veřejně označovali za majetek, tajemník Africké asociace pečující o práva bývalých otroků zase prohlásil, že byla Sarah vystavovaná v nedůstojných podmínkách a přidal důkazy o jejím ponižování a nátlaku na její osobu. Protože se ale Sarah během tříhodinového výslechu vyjádřila zcela opačně, a dokonce tvrdila, že si nepřeje vrátit se do své vlasti, celý případ musel být následně zamítnut. Jediným výsledkem byla nová oficiální smlouva o spolupráci, kterou Sarah podepsala. Někteří kritici ji považovali za jakési mazané oklamání nově platného zákona.

Pokud do té doby byly životní a pracovní podmínky černošské ženy přinejmenším pochybné a odsouzeníhodné, vše se vydalo ještě zcela jiným, mnohem horším směrem po příjezdu Sarah do francouzské Paříže, kam odcestovala s mužem jménem Henry Taylor. Kolem roku 1814 byla prodána S. Réauxovi známému jako trenér zvířat. Vypadá to, že se Saartije stala od té doby definitivně otrokyní bez jakýchkoliv vlastních práv a osobní svobody. Je možné, že byla prodávána mužům na sexuální služby a vystavována během zvrhlých soukromých večírků bohatých Pařížanů.

Ve Francii Saartije nesvobodně putovala od „otrokáře k otrokáři“, byla neustále prodávána a zcela ztratila svobodnou vůli a možnosti rozhodovat o svém životě sama. Více ji zkoumali během četných výstav také přírodovědci, které zajímalo její větší přirození a delší stydké pysky, jaké pozorovali i u ostatních domorodých obyvatel z národa Khoikhoiů. Sarah se rázem stala centrem výrazné pozornosti badatelů i obyčejných lidí.

Podle některých důkazů byla během výstav a vystoupení viděna s obojkem na krku, který sice mohl sloužit pouze jako kostým během představení, dokazuje to ovšem pohrdání, kterého se Sarah a členům jejího etnika dostávalo. Není zcela jasné, zda se Sarah živila i prostitucí, ale některé dobové prameny tomu nasvědčují. Vystavována byla totiž nejen v pařížských muzeích, ale například i v nevěstinci.

Sarah zemřela předčasně 29. prosince roku 1815 v pouhých 26 letech na blíže nespecifikovaný zánět. Několik teorií naznačuje, že mohlo jít o neštovice, ale stejně tak o zápal plic nebo syfilis. I přes provedenou pitvu se nezjistily příčiny toho, na co nešťastná Afričanka, která kromě rodného jazyka mluvila plynule holandsky, domluvila se i anglicky a trochu francouzsky, skonala.

Georges Cuvier, hlavní správce zvěřince v Muséum national d'Histoire naturelle a zakladatel disciplíny srovnávací anatomie, který pitvu prováděl, později pochvalně komentoval inteligenci, paměť i rysy Baartmanové s tím, že měla podle něj půvabné paže, štíhlé ruce a nohy a označuje ji jako okouzlující a hezkou, obdivoval i její schopnost hrát na židovskou harfu a umění tradičních rodných tanců. Závěrem však přesto ve svých poznámkách o pitvě označil její pozůstatky za v několika rysech podobné opičím. Její menší uši přirovnával k těm orangutaním, také její velkou temperamentnost, kterou Sarah za života oplývala, označil za podobnou rychlosti opic, což bylo jen dalším příkladem obrovské diskriminace a rasismu.

Ostatně právě Cuvier patřil mezi vědce studující lidské rasy, hledající mezi nimi rozdíly a byl známý pro své teoretické cíle tvořit mezi nimi hierarchii a rozlišovat v jejich vyspělosti a důležitosti. Ani po smrti však Baartmanová nenalezla klid. Její ostatky byly dlouho vystavovány s tím, že jde o ojedinělý lidský exemplář s vědeckým významem. Teprve 6. května v roce 2002 byly ostatky Sarah navráceny do její vlasti v údolí Gamtoos, aby byly 9. srpna 2002 pohřbeny.

Zdroje: en.wikipedia.org, cs.wikipedia.org, bbc.com, abc.net.au, britannica.com