Článek
Nehodu se snažili ututlat
K nebezpečnému výbuchu na severu Ukrajiny došlo 26. dubna 1986. Sovětský svaz se však i přes tragickou situaci snažil nejprve celou událost ututlat. Nad zdraví lidí stavěl vlastní reputaci a hrdost, když odmítal přiznat své pochybení. Není divu, že v socialistickém Československu tehdy nikdo nejdříve vůbec netušil, že nedaleko od našeho území došlo ke katastrofě obrovských rozměrů. Radiace, která je smrtelně nebezpečná a způsobuje vznik rakoviny, se přitom nebezpečně přiblížila.
Nevyvedený pokus odneslo 31 lidí
V noci z 25. na 26. dubna roku 1986 měli zaměstnanci Černobylu za úkol provést pokus na 4. bloku jaderné elektrárny, jehož cílem bylo zjistit, zda elektrický generátor s turbínovým pohonem zvládne i při rychlém uzávěru a zastavení přívodu páry napájet čerpadla havarijního řízení po dobu alespoň 40 sekund od vypnutí prostřednictvím setrvačného doběhu. Přestože nešlo o složitý pokus, nedodržení předpisů a riskantní postup zaměstnanců měl nakonec fatální důsledky v podobě požáru a následné mohutné exploze reaktoru.
Požár na 4. reaktoru se podařilo lokalizovat a uhasit. Z toho ale zatím už ovšem stihla uniknout radioaktivita. Podle dostupných dat při havárii zemřelo 31 lidí, šlo o hasiče a samotné zaměstnance elektrárny. Dalších 140 lidí utrpělo zranění a na 100 000 lidí muselo být z okolí evakuováno. Na další dalekosáhlé důsledky radiace však podle vědců zemřely nejméně čtyři tisíce lidí.
Nad Československem se vznášel radioaktivní mrak
Podle dostupných odhadů zasáhl radioaktivní mrak nejenom část současné Ukrajiny, ale také Běloruska a Evropy. Jeho množství bylo až přibližně 400 krát větší než z atomové bomby v Hirošimě. Radioaktivita se vzduchem nejdříve šířila směrem ke Skandinávii, odkud se vracela přes Polsko až nad naše území a Rakousko, následně se odrazila od Alpského pohoří a vrátila se ještě jednou. Ve druhé vlně radioaktivity bylo jedním z nejvíce zasažených států Bulharsko. Přesto u nás dlouho nikdo nic netušil. Vláda informovala stroze a neurčitě, dokonce naopak politici poroučeli některým obyvatelům účastnit se prvomájových průvodů, jako by se vůbec nic nedělo.
Média informovala ve prospěch Sovětského svazu
Také tehdejší média a tisk musely dlouho předstírat, že se nic neděje. Když o dva dny po výbuchu 28. dubna 1986 veřejnosti konečně přiznaly tiskové plátky havárii, neváhaly jí silně bagatelizovat: „Ve světě došlo k podobným haváriím nejednou,“ uváděla například Československá tisková kancelář s odkazy na sovětskou informační agenturu TASS. Další tiskové zprávy, které následovaly, pak vylučovaly možný výskyt radiace na našem území a jakákoliv zdravotní rizika. A to i přesto, že některé měřící stanice naměřily zvýšený výskyt radiace v noci z 29. na 30. dubna a následující dny poté ještě dvakrát.
Důkazy přišly až o pár let později
Podezření v československých občanech, že je na území přítomná radiace, vzbudil například zákaz konzumace a prodej ovčího mléka a ovčích výrobků nebo zastavení prodeje dětské mléčné výživy. Dočasně pozastavena byla i výroba léků pocházejících ze štítných žláz krav. Zajímavé bylo doporučení podávat jim pouze suché krmivo. I tak se o tom, že se u nás v méně nebezpečné míře šířila radiace, lidé s jistotou dozvěděli až o pár let později prostřednictvím některých výzkumů. Jedním z nich bylo například pozorování zvěře a zkoumání hub v Hrubém Jeseníku, které její přítomnost s odstupem prokázaly. Podle výzkumníků ovšem nešlo o zdravotně závadné množství.
Lidé brali jód a vyhazovali pláštěnky
Že není něco v pořádku, neuniklo v roce 1986 pozornosti některých občanů. Kvůli podezření na radiaci si údajně pořizovali vlastní měřiče radioaktivity. Trápili je ale například problémy s podivnou vyrážkou na těle. Lékaři jim však ještě tehdy nedokázali podat vysvětlení: „Bohužel, informovali pozdě, až když se to nedalo utajit. Na čarodějnice děti pálily oheň, začalo pršet, takže všechen spad měly na sobě. Syn přišel děsně špinavý, možná něco zachránila sprcha, ale stejně poprvé a naposledy mu naskákaly na těle fleky, doktorka to svedla na jahody. Ani žádné tablety, jód nedávali. Bylo mi divné, když jsem ráno ve 3 jela do práce, že sprchují silnice, říkala jsem si, že uklízí a oni smývali spad, aniž by něco řekli lidem,“ vzpomíná na nesnadnou dobu Dobroslava Jelínková ve facebookové skupině Retro aneb vzpomínky na časy před rokem 1989.
O svou zkušenost s tím, jak se u nás žilo po výbuchu jaderné elektrárny Černobyl, se podělila i další uživatelka sociální sítě: „Tenkrát mě ochránili doktoři. Přátelé tatínka. Takže mi napsali do školy omluvenku a dali jódové tablety. Dále jsme vždy vyhazovali pláštěnku a sprchovali se pokaždé při návratu domů,“ píše pod stejným příspěvkem Maggie Gee.
Zdroje: wikipedia.org, olomoucky.denik.cz, zoom.iprima.cz, YouTube.com
