Článek
Olympijské hry v Melbourne v roce 1956 měly pro mnoho sportovců hořkou pachuť. Jen měsíc předtím totiž sovětská vojska nemilosrdně potlačila maďarské celonárodní povstání v boji za svobodu. Maďaři se okupaci Sovětského svazu neubránili ani prostřednictvím bouřlivé revoluce, která probíhala od 23. října do 10. listopadu 1956. Násilím potlačený konflikt měl dohru na australské letní olympiádě během zápasu ve vodním pólu mezi Maďary a Sovětským svazem. Fotografie jednoho z hráčů vodního póla Ervina Zádora s krvavým šrámem v obličeji záhy obletěla svět.
Politický kontext a neskrývané napětí
V zápase maďarského a sovětského týmu ve vodním pólu bylo cítit napětí už od jeho začátku. Sportovcům, zejména Maďarům, v něm šlo o mnohem víc než jen o vyhraný semifinálový zápas. Odpor k vynucené okupaci Sovětským svazem a negativní pocity nejen během něj tryskaly na povrch. Trenér s hráči maďarského týmu se před začátkem sportovního utkání shodli na tom, že musí vyhrát. Šlo jim totiž o pomstu, Sovětů měli kvůli jejich politické situaci plné zuby. A značně roztržití a nevrlí byli také sovětští hráči, což se odrazilo na celém zápase, který sice nakonec skončil výhrou Maďarů, ale také takzvanou Melbournskou krvavou lázní.
Účastníci olympiády neměli během sportovní přípravy tušení, co se v jejich rodné zemi právě děje. Informace o střílení do demonstrantů, jejich zatýkání, a dokonce popravách se dozvídali postupně. Ostřelování Budapešti a hlasité výbuchy sice byly i na soustředění hráčů ve Visegradských vrších slyšet, nikdo jim ovšem nestihl upřesnit, co se děje. Sportovci se mezitím museli vydat přes Československo na soutěžní klání k protinožcům. A teprve právě až tam se dozvěděli, že se Maďarsko okupace od SSSR nezbavilo, a že navíc někteří občané při krutém potlačení povstání značně trpěli. Zasažena byla i významná maďarská města.
Nenávist vyplula na povrch
Jakmile maďarští sportovci při přestupu v australském Darwinu získali možnost koupit anglicky psaný tisk, zjistili, jaký dopad má sovětská okupace pro jejich stát. Sověty se Maďarům nepodařilo zastavit a jeden z hráčů týmu, který jako jeden z mála dobře rozuměl anglicky, přeložil svým kolegům, jak závažný je stav v Maďarsku a jeho hlavním městě Budapešti. Národní protesty byly násilně potlačeny a hlavní město bylo sužováno sovětskými útoky, při nichž se sovětská vojska uchýlila mimo jiné i k nasazení moderních a nebezpečných proudových stíhaček MiG-15. Síly Sovětů a Maďarů byly značně nepoměrné. Kromě zaniklé šance na svobodu to pro jejich krajany znamenalo zatýkání, neúměrné tresty, a dokonce i popravy vůdců protestů. Někteří hráči včetně Zádora se poté, jakmile se vzpamatovali z velkého šoku, rozhodli, že už se do svého rodného státu nevrátí.
Během zápasu, ve kterém zdaleka nešlo pouze o postup do souboje o zlato, byli pólisté z Maďarska silně odhodlaní vyhrát a bít se o národní čest spravedlivým způsobem. Ve vodě poté dali průchod svým emocím plným nenávisti. Také Sovětům šlo o hodně a Maďary rozhodně nešetřili. Všechno začalo poměrně nenápadně, v ruském jazyce zdatní maďarští pólisté začali provokovat soupeře vulgarismy. Ti si to samozřejmě nechtěli nechat líbit, a tak začali nenápadnými údery protihráčů a kopanci pod vodou, které jsou ve vodním pólu obvyklé. Tyto se lišily hlavně v tom, že se stupňovaly a ze strany Maďarů šlo o osobní odplatu.
