Článek
Dva z vězňů v koncentračním táboře Osvětim se odhodlali k odvážnému činu, který měl za cíl nejen záchranu vlastních životů, ale také informovat o dění v pracovních táborech. O jejich existenci neměl do té doby z běžných lidí nikdo ani potuchy. Po útěku na svobodu vytvořili Rudolf Vrba a Alfred Wetzler společně dokument určený veřejnosti i spojencům, kde popisovali organizaci a fungování největšího nacistického vyhlazovacího tábora.
Reflektovali plán a rozmístění tábora a popsali všechny hrůzy, které byly tamním vězňům prováděny, navíc se pokusili také odhadnout počet obětí. Jejich informace byly natolik šokující, že jim zpočátku téměř nikdo nechtěl uvěřit. Nakonec se však jejich písemné svědectví právem zařadilo k nejdůležitějším dokumentům 20. století a bylo spojenci uznáno jako pravdivé.
V koncentráku byli dva roky
Rudolf Vrba a Alfred Wetzler v koncentračním táboře strávili před svým úspěšným útěkem dva roky. Rudolf Vrba, který se narodil 11. září 1924 ve slovenských Topoľčanech jako Walter Rosenberg, byl kvůli nacistickým protižidovským zákonům v patnácti letech vyhozen ze studia na střední škole. Od té doby pracoval jako dělník. Vycítil stupňující se zlo ze strany Němců proti Židům, proto se pokusil neúspěšně utéct za hranice. V červnu roku 1944 ho nacisté zadrželi a deportovali nejprve do sběrného tábora Nováky, poté do koncentračního tábora Majdanek v Polsku a následně do Osvětimi, kde se setkal s o šest let starším Alfredem Wetzlerem.
Alfred Wetzler pocházel stejně jako Rudolf Vrba ze Slovenska. Narodil se v květnu roku 1918 v Trnavě, byl tedy o šest let starší než Rudolf. Živil se jako dělník. Ani pro něj nebyl vyhlazovací tábor Osvětim prvním místem pobytu. Nejprve byl nacisty poslán do sběrného tábora v Seredi. Teprve odtamtud ho převezli do Auschwitzu.
Šanci k útěku poskytla přístavba tábora
Šance na útěk se dvěma židovským vězňům, kteří se snažili o svou záchranu, naskytla až po dvou letech spřádání plánu na útěk. Mohla za to stále menší kapacita tábora, která přestávala nacistům stačit. Rozhodli se proto přistavět novou část tábora nazvanou Mexiko. Měla sloužit pro umístění Židů z Maďarska, jejichž transport se teprve chystal. Vznikající nová část tábora byla méně střežená. Dva slovenští vězni si počkali na vhodný moment a schovali se 7. dubna v roce 1944 mezi prkna určená k přístavbě tábora. Vytvořili si z nich důmyslný úkryt, který je měl ochránit až do doby, než budou moct z tábora definitivně utéct.
Tři dny čekali
Rudolf Vrba a Alfred Wetzler počítali s tím, že až se dozorci dozví o jejich zmizení, vypukne poplach a nastane rozsáhlé pátrání. Vymysleli proto maskování, které jim pomohlo zmást i hlídací psy. Celý malý prostor mezi dřevem dva hrdinové posypali tabákem namočeným v benzinu, aby je svedli ze stopy. Domluvili se také s komandem Kanada - vězni, kteří byli nuceni třídit a zpracovávat zabavené osobní věci jiných vězňů, aby jim poskytli civilní šaty.
Ve svém úkrytu následně strávili dlouhé tři dny od okamžiku, kdy 7. dubna v roce 1944 večer během přepočítávání vězňů dozorci usoudili, že dva z nich chybí. Zcela nenápadně a potichu ve stísněném prostoru vyčkávali na ukončení hledání. K ukončení pátrání došlo až 10. dubna a dva odvážlivci se tak konečně vydali na náročný a strastiplný útěk s dobrým koncem. Utíkali Polskem do Beskyd a následně do Žiliny. Trvalo jim to celkem dva týdny, než se dostali do bezpečí a mohli začít sdělovat všem, kdo naslouchal, jakých tyranských a zrůdných praktik se stali svědky.
Vrbova-Wetzlerova zpráva
Díky pomoci jedinců z Polska a Slovenska se dva uprchlíci konečně dostali do Žiliny, kde vyhledali pracovníky Červeného kříže a židovské rady, aby se jim svěřili s tím, co se jim stalo i čeho všeho byli svědky. Lidé byli šokováni otřesnými skutky, které dva zachránění židovští vězni popisovali. Nejprve popisu plánu tábora a jeho fungování, hromadného vraždění v plynových komorách, odhadu počtu obětí a vyprávění o nelidských podmínkách málem nikdo nechtěl uvěřit.
