Článek
Eva Hudečková patřila k jedněm z nejobsazovanějších českých hereček, přesto to neměla po pracovní stránce moc snadné. Za nesvobodného komunistického režimu čelila během natáčení kvůli svým rolím neustálým kontrolám a obviňováním. O jejím dalším osudu ke všemu tak trochu rozhodla její zlomyslná kolegyně, která si na herečku neprávem stěžovala, čímž ji připravila o roli i budoucnost v hereckém povolání. Nicméně Eva z umělecké branže zcela neodešla a jako určitý způsob vlastní „sebeterapie“ se dala se na dráhu spisovatelky.
Začala být trnem v oku režimu
Evě známé například z legendárního českého komediálního snímku Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách je v současnosti už 75 let. Když tehdy ještě jako Trejtnarová začínala s herectvím v roce 1965, bylo jí 25 let. Během studií se objevila v detektivním triptychu Zločin v dívčí škole, o dva roky později také v počinech Malé letní blues a Malá Dorritka. Kariéru měla slušně našlápnutou. Začala hrát v divadle, později se dala na volnou nohu a od 70. let se jí filmové příležitosti doslova hrnuly. Pro svůj výrazný pohled a charismatické vzezření získávala většinou role odvážných a někdy trochu zlomyslných dívek. Na obyčejnou „prorežimní“ klaďasku a hlavní hrdinku se moc nehodila. Jenže Eva byla pro tehdejší pohlaváry natolik nepřehlédnutelná, že se na ní a její práci začali zaměřovat. Čím dál více pozorně sledovali každý její krok před kamerou.
Mezi Evinými dalšími významnými filmovými projekty, kterých se účastnila po boku dalších českých hereckých legend, lze jmenovat například komedie Což takhle dát si špenát, Zítra to roztočíme drahoušku a také snímky Svatby pana Voka, Fešák Hubert, Tažní ptáci nebo pohádky jako třeba Sen o krásné panně z roku 1995. Právě toto dílo bylo Eviným posledním filmovým projektem, než se úplně stáhla ze světa filmu. Eva excelovala také v úspěšných a velice oblíbených českých seriálech, například v My všichni školou povinní, Byl jednou jeden dům, Třicet případů majora Zemana nebo v tehdy velice populárním seriálu Sanitka. Jenže právě tato role se zřejmě herečce stala osudovou, respektive ji přiměla k velké životní změně a odlišnému pracovnímu zaměření.
Zrádný svetr i kolegyně
Právě poslední zmiňovaný seriál rozpoutal v Evině životě velké zemětřesení. Jak se později svěřila v rozhovoru, už předtím měla o své práci pochybnosti. Ty v ní vyvolával totalitní režim, který ji nejen sledoval, ale v celém Československu dlouhodobě určoval a schvaloval výslednou podobu filmů, které podléhaly jeho přísné cenzuře. A obvinění jedné z kolegyní bylo jako přilití oleje do ohně.
Eva, která v seriálu Sanitka ztvárnila roli doktorky Houdkové, přišla na jedno z natáčení ve vlastním svetru s kostkovaným vzorem. Poté, co se v něm objevila v několika záběrech, přišlo až absurdní obvinění od jedné z jejích kolegyní. „Ten vzor se podobal šachovnici nebo spíš labyrintu, připadal mi jako vhodný kostým ke složitosti mé postavy…Když byl seriál hotov, jedna moje kolegyně sdělila vedení televize, že šachovnice na mém svetru je skrytým symbolem kříže. Uspěla. Všechny ‚závadné obrazy‘ byly vystřiženy a z mojí role zbylo jen torzo,“ vzpomínala kdysi smutně herečka na šikanu ze strany komunistů v jednom ze svých rozhovorů.
Tato nespravedlivost vyburcovala Evu k ráznému jednání. Chtěla učinit jednou pro vždy konec neustálému přehnanému zkoumání všeho, co dělá a věčnému maření jejího úsilí. Poté, co se jí to začalo stávat opakovaně, si řekla, že tudy cesta nejspíš nevede. Toužila po svobodném a nezávislém povolání, což herecké řemeslo během komunismu nesplňovalo. Jak se později veřejně svěřila, přestalo se jí pozdávat i to, že někdo jiný rozhoduje o výběru herce pro jeho role jen na základě svých subjektivních dojmů, čímž vlastně může zároveň nepřímo rozhodovat i o jeho budoucnosti v branži.
Ze světabolu se vypisuje
Po seknutí s herectvím začala trávit více času se svým manželem Václavem Hudečkem, tou dobou už totiž byla téměř deset let vdanou paní. S houslovým virtuózem, se kterým se herečka a spisovatelka poznala během natáčení hudební komedie Sedm pater pro tisíc přání v roce 1975, má Eva dodnes spokojené naplňující manželství. Podívala se díky manželovi také na mnoho míst po světě, když ho doprovázela během všech jako angažmá.
Ani samotná bývalá herečka ovšem nezahálela, a dala se na psaní. Hned její první knižní dílo vydané v roce 1992 s názvem Bezhlavá kobyla sklidilo čtenářský úspěch. Napsala také úspěšné pohádkové scénáře pro ČT, jako například pohádkový seriál O ztracené lásce (2001). Jeden z jejích románů z roku 1993 s názvem Bratříček Golem byl zdramatizován českým rozhlasem. Eva se rozhodla využít psaní jako určitou formu „sebeterapie“ a je proslulá tím, že své příběhy píše se šťastným koncem, čímž si kompenzuje své rozčarování z některých křivd minulého režimu. Nejčastějším žánrem jejích děl, který má velice v oblibě, jsou proto pohádky.
