Článek
S počátkem vzniku první samostatné Československé republiky se v povolání četníků mnohé změnilo. Začala vznikat specializovaná pracoviště, kde měli kriminalisté k dispozici tu nejmodernější dostupnou techniku. V roce 1918 společně s modernizací četnického řemesla a také převzetím rakouské organizace četníků přišla i daleko větší odpovědnost za prospěch vlasti, kterou tehdy pociťoval každý příslušník četnického strážného sboru.
Všestranné úkoly
Četnictvo plnilo za dob první republiky skutečně všestranné úkoly. Jednalo se o vojensky organizované bezpečnostní sbory, z čehož pro ně zároveň vyplývaly četné rozmanité úkoly. Kromě městských obvodů, které měli na starost městští a státní policisté, spadalo pod jejich gesci celé Československo. Četníci tak měli za úkol se starat o celostátní pořádky všeho druhu. Jejich vedoucí Úřad generálního velitelství četnictva spadal pod ministerstvo vnitra, ten mnohdy rozhodoval nejen o úkonech četníků, ale také o jejich soukromém osobním životě. Oblastní četníci na rozdíl od současných příslušníků policie měli ve své kompetenci řešení veškerých zločinů a přestupků bez rozdílu.
Zabývali se vyšetřováním krádeží, loupeží a dalších zločinů, zároveň pátrali po odcizených věcech a měli také vojenské povinnosti. Aby to měli alespoň trochu snazší při postupu s komplikovanějšími případy, vzniklo v roce 1928 čtyřicet specializovaných pátracích stanic, kde pracovali různí specialisté. Se znalostmi ve vícero oborech se jim tak složité případy řešily o něco lépe. I tak toho ovšem měli četníci naloženo víc než dost. V roce 1935 vznikaly také silniční kontrolní stanice, kterým bylo určeno hlídání pořádku na silnicích, s tím bylo nutné začít, když se začal v Československu více rozšiřovat automobilový průmysl a zájem o cestování auty.
Vojenské povinnosti si vyžádaly vznik četnického leteckého policejního útvaru, který měl od roku 1935 do roku 1939 za úkol provádět letecké hlídky kvůli stále přibývajícím špionážním přeletům Němců a Maďarů přes československé hranice. Další nově vzniklou povinností četníků byla o něco později pochůzková činnost a pohotovostní služba, která se započala s nástupem nacistů do tehdejší vlády v Německu. Vznikaly proto speciální pohotovostní oddíly, které později působily také na Slovensku, v Podkarpatské Rusi i na Moravě.
Nepříjemné množství úkonů
Kromě detektivů ve větších městech zbývala většina pátracích úkonů v tehdejším prvorepublikovém Československu na četníky. Ti se kvůli tomu mnohdy dostávali do nepřiměřeného nebezpečí a to je přitom ještě doprovázelo několik s tím souvisejících znevýhodnění, která se týkala jejich povinné přísně složené uniformy, a jenž je odlišovala od neuniformovaných státních bezpečnostních sborů. Předpisy četníkům nařizovaly, že musí být kdykoliv se ocitnou na veřejnosti, oblečeni podle určitých pravidel, například na boku museli mít neustále u sebe nejméně poboční pistoli. Jenže ve službě to už měli daleko přísnější.
Aby vůbec mohl četník jakkoliv zasáhnout nebo se dokonce pouze bránit, musel k tomu být správně oblečen do četnické uniformy. Žádná odchylka nebo nedodržení pravidel se v tomto ohledu nepromíjela ani při nutnosti zásahu proti zločincům, který bez náležitého vybavení nebyl povolen. Zajímavostí je, že například Četnické humoresky jsou inspirované reálnými příběhy tehdejších prvorepublikových četníků, například Josef Arazim byl skutečným kriminalistou.
Celý oděv četníků byl založen na dodržování předpisů o přesném umístění zbraní a dalších detailů stejnokroje. Když byl ve službě, musel mít četník u pasu nabitou pušku a k tomu navíc vztyčený bajonet. Jedině plně ozbrojený mohl zasáhnout v případě potřeby. V opačném případě musel pachatele nechat jít, pokud tedy nešlo o výjimečné neodkladné případy a kdy měl četník u sebe alespoň zmiňovaný bajonet. Bez uniformy byl četník považován za obyčejného civilistu a nespadal pod policejní ochranu, v čem byl podstatný rozdíl oproti příslušníkům ze sborů neuniformované stráže bezpečnosti státních policejních úřadů, mezi které patřili i oficiální detektivové a vyšetřovatelé. Ti v rámci práce v utajení směli v práci i během zásahů být odění v normálním běžném oblečení.
Nerovná práva a osobní život šel stranou
Jenže tvrdé zákazy a nařízení se týkaly i soukromého života četníků, ani po práci si tak rozhodně neoddychli. Největší omezení se týkala práv příslušníků sboru. Četníci nesměli chodit k volbám anebo být jakkoliv politicky aktivní, kromě toho se museli podrobit také pravidlům ohledně vztahů, konkrétně hlavně manželství. Nesměli se oženit dříve, než po čtyřech letech práce četníka anebo dokud nedosáhli věku 30 let, a ke všemu ještě museli žádat o povolení na ministerstvu vnitra, potažmo alespoň na příslušném velitelství, aby mohli protějšek požádat o ruku. Žena nesměla nijak poškozovat pověst četníka samotného ani celého četnictva, proto si ji příslušné úřady notně prověřily. Hodnotila se její majetnost i čest.
Pokud byl četník ve službě pouze chvíli a dívka nepocházela z majetné rodiny, nemělo pro něj smysl o povolení ke svatbě ani zkoušet zažádat, protože by četník s nízkým platem manželku zatím neuživil. Kdyby se dvojice dostala do existenčních problémů, bylo by to opět bráno jako poškození vizitky četnického organizovaného strážného sboru. Navíc ani bydlení nesměli mít vykonavatelé služby a budoucí četníci v učení nebo ve výcviku, kde jen chtěli. Měli povinné bydliště v kasárnách. Jinak tomu bylo pouze v případech, kdy muž vykonávající službu někoho dalšího z rodiny živil a ten byl odkázán na jeho finanční pomoc jako třeba manželka, sourozenci, rodiče nebo prarodiče.
