Článek
Ani konec 2. světové války neznamenal pro některé občany Československa život v klidu a míru. Němci, ale také smíšené rodiny, kde byl jeden z členů původem Čech a druhý Němec, zažívali nelítostné vystěhovávání z domů a bytů. Lidé, kteří válku nezavinili, se museli pouze kvůli národnosti vzdát svých domovů, čelit urážkám spoluobčanů i krutému zacházení, nápadně podobnému tomu nacistickému. Československá vláda se rozhodla pomstít takzvaně „jedním vrzem“ a tresty a odsuny za hranice se zdaleka netýkaly pouze válečných spoluviníků.
Nelítostná nařízení stejná jako pro Židy
Po konci války začala v mnoha československých městech platit pro Němce stejně přísná, krutá a nemilosrdná nařízení jako pro Židy za druhé světové války. Šlo tedy o jakousi oficiální pomstu, která platila i pro rodiny a příbuzné Němců. Ti přitom mnohdy v Československu žili ještě dávno před válkou, a pokud narukovali za německá vojska, bylo to často jenom proto, že neměli vzhledem k tehdejší situaci na výběr. Po válce napětí mezi Československými občany a Němci značně narůstalo. Většina lidí toužila po pomstě. A podle toho vypadalo také následné dění v tehdejším Československu. Po roce 1945 nastal pro řadu Němců a jejich rodin boj o přežití.
Nařízení a tresty pro Němce vypadaly obdobně jako ty, které museli snášet Židé a příslušníci etnických menšin od nacistů během druhé světové války. Jednotlivé vyhlášky měst se většinou řídily snahou o pomstu stejným způsobem. Po květnu 1945 museli Němci na oplátku začít nosit žluté pásky na ramenou, týkalo se to i jejich partnerů a rodin, nehledě na to, zda někdo z nich byl československé národnosti.
Měli zakázáno chodit do divadel a na veřejná místa, stejně tak směli chodit nakupovat jenom v určitý čas a kromě toho pouze do práce. Nejhůře celou situaci vnímaly pochopitelně děti z takových rodin, které ještě nechápaly, proč je někdo ošklivý na jejich rodiče a čím se provinily. Němci a jejich příbuzní byli po 2. sv. válce také zavíráni do takzvaných internačních táborů s nelidskými a velice ponižujícími podmínkami. Kromě toho nesměli lidé z německých ani z národnostně smíšených rodin jezdit MHD a později jim byl zabaven majetek, poté byli někteří z nich ze státu vyhnáni úplně. Jejich domovy připadly většinou státu.
Z příběhů českoněmeckých rodin mrazí
Jako kdyby bolesti a tragických událostí během 2. světové války nebylo dost, někteří pomstychtiví úředníci rozhodli o tom, že budou trpět další nevinní. Známý je třeba příběh českoněmecké rodiny Štefana a Marie Bodinkových a jejich dětí. Pro Paměť národa se s rodinným těžkým osudem svěřila jejich dcera Štěpánka Jarůšková, která se manželům Bodinkovým narodila 1. června 1938. Štěpánka měla dvě sestry a tři bratry, maminka byla Češka a otec Němec. Celá rodina prožívala během války velké příkoří. Její otec musel narukovat do wehrmachtu a jeden ze tří bratrů Jan zase k německému letectvu. Její tatínek se míru nedožil, zemřel 5. května roku 1945 po partyzánském útoku.
Ani po válce se členům rodiny Bodinkových žijícím v Olomouci neulevilo. Olomouc totiž jako jedno z měst, kde se nacházelo hodně německy mluvících občanů, zahájila činy pomsty v podobě protiněmeckých opatření.
„Město Olomouc je – bohužel – jedním z mála našich měst, kde spousta občanů nevěděla snad nikdy, zda jsou Češi, nebo Němci,“ psalo se prý tenkrát posměšně v deníku Čin.
A tak se Štěpánčina maminka i se svými dětmi musela podřídit všem nařízením inspirovaným nacistickými protižidovskými zákony. „Máma přišla jednou ubrečená domů. Němci museli nosit žlutý pásek na ruce. Šla po chodníku a šli dva Češi a řekli: ‚Ty svině německá, jak si dovoluješ chodit po chodníku?‘ Žďuchli ji a ona spadla na silnici,“ vyprávěla o neuctivém chování zhrzených československých občanů Štěpánka webu Paměť národa, pro niž musela být celá situace vzhledem k tomu, že byla tehdy teprve malou dívkou, skutečně nepochopitelná. Jenže tím strasti její rodiny zdaleka neskončily.
V internačních táborech docházelo k hanebným činům
V srpnu roku 1945 byly Štěpánka s maminkou a dvěma sestrami poslány do internačního tábora zřízeného speciálně pro potrestání Němců. Během pobytu jim dozorci oholili hlavy a nakreslili na ně nacistický hákový kříž. Vězni zde museli čelit ovšem ještě daleko většímu ponížení, než bylo označení za nacisty. V táborech většinou pracovali jako dozorci sovětští vojáci, kteří se neštítili ničeho, ani nechutného týrání a zneužívání vězňů. Kromě šikany čekalo na uvězněné ženy peklo. Sovětští vojáci některé z nich obtěžovali a znásilňovali.
