Článek
Josef Smítka anebo Joska, jak mu přátelé říkali, se narodil 21. prosince roku 1919 v Turnově. Byl jediným dítětem zámožných rodičů, otec zastával vedoucí funkci na Československé poště v Turnově. Jako první z celého města se rodina patřící k vysoce postaveným měšťanům chlubila například i luxusním automobilem značky Aero od československého výrobce letadel, který v té době vlastnili jen ti nejbohatší. Josef se na přání otce, který chtěl, aby syn pokračoval v jeho stopách, vyučil na telegrafního mechanika v Pardubicích a vystudoval také průmyslovou školu.
Zdatný horolezec a nejmladší československý pilot
Smítka nebyl jen nadšený horolezec a sportovec, ale stal se také nejmladším československým pilotem. S horolezectvím začal až v roce 1937, kdy se v osmnácti letech rozhodoval mezi boxerstvím a horolezectvím, ve kterém ho podporovala i jeho matka. Ještě v předválečném období nebyl v Československu dostatek pilotů. Smítka se proto v roce 1936 zúčastnil události organizované Masarykovou leteckou ligou a Aeroklubem republiky Československé s názvem 1000 nových pilotů republice.
Šlo o snahu vojenské správy umožnit základní pilotní výcvik širší veřejnosti. Smítka tak ve svých 17 letech úspěšně prošel leteckým výcvikem, čímž se stal nejmladším pilotem Československa. Své dovednosti pilota se poté pokusil zužitkovat, když byl v roce 1938 na vojně. Pokusil se o útěk do zahraničí, ten mu ovšem nevyšel a skončil za mřížemi.
Vzpurnost a nepoddajnost
Horolezec Josef Smítka
Josef Smítka ani za mlada rozhodně nepatřil k nějakým ustrašeným chudáčkům. Své protifašistické názory dával veřejně najevo, což ho dostávalo do problémů. V roce 1936, když mu bylo 17 let, se společně se třemi přáteli – Ladislavem Vodhánělem, Vladimírem Procházkou a Jiřím Šípem vydali na túru. Jejich cesta vedla ze Sněžky po dnešní polské, tehdy však německé straně Krkonoš. Tam se čtyři mladíci setkali se čtyřiceti dívčími příslušnicemi Hitlerovy mládeže a rozhodli se je vyprovokovat. Těžko říct, zda jim k tomuto rozhodnutí dopomohlo jejich krojované oblečení či vlajka s hákovým křížem, kterou dívky nesly. Tři ze čtyř přátel na dívky ukázali komunistické gesto se vztyčenou rukou v pěst, a poslední je u toho fotil.
Silně přesvědčené nacistky s nimi ale rozhodně neměly slitování. Za odvážnými mladíky se rozběhly a chtěly jim dát co proto. Smítka v zoufalství z přesily napadlo, že na obranu vytáhne nůž, čehož se Němky zalekly a odešly. A do průšvihu se mohli dostat znovu při cestě zpět. Když totiž konečně překonali československou hranici, narazili na vojáky SA (německý útočný oddíl). Měli štěstí, že k tomu došlo až na území Československa, protože jinak by se zatčení a převozu do koncentráku jistě nevyhnuli.
Totalitnímu nasazení vzdoroval několikrát
Po absolvování průmyslovky našel Smítka uplatnění na nádraží v Turnově. Nicméně i tam na něj nacisté přišli a musel se účastnit povinných prací v Německu. Protože však totalitní nasazení nebylo nic pro něj, po pouhých dvou týdnech se pokusil o útěk, což se mu povedlo a spolu s dalšími horolezci se skrýval ve skalách. Německým úřadům se tehdy nepodařilo ho vystopovat, přesto Smítka tušil, že se nemůže skrývat trvale.
To poznal především v zimě v roce 1943, kdy vážně onemocněl. Schovával se v Hruboskalském skalním městě v Českém ráji, kterému se přezdívalo Skalák. Když ho otec dostal k ošetření u svého kamaráda lékaře, vyslechl si Smítka nebezpečnou diagnózu. Trpěl zánětem mozkových blan a středního ucha, takže mu bylo jasné, že se do skal hned tak nevrátí, přesto se ale musel doma pečlivě skrývat. I s horečkami byl mladík neustále ve střehu, jestli někdo nezvoní, aby se případně mohl schovat do podkroví.
Když se po třech měsících uzdravil, znovu se pokusil o útěk. Na nádraží v Praze ho ale zatkla protektorátní policie. Během nelítostného výslechu šel Smítka s hlídkou, která ale zůstala za dveřmi, na wc. Odtud prý utekl úzkým světlíkem ze třetího nebo čtvrtého patra, aby se znovu ukrýval před nacistickým režimem. Nejprve byl krátce v Praze, ale pocit většího bezpečí opět získal až ve svém oblíbeném Skaláku, kam dojel na kole.
