Článek
V roce 1867 se skupina lovců během pohybu v džungli v okrese Bulandshahr zarazila, když u jeskyně mezi smečkou vlků její členové uviděli cosi nepochopitelného. Mezi divokými šelmami se pohybovala drobná lidská postava lezoucí po čtyřech. Vzápětí všechny napadlo, že je to dítě. Rozhodně ne však obyčejné hrající si dítě, které by se tam snad náhodou zatoulalo a riskovalo tím své bezpečí. Šlo o chlapce, který byl pokrytý zaschlým bahnem, nehty měl dlouhé a zakroucené jako drápy a díval se kolem sebe s podezíravými zvířecími instinkty. Jak brzy pochopili, neocitl se tam náhodou, ale žil s vlky, kteří ho zjevně nejen brali mezi sebe, ale měli na něj silný a nezlomný výchovný vliv. Tak velký vliv, kterého se mladík už nikdy nezbavil.
Až v sirotčinci dostal jméno a oblečení
Malému přibližně šestiletému chlapci, který se musel lidskému chování a zvykům teprve učit začali v sirotčinci Secundra v Agře, kam ho misionáři převezli, říkat Dina Sanichar. Jméno Sanichar bylo podle hindského označení soboty, což byl den, kdy se do sirotčince dostal. Kromě jména dostal až v šesti letech také první kalhoty a musel se snažit změnit vše, co mu bylo do té doby tak přirozené. Učil se chodit po dvou a stát rovně, což se časem až na mírné nedostatky naučil, stejně, jako se navykl nosit oblečení. Co už ovšem dělalo mladíkovi problémy, bylo lidské stolování i komunikace.
Stolovat ani mluvit mu moc nešlo
Další smutný fakt o Dinovi se objevil záhy. Když mu jeho lidští vychovatelé nabízeli normální jídlo a pobízeli ho k tomu, aby jedl z talíře příborem, tak jak je to ve společnosti zvykem, chlapci se do toho nechtělo.
Mnohem raději jedl syrové maso holýma rukama. Navíc i pohled měl stále jako zvíře v zajetí, které nechápe, co se kolem něho dělo. A to pokračovalo i během jeho dospívání. V sirotčinci a následně mezi lidmi žil sice celkově asi kolem 28 let, nikdy se však nenaučil ani jejich komunikaci. Namísto slov vydával zvuky nápadně připomínající ty, kterými se mezi sebou dorozumívali vlci.
Vrčel, vyl a každé jídlo si před ochutnáním očichal. Také okusoval kosti. A u toho také zůstalo. Normálnímu jazyku lidí se nikdy nenaučil. V tomto směru tedy pokus o to, aby se vlčí chlapec zařadil mezi lidi, nevyšel. Nereagoval ani na gesta a ukazování. Zkrátka jakékoliv pokusy o mluvu lidským jazykem byly v Dinově případě neúspěšné, a tak to i zůstalo. Jediné, čemu se od lidí Dina spolehlivě naučil, bylo jejich zlozvyku. Stal se totiž silným kuřákem. V dalších věcech se choval nadále odlišně a dalo by se říct, že se nikdy nedokázal plně zařadit mezi ostatní.
Stal se inspirací pro Mauglího?
Údajných fiktivních příběhů o chlapcích vychovaných vlky kolovalo víc. Sirotčinec měli spolu s Dinou Sanicharem sdílet údajně i další „divoké děti“, které byly vychovány vlky. V dané době se údajně vyskytlo více těchto zvláštních případů. Nikdy se je však nepodařilo spolehlivě potvrdit ani vyvrátit. Některé příběhy o vlčích dětech vědci dokonce zpochybňovali. Také o příběhu Dina Sanichara se nedochoval žádný oficiální záznam.
Přesto se mnozí domnívají, že skutečně existoval a že to byl právě tichý smutný osud tohoto nalezeného chlapce, který spisovatele Rudyarda Kiplinga inspiroval pro napsání jeho proslulé Knihy džunglí s postavou Mauglího. V roce 1895 se Dinu Sacharovi stal život mezi jeho lidskou rasou osudný. Zda na to mohla mít vliv radikální změna prostředí od toho, ve kterém v prvních přibližně šesti letech života vyrůstal, se ovšem lidé mohou jenom dohadovat. Dina se nakazil tuberkulózou. Zemřel, když mu bylo kolem 34 let.
