Článek
Hromadného útěku z vyhlazovacího tábora Sobibor, který se nacházel přibližně 4 km od stejnojmenné vesnice Sobibór na jihovýchodě Polska, se účastnilo cca 600 židovských vězňů. Ve snaze dostat se na svobodu se sami museli dopustit činů, z nichž mrazí. Přežít útěk a válku se bohužel podařilo asi jenom 53 z nich. Přitom na útěku z tábora bylo kolem 300 Židů.
Vyhlazovací koncentrák mezi bažinami
Vyhlazovací tábor Sobibor vznikl jako jeden z těch nejkrutějších, kde končily životy téměř všech zajatých vězňů. Byl vystavěn v roce 1942 na opuštěném území uprostřed bažinatých polí a lesů. To vše jen umocňovalo děsivou atmosféru tábora, v jehož okolí se nacházelo ještě několik pracovních táborů určených převážně pro Židy a Poláky. Sobibor vznikl po vyhlazovacím táboře Belzec a dříve než vyhlazovací tábor Treblinka.
Celý areál tábora se časem rozšířil na území 58 hektarů. Sobibor byl součástí takzvaného plánu jménem Akce Reinhard. Tedy plánu nacistů vyvraždit všechny Židy v polském Generálním gouvermentu.
Patřil tak k těm vězeňským zařízením, jejichž prioritním a jediným účelem bylo vyhlazování Židů žijících na okupovaném polském území. Občas se stalo, že byly počty zajatých lidí v okolních pracovních táborech doplňovány některými vězni ze Sobiboru. Jinak ale většinu vězňů kromě několika mladých lidí, které nacističtí dozorci vybrali, aby obstarávali plynové komory a hromadné pohřbívání zemřelých, čekala hned po příjezdu do tábora smrt v plynových komorách. Ještě předtím byli ale nuceni odevzdat všechny osobní věci a oblečení.
Tajný plán pro vzpouru měl několik háčků
Postupně se vězni začali doslýchat o několika silných úspěšných povstáních Židů z ostatních ghett a organizovaných útěcích, jako například o velkém ozbrojeném povstání ve varšavském ghettu anebo o útěku z Novogrodku na území Běloruska, odkud se na svobodu dostalo přes 200 vězňů. V Sobiboru proto pod vedením bývalého předsedy Judenratu v Zolkiewu Leona Feldhendera. Jenže to mělo několik háčků. Ten nejpodstatnější byl v tom, že početná skupina vězňů neměla žádné zbraně, nikdo z nich je neuměl bezpečně ovládat a neměli ani jiné válečné zkušenosti.
To se změnilo až ve chvíli, kdy se do tábora dostal zajatec ruské armády židovského původu Alexandr Pečerskij. S dalšími válečnými zajatci z Lidy a Minsku byl do vyhlazovacího tábora Sobibor přivezen o něco později, kolem 18. září.
Oba dva vězni byli přirození vůdci a Alexandr Pečerskij měl navíc tolik potřebné rozsáhlé válečné zkušenosti, které do té doby zajatcům usilujícím o útěk z tábora chyběly. Byl přirozeným vůdcem, který si rychle všechny členy tajné táborové organizace získal a jeho názory začaly být mezi vězni brzy všeobecně respektované a uznávané.
Díky Feldenherovi a Alexandru Pečerskim vznikla organizovaná skupina asi 600 lidí, která se, jak později přeživší svědkové vyprávěli, rozhodla, že se Němcům rozhodně jen tak bez boje napospas nevydá. Když slýchali o tom, že nacisté v dalších táborech zabili všechny vězně do jednoho, tábory zlikvidovali a přeživších pár desítek jedinců z Belzece přivezli právě do Sobiboru, kde je vyvraždili, rozhodli se, že musí konat, jinak se jejich dny v táboře brzy uchýlí ke konci.
V oblečení po jednom ze zavražděných, které nacisté přivezli s dalším transportem, našli sobiborští vězni dokonce lístek s varováním: „Pracovali jsme rok v Belzeci. Nevím, kam nás teď vezou. Říkají, že do Německa. V nákladních vagónech jsou jídelní stoly. Dostali jsme chleba na tři dny, konzervy a kořalku. Jestli je tohle všechno lež, pak vězte, že i vás čeká smrt. Nevěřte Němcům. Pomstěte naši krev!“ stálo na něm napsáno.
Část vězňů začala ve špatně přístupném táboře, který obklopoval vodní příkop a jako jediný z táborů také minové pole, hloubit tajný podzemní tunel. Němci to však zjistili a pro výstrahu postříleli 150 lidí. V táboře byli Češi, Slováci, Poláci, Němci i Francouzi. Teprve transport, který přivezl hrdého Pečerskiho, který měl na sobě údajně stále ještě důstojnickou uniformu, byl prvním, v němž do tábora přijeli ruští Židé. Většinu z nich, jak se Pečerskij záhy dozvěděl, nacisté do pár hodin po příjezdu vyvraždili. Neměli moc času a ani co ztratit, a tak se rozhodli uspořádat plán hromadného povstání a útěku.
Pokus o osvobození začal vraždami dozorců
Pokus o osvobození začal 14. října roku 1943 v 16 hod. krvavými vraždami 11 dozorců zahnaných do pečlivě připravené léčky, bez kterých by vězni nemohli pokračovat dál. Nejprve zkusili zabít co největší počet pracovníků tábora, aby se mohli dát na hromadný masový útěk.