Smítka se ani tak pouze neschovával jako partyzán. I přes hrozící nebezpečí si rád našel čas na kulturu a občas chodil do kina v Železném Brodě nebo Turnově. Po tmě se mu navíc občas podařilo také navštívit rodiče v jejich domě, a to i přesto, že byl dům přísně střežen policisty. O to náročnější jeho noční příchody domů musely být, že někteří z hlídkujících četníků před domem byli oblečení normálně v civilu, aby měli větší možnost Smítka dopadnout.
Vyzrazení a zatčení
Horolezci jeho riskantní počínání nevydrželo dlouho. Poté, co zemřela jeho matka Marie a jeho otec se znovu oženil s padesátiletou bezdětnou učitelkou, se kterou se měl vídat ještě za života Josefovy matky, zasáhla Smítka další rána. V prosinci roku 1944 byl totiž společně s dalšími horolezci vyzrazen.
Na místo, kde s přáteli pobýval, tedy jeskyni pod Janovou vyhlídkou u hradu Valdštejn, přišli četníci. Největším přešlapem mladíků měl být jejich falešný domnělý pocit, že jsou v bezpečí a nikdo je ve skalách nebude hledat. To se ovšem spletli.
Horolezce Karla Chluma a Bohumila Habra zatkli hned, zatímco Smítkovi se podařilo ještě utéct díky kaskadérskému kousku. Vyskočil ze skalního okna do vody, kde byla dostatečná hloubka na to, aby unikl. Ovšem ne na dlouho. Když se 29. prosince 1944 vracel opět domů, přišli na něj policisté, vnikli do domu, s namířenými zbraněmi vyhrožovali jeho otci, až Josefa nakonec našli v úkrytu v podkroví za komínem. Právě své selhání pod pohrůžkami smrtí si prý Josefův otec často vyčítal a nikdy se s ním nesmířil.
Vzdoroval do poslední chvíle
Nezdolný horolezec se měl pokusit o útěk i během zatčení, když šel s četníky přes náměstí. Byl ovšem spoután, takže se mu hůř běželo a na lávce u současného kulturního centra v Turnově byl dopaden. Zařadil se tak mezi další horolezce, kteří byli v daném roce chyceni a obviněni z protifašistického odboje.
Nejprve byl Smítka tvrdě vyslýchán spolu s dalšími lezci na Gestapu v Jičíně – Valdicích. Čelil nadávkám, fackám, bití a ponižování. Ani tak se zlomit nenechal. Údajně po dozorcích házel sněhovými koulemi a zahazoval jim zapálené cigarety přímo od pusy. Na jaře v roce 1945 byl převezen do koncentračního tábora v Terezíně.
Už během jízdy do koncentráku se horolezci pokusili o útěk vyklápěcím okénkem na záchodě. Nebyli totiž nijak svázaní a jeli normálním řadovým spojem. Šrouby okénka byly však příliš pevně utažené a Smítkovi se je nepodařilo povolit ani lžící na boty. Ničemu nepomohla ani uvolněná atmosféra ve vlaku, popíjení dozorců a otevřená okna dokořán, kterými chtěli zdatní mladíci proskočit ven. Rozhodovali se příliš dlouho, až jim nakonec strážníci nasadili pouta a okna zabouchli.
Krutý osud v Terezíně potkal především čtyři z pěti zajatých horolezců - Josefa Smítka, Václava Chluma, Karla Chluma a Ericha Schwarzbacha. Spolu s Vladimírem procházkou totiž měli v průvodních dokumentech německý nápis „Rückkehr unerwünscht“, což v překladu znamenalo „Nežádoucí návrat“.
Z těchto důvodů byli čtyři mladíci bez jakékoliv šance na záchranu 27. března 1945 v brzkých ranních hodinách nemilosrdně zastřeleni. Zachránil se pouze horolezec Vladimír Procházka, protože v jeho papírech v písárně koncentráku někdo rozsudek smrti dokázal vymazat. Koncentrační tábor přežil a na konci druhé světové války se dočkal vytoužené svobody.
O smutném příběhu nezdolného horolezce vyšlo několik knih, jeho biografie se dočkala i dokumentárního a filmového zpracování. Podle knižních kritiků nejvěrohodnějším, avšak politicky angažovaným počinem, je v tomto ohledu dílo Kamarád ze skal od Josefa Štyrsy, z roku 1959. Sám Smítka napsal ještě za života dílo jménem Český ráj pro horolezce, které se dočkalo vydání až po jeho smrti po skončení druhé světové války.