Předčasně ukončený zápas a krvavé šrámy
Hráči si mezi sebou začali způsobovat poranění. Maďar a kapitán týmu Dezső Gyarmati během zápasu zlomil nos kapitánovi Sovětů Pjotrovi Mšveněradzovi. A to přitom byli do osudného zápasu dokonce přáteli, protože dříve společně trénovali. Sovětský hráč Valentin Prokopov jednomu z hráčů prorazil ušní bubínek. Ušetřený nezůstal těsně před koncem zápasu ani maďarský střelec dvou gólů Ervin Zádor. Ten hned poté, co minutu před koncem potvrdil vedení svého týmu 4:0, častoval agresivního soupeře dalšími nadávkami, což se mu následně vymstilo. Když totiž rozhodčí zapískal, aby přerušil zápas, zvedl hráč maďarského seskupení hlavu, aby se podíval, co se děje, čehož nepřítel Prokopov ihned využil. Bez špetky zaváhání dal Zádorovi pěstí přímo do obličeje. „Rázem jsem viděl asi čtyři tisíce hvězdiček. Sáhl jsem si na obličej a cítil, jak se mi po něm valí teplá krev,“ popisoval později Zádor své pocity po tvrdém úderu od soupeře.
Voda v bazénu se v důsledku hráčova zranění zbarvila do červena, což nešlo přehlédnout, nesportovní chování Sovětů vyústilo v pořádný chaos. Dostalo se do hledáčku nejen novinářů a fotografů, ale především také maďarských fanoušků, kteří se rozhodli, že to Sovětům za svůj tým pořádně spočítají. Začali seskakovat z tribun a pustili se do členů i fanoušků sovětského týmu. Plivali na ně a měli v plánu napadnout sportovce ze stran soupeřů.
Foto, které vstoupilo do dějin
Legendární fotografie, která vznikla těsně poté, co Zádor po předčasném ukončení zápasu o necelou minutu před koncem vylezl z bazénu, vstoupila do dějin. Sportovec na ní má výrazné poranění na obličeji, z obočí mu stéká množství krve. Zranění si vyžádalo 13 stehů a následnou absenci Ervina Zádora na finálovém zápase s Jugoslávií. Útěchou tak bylo maďarskému týmu pouze to, že i přes dřívější konec utkání, jim bylo uznáno vítězství nad Sověty a následně vyhráli ve finále s Jugoslávií zlatou medaili. Přesto se někteří hráči po konci olympijských her včetně Zadara rozhodli raději emigrovat a kvůli přetrvávajícím nepokojům se do rodné země nevrátili. To jim bylo umožněno i díky přítomnosti tajných amerických špionů s novinářskými akreditacemi. Oficiálně měli příslušníci CIA vstup na olympiádu zakázán australskými úřady.
Všem 46 sportovcům, kteří se nakonec rozhodli emigrovat, pomohli američtí agenti zařídit platná víza pro pobyt v USA. Mezi nimi byli právě i někteří maďarští reprezentanti a hráči vodního póla. Kromě Zádora také kapitán maďarských hráčů Dezső Gyarmati.
Zádor emigroval do severní Kalifornie a do rodného Maďarska už se na rozdíl od spoluhráče Gyarmatiho, který s národním týmem později vybojoval na olympijských hrách také bronz a druhé zlato, nevrátil. Usadil se v Americe jako trenér plavání a začal podnikat. Také jeho dva potomci se vydali v otcových stopách a pracovali jako trenéři vodního póla v Riponu v Kalifornii. O celé události byl v roce 2006 vydán dokument s názvem Zuřivost svobody od režiséra Colina K. Graye, kde se setkali účastníci Melbournské krvavé lázně před kamerou, aby už bez tíhy politických okolností mohli vyprávět svůj příběh z vyhroceného utkání.
