Novinářka Nellie Bly: Pro reportáž se nechala zavřít do blázince, zanechalo to na ní doživotní stopy

Elizabeth Jane Cochranová známá také pod pseudonymem Nellie Bly byla vůbec první ženou ve svém oboru, která se pro zlepšení společenských poměrů nebála riskovat téměř všechno. Mezi její významné kariérní úspěchy patřila nejen cesta kolem světa po přečtení románu Julesa Verna, ale především její desetidenní pobyt v ústavu pro choromyslné, na který nezapomněla po zbytek života.

Elizabeth Jane Cochranová se narodila 5. května 1864 v Pensylvánii do rodiny dělníka, který se stal později mlynářem a soudcem na malé vesnici. Elizabeth byla 13. z jeho celkového počtu patnácti dětí. Měla také tři vlastní bratry a po ztrátě otce, když bylo Elizabeth šest let, to společně s matkou neměli lehké, začali se potýkat s úbytkem příjmů, musela jí pomáhat s vedením rodinného penzionu i s výchovou bratrů. Nejprve sice studovala, ale kvůli malému množství financí musela studia navzdory literárnímu nadání zanechat. Její matka se sice znovu provdala, ovšem ne zrovna šťastně. Z otčíma se vyklubal alkoholik a násilník.

Elizabeth byla literárně a redaktorsky talentovaná. Měla také silné sociální cítění a už od raného mládí nesnesla křivdy a diskriminaci. A bylo to právě rozhořčení z hanlivého článku s názvem „K čemu jsou dívky dobré“, které jí přineslo budoucí úspěch v novinách. Článek otiskl přední pittsburghský plátek Pittsburgh Dispatch. Elizabeth to nevydržela a napsala šéfredaktorovi Georgeovi Maddenovi ostrý vytýkací dopis, kde reagovala na obsah článku o tom, že ženy a dívky se hodí pouze k péči o dům a plození potomků. Ten se neurazil, naopak ho statečná dívka, která se nebojí zveřejnit svůj na tehdejší dobu poměrně kontroverzní názor, zaujala svou odvážností. Článek vydal a nabídl jí práci redaktorky ve svém deníku. Od té doby už čtenáři znali Elizabeth Jane Cochranovou pod pseudonymem Nellie Bly. Pseudonym si tehdy vytvářeli téměř všichni redaktoři kvůli ochraně svého soukromého života.

Kvůli svým ostře kritickým a vyhraněným textům, které se obouvaly například do nedůstojných podmínek pracovníků tamní konzervárny, byla Nellie Bly přeřazena do „neškodné“, jenže také daleko méně významné rubriky. Najednou měla psát o módě a zahradničení, což ji nejen nebavilo, ale také brzdilo ve vysněné kariéře investigativní novinářky a iniciátorky měnící poměry ve společnosti.

Rozhodla se odjet do Mexika za prací zahraniční zpravodajky, ale ani tam se za své vyhraněné názory proti tehdejšímu autoritářskému režimu nesetkala s příliš vřelým přijetím, dokonce jí za negativní komentování tamních zákonů a nařízení hrozilo mexické vězení, a proto raději po půl roce odjela shánět práci do Ameriky. To ovšem nebylo vůbec snadné. Newyorské plátky zaměstnávaly do té doby převážně muže. Pro ženy tehdy ještě nebyla investigativní žurnalistika obvyklou prací. Přijali ji až do novin průkopníka moderní žurnalistiky Josepha Pulitzera s názvem New York World.

Od té doby Elizabeth konečně začala dostávat úkoly, po kterých toužila. Její čtyřměsíční hledání práce v New Yorku se tedy vyplatilo. Dočkala se i tajného zadání práce v přestrojení. Jejím úkolem bylo nenápadně se vloudit mezi pacientky ženského blázince. Elizabeth, která si kvůli utajení vybrala jméno Nelly Brown, byla ochotná riskovat vše a pro věrohodnost svého přestrojení dokonce začala zanedbávat osobní hygienu.

Nejprve ovšem musela někde veřejně sehrát nepříčetnost, k čemuž jí posloužil pobyt v ženské ubytovně. Během něj využila předem důkladně natrénované šílené výrazy a sehrála scénu naprostého pomatení smyslů. Přivolaní strážníci usoudili, že jde o projev bláznivosti, a proto ji nechali zavřít do ženského ústavu pro choromyslné Women's Lunatic Asylum na Blackwell's Islandu. Nikdo nepoznal, že právě dostat se za zdi tohoto pověstného ústavu, bylo cílem odvážné novinářky.

To, co se uvnitř odehrávalo však k jejímu zděšenému překvapení, překonalo i ty nejtemnější představy. Personál byl ke všem pacientkám údajně nevídaně krutý a nelítostný. Všechny ženy tamní zaměstnanci mlátili, a ty „neposlušnější“ dokonce přivazovali k postelím a neumožňovali jim bez problémů vykonávat ani základní lidské potřeby a hygienické návyky. Oblečení musely pacientky odevzdat hned po příchodu do blázince, fasovaly erární, které si ovšem směly měnit pouze jednou měsíčně. Ke všemu se nesměly ani libovolně, když potřebovaly, umýt a vykoupat, a už vůbec ne v teplé vodě.

