Článek
Včera se opět objevil další případ, ten nejnovější. Po přečtení informace o tom, jak další pejsek zemřel v důsledku pekelného vězení a předtím ještě hodinu musel trpět v křečích nahlas pláču… Ne, nešlo o nešťastnou náhodu, nýbrž o vědomý zločin jeho majitelů. Vědomý zcela jistě, protože kdo normální a alespoň trochu přemýšlející by svému čtyřnohému parťákovi provedl něco tak šíleného a neodpustitelného?
Zvíře vám důvěřuje a jste pro něj celý jeho svět
Opět někdo ublížil někomu, kdo ho bezmezně miloval. Tvorovi, který by pro něj dýchal a žil. Tvorovi, pro něhož znamenal smysl celé jeho existence. A přesto se ten člověk, v tom nejnovějším případě dokonce celá smečka, rozhodla svého chlupatého přítele zradit. A pomstít se mu tím nejkrutějším způsobem. Dle mého názoru, tím největším problémem člověka je jeho přehnané sebevědomí. Pocit, že jsme páni tvorstva, že přece nad lidi není. Vážím si každé dobré duše, která si uvědomuje, že stejně jako ostatní jsme jenom jedním dílkem skládačky, všichni sdílíme stejnou planetu a je třeba respektovat vše živé, ostatní tvory s podobnými potřebami, jako máme my. A co víc, věřte tomu nebo ne, ti tvorové také přemýšlejí, cítí a dokonce někdy víc než my - tak hloupí a nedokonalí lidé.
Na věty typu: „Nepřeháněj, vždyť je to JENOM zvíře,“ jsem už doslova alergická. Ne, to, že je to odlišný živočišný druh opravdu neznamená, že je něco méně. Opravdu to neznamená, že neprožívá strach, úzkost nebo třeba radost jako my. A zejména psi, kteří se po boku lidí dále rozvíjejí a pohybují už po staletí jsou toho neklamným důkazem.
Představte si, že by vedle nás lidí existoval ještě jiný roztahovačný druh, dejme tomu oživlí roboti, jak už kdysi předpovídal Karel Čapek v RUR. A najednou by si uvědomil, že my lidé mu můžeme být dobrými mazlíčky a společníky, aniž bychom měli sami na výběr, více možností nebo svobodnou vůli, ale pozor… vše by samozřejmě klapalo jenom do chvíle, než ty dejme tomu inteligentnější a vyspělé roboty (nebo chcete-li dosaďte si cokoliv jiného dle vlastní fantazie) přestanete bavit… Poté na to, že je doprovázíte téměř na každém kroku a jste jim věrným společníkem i oporou, zapomenou. Jednoduše zapomenou, že jste s nimi také, zapomenou na vás a vaše potřeby… a co víc projeví svou sobeckost v tu nejnevhodnější chvíli… když si nemůžete pomoct a dát jakkoliv najevo, že jste v úzkých. V okamžiku, kdy se musíte spoléhat jen a jen na jejich vyšší moc, na jejich dokonalejší a všemocné jednání.
Rozbít okénko můžete, ale… nebudete na hraně se zákonem?
Dalším palčivým problémem našich zákonů je malá ochrana potenciálních zachránců před potyčkami se zákonem. Jak jinak si vysvětlit, že konkrétně v nejnovějším případě zavřeného psa v autě policisté volajícího kolemjdoucího nejprve nabádali, ať do jejich příjezdu nic nedělá? Ten tedy i jejich vinou nejprve musel čekat, než se odhodlal k záchranné akci, při které se ještě dost možná pohyboval na hraně zákona. A když už to - v tomto případě mladík - nevydržel a konečně rozbil okno kamenem, zvíře už bylo v ukrutných bolestivých křečích.
Vyfoťte a okamžitě rozbijte, pro záchranu života neváhejte riskovat
Hlavou se mi honí i myšlenka, kolik lidí muselo projít kolem rozpáleného auta s uvězněným zvířátkem bez povšimnutí a kolik z nich prostě jenom nenašlo odvahu s tím, že se páníček jistě brzy vrátí. Prosím vás o to jako milovník zvířat i jako člověk s neskrývanými city. Přestaňme být k sobě lhostejní. Jakmile uvidíte kohokoli - ať už dítě nebo pejska zavřeného v autě, na nic nečekejte a jednejte. A to nejlépe ihned, a klidně i v opačném či souběžném pořadí. Nevěřím tomu, že pokud později ukážete důkazy o tom, že jste jednali správně, dostanete se do problémů.
Pokud i přes neustálou osvětu - nedej bože - narazíte na psa či dítě, které jsou v létě (byť s rádoby pootevřeným okénkem) zavření v autě, rychle si vše vyfoťte na telefon. Pokud ho nemáte zrovna u sebe, poproste někoho v blízkosti, aby to udělal za vás a pak ihned jednejte. Je skutečně jedno, jestli si majitel jenom odskočil na nákup, do trafiky nebo snad (dokonce) na hodinu do zoo. V takovém případě jde doslova o vteřiny. Popadněte kámen, klacek, tyč či cokoliv vás napadne a rozbíjejte. Jde o minuty! Teprve, když se vám podaří dostat k onomu nebohému tvorovi, přivolejte městskou policii nebo poproste někoho dalšího, aby tak učinil zatímco vy už rozbíjíte okénko. Ideální je, když budete mít i dalšího svědka, že vaše jednání bylo nevyhnutelné. K tomu by ale měly stačit i kvalitní dobře rozeznatelné fotografie.
Měly by se zpřísnit tresty? Zcela určitě!
Celá situace navíc poukazuje ještě na jeden a ten samý nekonečný problém, který v naší zemi panuje. Příliš nízké (neboli žádné) tresty za týrání zvířat. I když už zvířata (konečně) před zákonem oficiálně nejsou brány jako věc, potrestání pro lidi bez emocí a lidské psychopaty stále chybí a zdaleka není dostatečné. Oné majitelce z posledního případu údajně hrozí tři roky vězení. Většina lidí ale tuší, jak nejspíš může ono vyšetřování opět dopadnout. V nejhorším případě pokuta, nebo jako největší možný trest podmínka. Co kdyby ovšem konečně začalo být všechno jinak?
Kdy už se konečně začne trestat přinejmenším vězením? S hodně těžkým sebezapřením 21. století a života v civilizované společnosti je to dle mého úsudku ten nejmírnější možný a zároveň vhodný trest. Ponechám-li úsudek a rozum stranou, nezbývá mi než popřát nezodpovědnému páníčkovi a dalším takovým, aby si někdy vyzkoušeli to, čemu (v případě, že vůbec vlastní občanku) vědomě vystavili vlastní zvíře, vlastního parťáka a vlastního člena rodiny, který strávil poslední chvíle nekonečným utrpením. Kdo ví, třeba se jednoho dne dočkáme spravedlnosti pro všechny živé tvory. Třeba se jednoho dne začnou trýznitelé zvířat skutečně soudně trestat roky strávenými ve vězení. Jak jinak přimět lidské zrůdy pochopit, že nikomu na světě nemají právo způsobovat bolest a zoufalství?
Zdroje: vlastní myšlenky autorky, vaschovatel.cz, tn.nova.cz, pesweb.cz
