Článek
K první z nejzávažnějších dopravních nehod na českých železnicích došlo 24. prosince kolem jedné hodiny ranní. Kromě počtu vyhaslých lidských životů jsou strašlivé i okolnosti, za kterých k nehodě došlo. Na vině totiž byla hrubá lidská nedbalost a nezodpovědnost. Nehledě na to, že se kolem tragické události dlouho mlžilo a některé informace se tutlaly, nebo rovnou zametaly pod koberec totalitním režimem. Kromě děsivých svědectví přeživších dodnes děsí také případy následného hyenismu na obětech.
Osobák byl plný lidí
Podle pozdějších svědectví vyjel osobní vlak, který byl navíc přeplněný cestujícími v půl druhé ráno z Brna směr Břeclav. O to více byla celá situace nebezpečná, že lidé kvůli nedostatečné kapacitě vlaku stáli v uličkách. Jenže vlak musel zastavit jen pár set metrů před nádražím, aby počkal na volnou kolej. Zatímco někteří lidé si mysleli, že jsou už v cílové zastávce, další ztráceli trpělivost s čekáním ve vlaku, a začali proto z vlaku vystupovat, narazil do osobáku plnou rychlostí rychlík.
Po strašlivém a prudkém nárazu se převrátilo devět vagónů osobáku a tři rychlíku. Ironií je, že vlak měl ještě ke všemu velké zpoždění, takže už tak frustrované a naštvané cestující z dlouhé noční jízdy, špatného vzduchu a nepohodlných podmínek ve vlaku čekal namísto návratu domů jenom obrovský a hrůzný šok. Dalším poměrně mrazivým faktem je, že několik účastníků této železniční nehody jen o tři roky dříve přežili jinou děsivou srážku vlaku s autobusem v Podivíně na stejné trati jen o 14 kilometrů dál. Tehdy při této tragické události zemřelo 34, podle jiných zdrojů dokonce 37, osob.
Vše zavinili opilí strojvedoucí
Neštěstí přímo na Štědrý den zavinila lidská bezohleduplnost a nezodpovědnost. Nebýt unaveného a opilého strojvůdce a zbytku posádky parní lokomotivy u rychlíku, k nehodě nemuselo dojít. I když byli všichni lidé zodpovědní za chod vlaku už řádně unavení a údajně v dané chvíli sloužili kolem 21 hodin bez přestávky, neomlouvá je, že vše ještě umocnili popíjením alkoholu. Jak se později prokázalo, silného červeného vína prý měli vypít dva a půl litru.
Zatímco opilí strojvůdce s topičem prý usnuli, zbývající vlakvedoucí se také nevěnoval řízení a namísto toho se zabýval administrativní činností a formalitami. Nikdo z nich si proto nevšiml opakovaných výzev k zastavení. To však není jediný závažný zločin, kterého se dopustili. Neúměrně překročili také rychlost povolenou pro daný úsek. Namísto povolených 40 km v hodině projel rychlík Vranovicemi rychlostí kolem 90 km za hodinu.
Informace se zametaly pod koberec
Přestože se jednalo o hrozné železniční a lidské neštěstí, tehdejší totalitní média mu nesměla věnovat žádnou větší pozornost. Je smutné, že komunističtí politici měli tehdy svůj vliv všude, a prospěch režimu nadřazovali lidským životům. Spoustu okolností kolem tragédie Československý stát dlouhodobě tajil. Tři dny po srážce vlaků, 27. prosince v roce 1953, o nehodě stroze informoval celostátní deník Rudé právo.
V několika málo nevýrazně vložených řádcích sdělili komunisté veřejnosti jen to nejnutnější. V novinách nebyl uveden ani přesný počet obětí a zraněných. Článek se zmínil pouze o tom, že jich byl na místě větší počet. Více se o nehodě psát nesmělo. Z těchto důvodů patrně neexistuje o této události ani žádný natočený film nebo dokument, nejsou k dispozici ani fotografie. Samotné vyšetřování patřilo k přísně tajným záležitostem.
Někteří historici jsou proto přesvědčení, že ani dnes o tehdejší tragédii možná nevíme vše. Důvodem měla být nejen socialistická idea o rozmachu Československého státu a jeho pracovníků bez poskvrnky, ale podle slov historika Valihracha pro idnes.cz, měl být strojvedoucí Ambroz Růžička, zapálený komunista, otcem úspěšného československého reprezentanta v cyklistice. Komunisté se obávali, že právě to by pošramotilo dobré jméno státu a režimu.
„Tehdejší mocipáni se snažili neštěstí ututlat, jedním z důvodů mohlo být i to, že synem Ambroze Růžičky byl tehdy slavný cyklistický reprezentant Vlastimil Růžička, známý ze Závodu míru,“ domnívá se historik Ladislav Valihrach. A poměrně dlouho se otálelo také s vystavením pamětní desky na místě nehody. K jejímu odhalení došlo až v roce 2011.
Strojvedoucí, který stejně jako topič a vlakvedoucí nehodu přežil, byl později odsouzen k pěti letům vězení. Odnětí svobody na čtyři roky čekalo také na topiče Štefana Adamce a nejnižší trest tři roky natvrdo si od soudu odnesl vlakvedoucí Josef Hubač. Škoda byla tehdy vyčíslena na 5 milionů Kčs.
Děsivá svědectví
Lidé, kteří strašlivou tragédii přežili, popisují a prožívají traumatické okamžiky dodnes. Dostupná jsou mnohá svědectví popisující, co se v daný okamžik dělo. Podle jedné z cestujících například zůstalo dlouho poté, co se ozval nesnesitelný hlasitý zvuk doprovázející havárii, zapnuté signalizační zařízení, které dlouho děsivě houkalo do tmy. Do toho lidé ve vlacích křičeli hrůzou, bolestí a volali o pomoc.
Jiní vzpomínají na neustálé zvuky přijíždějících sanitek, které nestíhaly odvážet počet zraněných. Nepředstavitelné jsou vzpomínky lidí, kteří museli překračovat mrtvá těla a ve vzniklém chaosu slyšeli nářek a sten zraněných a umírajících. „Strašný řev, křik, pláč děcek… a nejhorší byla ta lokomotiva, které ucházela pára, jak to syčelo… strašný,“ vyprávěl v jednom z dokumentů s názvem Osudové okamžiky přeživší nehody Vítězslav Kostrhun.
Nepochopitelné případy hyenismu
Někteří kolemjdoucí přispěchali obětem vlakového neštěstí rychle na pomoc. Mezi nimi se však bohužel našli i zloději. Případy zvráceného lidského hyenismu, ke kterým tehdy v torzech vlaků docházelo, jsou dodnes nepochopitelné. Našli se totiž jedinci, kteří údajně začali zemřelé okrádat o jejich peníze, hodinky a jiné cenné věci. Vše došlo tak daleko, že se místo nehody uzavřelo a muselo být hlídané vojáky. Přesto se našli i ti, kteří pomáhali nezištně. 30 dobrovolníků bylo za svou statečnost později vyznamenáno tehdejším prezidentem Antonínem Zápotockým.
Zdroje: cs.wikipedia.org, idnes.cz, zoom.iprima.cz, hustopece.cz