Když se konečně po několika týdnech podařilo Štěpánce s maminkou a sestrami dostat na svobodu, dlouho jásat nemohly. Z internačního tábora musely jít domů do Olomouce pěšky, což bylo přes sto kilometrů. Kočárek, ve kterém vezly její mladší sestru, se po cestě porouchal.
Rozbitá kolečka jim pomohl nahradit jeden zručný stolař, kterého cestou potkaly, provizorními dřevěnými. Ani potom ovšem neměly Štěpánka s maminkou a sestrami vyhráno. Na cestě potkali sovětského vojáka, který Štěpánce hrozil bajonetem, ale hrozný zážitek měly i z jednoho přespání ve stodole. Vtrhli tam totiž sovětští vojáci, kteří několik ukrytých žen znásilnili. Jinak si Štěpánka zpětně pochvalovala i mnoho dobrých lidí, kteří jim během jejich cesty dávali jídlo a pití na cestu, čímž jim výrazně pomohli.
Jejich byt už jim nepatřil
Po příchodu do Olomouce nastal pro českoněmeckou rodinu Bodinkových další šok. Jejich byt už byl zapečetěný, a tak do něj nesměli vstoupit. Zůstaly v něm všechny rodinné věci, ke kterým najednou neměli přístup. Když se šla maminka Štěpánky na radu souseda zeptat na národní výbor, co je s jejich bytem, bylo jim oznámeno, že už jim nepatří. Namísto toho měli nárok pouze na jeden přidělený pokoj. Když paní Bodinková žádala na úřadě, aby si z bytu mohla vzít alespoň peřiny pro děti, bylo jí to zakázáno, a navíc jí bylo ještě lhostejně doporučeno, ať je tedy přikryje novinami.
Děti s matkou dlouho živořily
V přiděleném pokoji nebylo vůbec nic, ani základní vybavení. A tak nějakou dobu jedla Štěpánka s rodinou pouze volně rostoucí zeleninu na polích a ovoce z volně přístupných sadů. Přespávali na zemi. Naštěstí se jich zželelo hodným sousedům, kteří jim postupně poskytli všechno potřebné. Jeden čas rodinu živila Štěpánčina starší sestra, které se podařilo najít si práci. Nakonec si díky tomu, že se jednalo o národnostně smíšenou rodinu mohly ponechat československé občanství, ovšem to neplatilo pro všechny členy rodiny Bodinkových.
Štěpánčina nejstaršího bratra Ludvíka, který si vzal Němku, za to odsunuli do Německa. Svou neteř Markétku tedy Štěpánka léta neviděla, protože se za nimi přišel bratr rozloučit s čerstvě narozenou dcerkou v náručí s tím, že musí rychle odjet z Československa a že si s sebou do Německa smí každý z nich vzít pouze maximálně dvacetikilový uzlík s věcmi. Bratrovi Ervinovi se zase podařilo s rodinou shledat až poté, co si odpracoval delší čas v internačním táboře. Bratr Jan, který musel během války narukovat jako letec německé armády, byl dokonce vězněn na Pankráci. Nakonec se mu díky jednomu českému vojákovi, který mu dal peníze, podařilo utéct do západního Německa.
V den shledání s bratry začala invaze sovětských vojsk
Štěpánka se svým bratrem Ervinem získala možnost znovu vidět dva bratry, kteří před nespravedlivými tresty uprchli do Německa, až po dvaceti letech díky výjezdní doložce v roce 1968. V tu dobu už si sotva pamatovala, jak vypadají. Když se z návštěvy bratra Jana a Ludvíka vrátili, bylo zrovna 20. srpna, v onu noc zahájili invazi Československa vojska varšavské smlouvy. Začala sovětská okupace Československa. Smůlu měl i Štěpánčin manžel voják Jan Hudáček, který se kvůli tomu musel okamžitě hlásit do služby.
„On byl v Žižkových kasárnách, kde naproti kasárnám stál tank, namířená hlaveň do kasáren. Nemohl jít vůbec domů,“ vyprávěla Štěpánka Jarůšková s tím, že její manžel zůstal v kasárnách uvězněný přes měsíc. Také syn Mirek, který v dospívání nosil komunisty u mužů netolerované dlouhé vlasy, později kvůli nepřízni komunistického režimu emigroval nejprve do Rakouska, a pak za pomoci Štěpánčina bratra do západního Německa, kam za ním stejně jako za bratry od té doby každý rok jezdila.
Když Štěpánka několik let po revoluci přišla o prvního chotě, znovu se provdala za Karla Jarůška, jehož příjmení nosí. Bohužel znovu ovdověla. V současnosti je statečná hrdinka, která to v životě neměla snadné, ráda za demokracii a přeje si, aby se takové nespravedlnosti na nevinných lidech už nikdy nekonaly.