Členové povstaleckého spolku si mezi sebe rozdělili tajně schované cennosti, šperky, peníze a další věci, které by se jim mohly na svobodě později hodit. Stejně tak měli mezi sebou všichni dobře rozdělené zbraně a úkoly. Vzpoura začala přesně v 16 hodin, když byl sekerou zavražděn zastupující velitel SS Untersturmführer Niemann, kterého zavraždil jeden ze dvojice přidělené pro atentáty v krejčovské dílně, Jehuda Lerner:
„Trvalo to asi tisícinu vteřiny… Rozsekl jsem mu lebku na dvě části… Pro mě to byla čest, že jsem mohl zabít Němce,“ komentoval válečný pamětník a přeživší útěku ze Sobiboru po letech krvavou pomstu v dokumentárním snímku Sobibór, 14. října 1943, 16 hodin z roku 2001 z dílny režiséra Clauda Lanzmanna. A následovaly další brutální rány sekerou. Tu další měl na svědomí tentokrát jeden z mála přeživších hromadného úniku Thomas Blatt, který také dalšího nacistického velitele nalákal do skladu na schovaný, dobře padnoucí kabát.
Celkem si uprchlíci připravili vražednou léčku pro 11 Němců a dodnes neujasněný počet jejich pomocných dozorců Ukrajinců. Zabíjeli je sekerami a noži. Jenže plán se zvrtnul v okamžiku, kdy jeden z pracovníků tábora objevil zabitého spolupracovníka. Celý útěk měl na mále, proto museli vězni během akce pozměnit své záměry, přeskočit některé postupné kroky a dát se rovnou na úprk. Věděli, že všichni nemají šanci přežít, ale že se o to musejí pokusit. Domluvili se, že komu se podaří z tábora utéct, musí o všech hrůzných skutcích informovat lidi venku.
Nacisté tábor srovnali se zemí
Protože se plán zvrtnul, když své zabité druhy odhalili další nacisté, museli nehledě na velké změny celého povstání, vězni bojovat se vším, co bylo po ruce. Zbylí dozorci se očekávaně snažili povstání vražedně potlačit, nastaly proto kruté boje. Stříleli na ně ze strážních věží - některé z uprchlíků takto zabili ještě před překonáním ostnatých drátů tábora. Ani pro ty, kterým se to podařilo to tím ovšem zdaleka neskončilo. Nejen, že je nacisté pronásledovali a stříleli po nich, do toho museli uhýbat minám v minovém poli kolem tábora, které jim v původním plánu měly pomoci napřed odhalit odhazované kameny.
Nyní ale museli běžet rovnou bez zastavení a tak se někteří uprchlí vězni po šlápnutí na výbušninu a následné explozi roztříštili na tisíce kousků. Stříleli po nich i v nedalekém lese, kam se některým z nich podařilo dostat. Jenže tím pro ně souboj o život neskončil. Některé další Židy na útěku poté během několikatýdenního puče ze strany vojsk a policistů i za pomoci civilistů, kteří je udávali, dopadli. I mezi obyčejnými polskými obyvateli a statkáři to židovští zajatci na svobodě neměli jednoduché.
Obyvatelé Polska s křesťanským vyznáním jejich víru nejen nerespektovali, ale považovali je v souvislosti s tím za nebezpečné. Když už někoho z nich, jako například přeživšího Thomase Blatta s kamarádem na útěku ubytovali, často si to nakonec rozmysleli, zalekli se a pokusili se je zabít, což Blattův přítel nepřežil a on jeden díky souhře šťastných náhod, kdy jak později vyprávěl, s kulkou uvízlou v čelisti hrál zastřeleného. Uprchlí vězni nemohli věřit téměř nikomu a v bezpečí nebyli až do konce války. Celkem se z asi 550 povstalců v táboře podařilo přežít 53 bývalým vězňům ze Sobiboru. Mezi uprchlými vězni ze Sobiboru, kteří se dočkali konce války, byl podle dostupných informací pouze jeden jediný Čech jménem Kurt Ticho z Boskovic. Kromě nesmírné odvahy jim na cestě za svobodou pomohla notná dávka štěstí a osudových náhod.
Nacisté se po úniku a povstání rozhodli zahladit veškeré stopy o existenci tábora a srovnat ho se zemí. Nechali zbourat všechny objekty, terén srovnali a zasadili na místě borovicový háj. Archeologické výzkumy poté odhalily plynové komory a pozůstatky Sobiboru. I díky vzpouře a svědectví pár desítek přeživších vězňů se alespoň někteří nacisté museli po konci války zpovídat spravedlnosti za své zločiny u soudu a společnost se mohla dozvědět o tom, jaké hrůzy se během druhé světové války odehrávaly za zdmi vyhlazovacích táborů.
Oběti těchto statečných hrdinů by proto nikdy neměly být zapomenuty. O útěku a těžkých prožitcích přeživších pamětníků ze Sobiboru byly také natočeny filmy a dokumenty, jako například Útěk ze Sobiboru z roku 1987, Sobibor z roku 2018 a jeden z nejnovějších dokumentárních snímků Sobibor: Anatomie vyhlazovacího tábora z roku 2024.
