Jak by to u nás vypadalo bez komunistů? Češi měli mít poloostrov a moře

U Jaderského moře tunelem za 2,5 hodiny. Takto nějak zněl troufalý plán profesora Karla Žlábka. S myšlenkou, že Československu schází moře, ale nepřišel pouze on. V dojezdové vzdálenosti ho kdysi toužil mít už i prezident Masaryk. Na čem ztroskotal velkolepý plán na stavbu století?

Už v roce 1915 představil britskému ministrovi zahraničí E. Greyovi na memorandu Independent Bohemia (Samostatné Čechy) T. G. Masaryk svou budoucí vizi Československého státu. Zahrnovala dopravní koridor, který vedl mezi Rakouskem a Maďarskem až k Jadranu, čímž odděloval tyto dva státy a zároveň spojoval naši zem s krásami jihoslovanského státu.

Myšlenky, od které Masaryk nakonec upustil, se ujali politici po první světové válce. Když se jí na mírové konferenci snažili prosadit, setkali se s vlnou kritiky a nesouhlasů. Známý je například výrok tehdejšího britského premiéra: „Taková myšlenka je naprosto nestoudná a neobhajitelná,“ pronesl tehdy LIoyd George na adresu našich politiků.

Netrvalo dlouho a v roce 1944 přišel profesor Karel Žlábek s myšlenkou na výstavbu železničního tunelu ústícího v Jugoslávii. V roce 1975 pak vznikl oficiální projekt tunelu Adria, který měl vést ze stanice u Českých Budějovic až na uměle vytvořený poloostrov náležící Československu. Plán na železnici s rychlovlaky, které by cestu k jadranskému moři zvládly za dvě a půl hodiny, byl skutečně pokrokový a inovativní. V případě, že by se projekt podařilo uskutečnit, šlo by o stavbu století.

Plán projektu Adria počítal s železniční tratí dlouhou 410 kilometrů, z čehož celých 350 kilometrů mělo být tvořeno tunely. Tunel měl vést pod Alpami, Rakouskem a končit ve stanici Adriaport přímo u Jadranu. Jak samotní vizionáři ze střediska podzemních staveb Pragoprojekt, tak i tehdejší média byla ohledně využití tunelu zkracující Čechoslovákům cestu k Jaderskému moři optimistická.

V šedesátých letech měl kurážný plán pozornost veřejnosti i novinářů: „Za pár let se jím bude přepravovat zboží i lidé. Rychlovlak cestu zvládne za dvě hodiny. Budeme nejrychlejším špeditérem v Evropě. Češi budou jezdit k moři na víkend.“ psalo se tehdy v novinových článcích. Lidé o trati, která měla podstatně zkrátit dosavadní cestu k Jadranskému moři, smýšleli s nadšením.

V plánu bylo v první řadě využití trati v mezinárodním obchodu, ale i pro soukromé cesty na dovolenou. Každý den se po ní mělo vydat na jih kolem 220 nákladních vlaků se 14 vagony rychlostí 120 km/ hod. Česko by tedy fungovalo jako mocná spojka v mezinárodní evropské přepravě. V cíli — československém přístavu Adriaport — se mělo zboží překládat na zaoceánské lodě. Myslelo se ale i na občany, pro které bylo v plánu denně vypravit kolem 36 osobních souprav jedoucích rychlostí až 160 km / hod.

Plán, s kterým přišel ekonom Karel Žlábek z Pragoprojektu, byl promyšlen do puntíku. V 70. letech vedení projektu převzal jeho kolega inženýr Tvrzník s týmem spolupracovníků. Zajímavé je, že i když projekt tunelu Adria zdaleka neměl za cíl pouze rekreaci, zaměřil se i na takové detaily, jako je písčitá pláž s dostatečným počtem lehátek a slunečníků. Ta se měla nacházet na uměle vybudovaném poloostrově — ze zbytků přibližně 60 milionů krychlových metrů rubaniny z výstavby tunelu — spadajícím stejně jako plánovaný přístav Adria k území Československa.

Projekt velkolepé železnice a nového území měl začít v roce 1991. Počítalo se, že celá stavba potrvá třicet let. Náročný plán s šancí na zisk mezinárodních kontaktů a spojenců ani velkolepý rozmach Československa se ale tehdy nelíbily komunistům.

Údajně tehdejší socialistické politiky netrápila ani tak jeho obtížnost nebo vysoké výdaje (kolem 3 bilionů korun), jako právě posílené možnosti přepravy a pohybu zboží i osob. Těm by se totiž naskytla větší svoboda a možnost úniku za hranice totalitního státu. Ze zmíněných důvodů komunisté rázně odmítli jeho realizaci. Smělý plán tedy skončil pouze u skic a důkladně propracovaných návrhů.

Zdroje: wikipedia.org, YouTube.com, epochaplus.cz, stoplusjednicka.cz, lidovky.cz