Informace, včetně sdělení o největší hromadné popravě 3792 vězňů – mužů žen a dětí, k němuž došlo z 8. na 9. března v roce 1944, slyšela veřejnost poprvé. V dubnu roku 1944, tedy jen pár dní po svém úspěšném osvobození, nadiktovali Alfred Wetzler a Rudolf Vrba v Žilině zástupcům Židů 32 stran svých výpovědí ohledně existence a účelu koncentračního tábora v Osvětimi.
Záznamy se později zapsaly do historie jako velmi důležitý dokument nazvaný Vrbova-Wetzlerova zpráva. Podařilo se ho dostat do Švýcarska a také do Velké Británie, do Spojených států a Vatikánu. Díky tomu ho publikoval západní tisk a odvysílala i stanice BBC. Spojenci a židovští občané se dozvěděli, jaké krvavé zločiny byly spáchány na nevinných lidech a mohli začít promýšlet společný postup.
Další úspěšný útěk hrůzy potvrdil
Protože šlo o velmi autentické výpovědi, i přes počáteční pochybnosti označila nakonec židovská obec zprávu za důvěryhodnou. Potvrdila tak předchozí sdělení přeživších holocaustu, kterým předtím nikdo nepřisuzoval pravdivost. Na vině bylo nejspíš to, že popisované skutečnosti byly natolik strašlivé, že jim nikdo nechtěl uvěřit.
Ke zveřejnění zprávy došlo až po masové deportaci maďarských Židů do Osvětimi. Transport 437 000 lidí teprve rozhýbal skutky směřující k osvobození 200 000 budapešťských Židů. „Jejich mozky nebyly připraveny, aby vstřebaly myšlenku na masové vraždění v osvětimském měřítku,“ svěřil se později Vrba ve svém díle jménem Utekl jsem z Osvětimi z roku 1998.
Stejně jako Vrbovi a Wetzlerovi se povedlo z koncentračního tábora v Osvětimi utéct následně dalším dvěma židovským vězňům Arnoštovi Rosinovi a Czeslawovi Mordowiczeovi. Společné výpovědi uprchlíků se následně staly takzvanými Osvětimskými protokoly. Nejen, že se tím definitivně potvrdila slova Vrby a Wetzlera, ale vzniklé dokumenty hrály významnou roli v Norimberském procesu, kde byly použity jako důležitá svědectví. Navíc dodnes patří k nejdůležitějším historickým dokumentům z období 2. světové války.
Oba napsali knihu, Vrbova byla populárnější
Po útěku z koncentračního tábora se Rudolf Vrba přidal na Slovensku k uskupení partyzánů. Když skončila 2. světová válka, mohl konečně začít studovat a následně se stal významným vědcem biochemie a farmakologie. Ve vlasti ovšem nakonec nezůstal. V roce 1958 se rozhodl opustit Československo a emigroval do Izraele, Velké Británie a následně do USA a Kanady. Věnoval se své vědecké práci a vydal několik publikací. Psal také o svých vlastních prožitcích, které sepsal v autobiografickém díle z roku 1998 s názvem Utekl jsem z Osvětimi.
Na téma holocaustu napsal také několik vědeckých studií a odborných článků. Podílel se na vzniku pěti filmů o koncentračních táborech a spolupracoval s režisérem Claudem Lanzmannem na tvorbě mnohahodinového dokumentu Šoa z roku 1985. Na poválečném snímku pracovali jeho autoři více než 25 let, aby reflektovali výpovědi a očitá svědectví lidí, kteří holocaust přežili. Rudolf Vrba zemřel v kanadském Vancouveru ve věku 81 let.
Také Wetzler se po konci války rozhodl pro rozšíření svého dosavadního povolání, začal pracovat jako novinář, úředník a pracovník cestovní kanceláře. A také on se o své otřesné zážitky podělil v knize s názvem Čo Dante neviděl pod pseudonymem Jozef Lánik. Jeho publikaci se ale dostalo podstatně méně pozornosti než Vrbově. Na rozdíl od Vrby zůstal Wetzler na Slovensku, kde žil až do smrti. Zemřel v roce 1988 v nedožitých 70 letech.
Oba hrdinové obdrželi v roce 2007 in memoriam od slovenského prezidenta státní vyznamenání. V roce 2020 byl o jejich útěku natočen slovenský film režiséra Petera Bebjaka Zpráva. Již předtím se ale někteří filmoví tvůrci statečným útěkem Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera inspirovali, jako například v roce 2018 režisér Milan Cieslar, který podle literární předlohy Arnošta Lustiga vytvořil film Colette.