K hygieně zde sloužily pouze vany a kbelíky s ledovou vodou, o které se navíc musely vězněné ženy ještě dělit mezi sebou. V jedné vaně se postupně koupaly všechny nebo musely snášet, když na ně personál lil studenou vodu z kyblíků. Není divu, že všem zavřeným duševně nemocným pacientkám byla neustále obrovská zima, až se údajně viditelně třásly. Nemluvě o tom, že směly použít pouze přidělený počet ručníků. Tehdy bydlelo v ústavu kolem 45 žen, které se při hygieně musely podělit o dva ručníky.

Některé věci už byly moc i na statečnou Elizabeth, která se rozhodla, že se z hrůzného prostředí blázince musí dostat ven co nejdříve. Začala se proto chovat normálně a neúspěšně se snažila přesvědčit dozorce, že už je zcela zdráva. Ti ji ale k jejímu zděšení vůbec nevěřili. Pokusy o dřívější propuštění neměly žádnou šanci, proto nezbývalo novinářce nic jiného, než v blázinci vydržet na dohodnutou, předem naplánovanou dobu deseti dní. A nebýt právníka, kterého do ústavu nakonec museli poslat z redakce New York World, kdo ví, jak by to s Elizabeth nakonec vlastně dopadlo. Právě až právník a fakt, že ústav ani jeho pracovníci nestáli o negativní reklamu v tisku, redaktorku z blázince vysvobodili. Nicméně i přes hrůzný pobyt a negativní zážitky přineslo její počínání nakonec přece jen ovoce.

O prožitcích z deseti dnů, které patřily k nejhorším v jejím životě a psychicky ji už nenávratně poznamenaly do konce života, napsala Elizabeth coby reportérka Nellie Bly nejen reportáž, ale později i knižní dílo s názvem Deset dnů v šíleném domě. Tyto počiny přinesly redaktorce nejen kariérní posun a věhlas, ale také pokrok v tom, o co tolik usilovala. Soudy i široká veřejnost jí daly ohledně nelidských podmínek v ústavech pro duševně nemocné pacienty za pravdu. A právě soud samotný nakonec rozhodl o tom, že se poměry v zařízeních pro jedince s psychickými problémy musí výrazně zlepšit.

Pobytem v ústavu však Elizabethino úsilí o překonávání různých hranic a společností nastavených překážek zdaleka neskončilo. Za nějaký čas poté se rozhodla, že svůj zájem o knihu Julesa Vernea přemění v realitu a překoná tak světový rekord v cestování kolem světa. Navrhla proto v deníku New York World, že se hlavního hrdinu knihy Cesta kolem světa za osmdesát dní Philease Fogga pokusí překonat a cestu napříč státy stihne absolvovat za kratší časový úsek. Nakonec se jí vzdálenost dlouhou celkem 40 069 a půl kilometru podařilo absolvovat za 72 dní, 6 hodin a 11 minut. Jako příjemný bonus se během putování setkala s autorem knihy Julesem Vernem ve francouzském městě Amiens. Novinářce se sice povedlo učinit světový rekord, ale pouze dočasně. O několik měsíců později se na cestu kolem světa vydal cestovatel Francis Train, a tomu se podařilo svět procestovat za 69 dní, čímž Elizabeth překonal.

Od žurnalistiky se Elizabeth na nějaký čas oddálila. Když jí bylo 31, provdala se za o 42 let staršího milionáře podnikatele Roberta Seamana, o kterého pečovala až do jeho smrti v roce 1904. Jeho podnik na výrobu ocelových nádob, plechovek a stohovacích popelnic nakonec převzala, podařilo se jí získat patenty na výrobu zmiňovaných plechovek na mléko a také na stohovací popelnici. Ani přes značné úspěchy ve vedení podniku a výhodně nastavený sociální systém, který měl sloužit pro blaho a rekreaci zaměstnanců se však Elizabeth udržet podnik nepodařilo. Zbankrotoval totiž v důsledku zpronevěry jednoho z výše postavených zaměstnanců.

Během první světové války se Nellie Bly vrátila ke svému původnímu poli působnosti. Začala se věnovat válečné žurnalistice a reflektovala válečnou situaci z pohraničí mezi Rakouskem a Srbskem, přičemž čelila nebezpečí zatčení a ze zákopu přihlížela válečným hrůzám. I potom se dále zajímala o narovnání práv žen a dětí, dokonce se přičinila o vznik dětských domovů. Zemřela v lednu roku 1922 ve věku padesáti osmi let na těžký zápal plic. O příběhu Nellie Bly a jejím dobrovolném pobytu v blázinci vyšel v roce 2019 také film jménem Escaping the Madhouse: The Nellie Bly Story (Útěk z blázince: Příběh Nellie Blyové, překl.).

Zdroje: cs.wikipedia.org, wams.nyhistory.org, stoplusjednicka.cz, en.wikipedia.org, csfd.cz