Článek
Během Vánoc 25. prosince roku 1915 se jako první ze zákopu německých vojáků belgického města Ypry začal ozývat zpěv koled, které dokázaly alespoň na chvíli zastavit krutou brutalitu do té doby pět měsíců probíhající války. Vojáci, kterým se na Vánoce zastesklo po rodinách, navíc pro ně měly svátky velký význam, se odhodlali, že k příměří povzbudí i stranu nepřítele. Slavnostní chvilky v zákopech německým vojákům údajně zpříjemňovaly i ozdobené vánoční jedličky podél linie zákopu.
Koledy přinesly naději
Němečtí vojáci se rozhodli riskovat a postupně vyjít s holou kůží na trh do válečné zóny. Jedinci, kteří ovládali angličtinu ještě z předválečného působení v Anglii, toho využili, aby oslovili Brity s nadějí, že se k nim přidají s vánočním příměřím. To se nečekaně skutečně podařilo a najednou se celá válečná fronta proměnila v místo dočasného klidu zbraní i nově vznikajících přátelství. Vojáci se sešli na území nikoho, aby si následně začali podávat ruce, objímat se, společně zpívali koledy a rozdávali si dárky v lepší náladě.
Skupina britských a německých vojáků během dočasného příměří z roku 1914 bok po boku.
Vyměňovali si balíčky a otevřeli provizorní holičství
Podle odhadů se spontánní reakce, která vyústila díky Vánocům v dočasné příměří na obou stranách, týkala tisíců vojáků, občas dokonce i důstojníků. Všichni ze západní fronty byli vlivem vánočních svátků naměkko, stýskalo se jim po domově a blízkých. Právě v místech St. Yves až po Neuve Chappelle proběhla podle doložených věrohodných svědectví největší sounáležitost znepřátelených vojsk, ze kterých mohli mít zejména velitelé zodpovídající za pořádek ve svém pluku velké problémy. I tak se ovšem 25. prosince od ranních rodin vzájemný pocit sounáležitosti, soucitu a vzájemného dojetí nedal zastrašit a stalo se něco, co dodnes nemá ani v novodobých dějinách obdoby.
Mezi oběma frontovými liniemi vzniklo spontánní všeobecné veselí bez předchozích příprav nebo jakýchkoliv dohod. Najednou si vojáci mohli dopřát klid na osobní hygienu a ti troufalejší i na společnou zábavu s protivníky. Vytáhli své skromné zásoby jídla, pití a jiného vybavení, aby se vzájemně podarovali s vojíny ze znepřátelených států. Někteří dokonce společně hráli fotbal, protože se prý i mezi německými vojáky všeobecně vědělo, že zejména Britům stýskajícím si po domově jejich oblíbený sport velmi chybí.
Oba týmy hrály férově a soupeřům se nesnažily ublížit jinak než vstřeleným gólem. Najednou mohli jít vojíni třeba i na procházku po okolí, aniž by se u toho museli bát o život. Jiní, méně odvážní, se sice jen drželi na svých místech, kde ale mohli alespoň trochu odpočívat. Zajímavé je, že údajně jeden z Britů dokonce otevřel jakési improvizované holičství, kde obsloužil nejen spolubojovníky, ale uvítal také zákazníky z řad protivníka. Mimo to využili vojáci z obou stran dočasné sváteční příměří k potřebnému uctění padlých spolubojovníků, které pohřbili.
Velitelé zuřili, příměří dlouho nevydrželo
Muži sloužící ve válce sami jen těžko věřili tomu, co se během svátečních dnů, kdy v některých oblastech fronty vydržel klid zbraní až do konce roku 1914, vlastně odehrálo. Šlo o nevídaný zázrak plný silných prožitků, který mnoha z nich přinesl v těžkých časech trochu povzbuzení, sil radosti, vlídnosti a prostoru pro odpočinek i možnost cítit se méně osamělí daleko od domova. Jenže na rozdíl od prostých vojáků, generálové a vyšší velitelé sborů zuřili.
Podle všeho už tehdy si na příměří na západní frontě stěžoval v dopisech z fronty i rakouský kaprál a budoucí nacistický diktátor Adolf Hitler. Jako nekázeň a přehnané rozjitření a bratříčkování ale celou událost označovali především velitelé sborů, kteří se snažili učinit tomu ráznou přítrž. A to se také stalo. Nejspíš jenom díky tomu, že se do neoficiálního vánočního odložení zbraní zapojili na západní frontě téměř všichni vojáci, z toho nevyvodili žádné větší důsledky v podobě jednotlivých trestů.
Nařídili striktně všem svým vojákům, aby se takové skutky už nikdy neopakovaly, což se jim v nadcházejících letech plných drsných bojů a krvavého zabíjení splnilo. Velitelé museli různě proházet jednotlivé členy vojenských jednotek, aby zabránili jejich pokračování ve sbližování s protivníkem. Šlo o to, aby nepřátelé, které měli muži ve službě za úkol zabíjet, pro ně byli nadále neznámí. Dobře věděli, že kdyby museli zabíjet své nové přátele, hrozily by vojsku nepokoje a neposlechnutí rozkazů. Stávalo se proto také, že byli němečtí vojáci raději rovnou posíláni až na východní frontu.
Nálada během první světové války další rok zhořkla a na možné příměří a složení zbraní už poté do konce válčení nikdo téměř ani nepomyslel. Na východní frontě se nic takového nepovedlo ani jednou, především kvůli odlišnému datu oslav Vánoc v kalendáři. Přesto se v roce 1915 objevil ještě nepovedený pokus o příměří během Velikonoc a další válečné roky se o Vánocích sem tam prý také na některých frontových liniích podařilo dočasně zastavit palbu.
K tak velkému vánočnímu zázraku, jak se přezdívá tomuto pozastavení bojů z Vánoc 1914, už ale nikde nedošlo. Tento spontánní projev soucitu a sounáležitosti zaujal také některé spisovatele, filmové tvůrce a scénáristy. Příběh se odrazil například ve snímku režiséra Christiana Cariona z roku 2005 s názvem Šťastné a veselé. Tento malý velký vánoční zázrak je malou připomínkou toho, že lidskost, vlídnost a soucit se mohou projevit i tam, kde by je čekal jen málokdo.
