Článek
1. ,,Co Pavlov naučil zvířata, já naučím děti" - experiment Malý Albert
Experiment provedl společně s Rosalie Raynerovou John Broadus Watson, zakladatel behaviorální psychologie, v roce 1920 na 9měsíčním chlapci jménem Albert. Cílem bylo prokázat klasické podmiňování emocionálních reakcí u kojenců. Jednodušeji řečeno chtěli dokázat, že mohou vytvořit strach z určitého objektu spojením neutrálního podnětu s podnětem vyvolávajícím strach.
V tomto případě se jednalo o snahu vytvořit u Alberta strach z bílé laboratorní krysy pomocí hlasitého zvuku.
Průběh experimentu
Albert byl nejdříve vyšetřen a vyhodnocen jako zdravý kojenec, který nemá strach ze zvířat ani z ničeho chlupatého. Následně ho umístili do místnosti spolu s bílou mazlivou laboratorní krysou. Důležité bylo, aby si Albert s krysou začal hrát. Kdykoli se ji ale dotknul nebo se po ní natáhl, bouchli experimentátoři za jeho zády silně kladivem do kolejnice. Tento zvuk je velmi hlasitý, ostrý a nepříjemný. Dítě začalo plakat. Poměrně brzy si malý Albert vytvořil averzi směrem k laboratorní kryse.
Druhá fáze experimentu pokračovala cca měsíc po fázi první. Spočívala v tom, že si experimentátoři ověřovali, zda strach z laboratorní krysy stále přetrvává. Pozitivní překvapení bylo, že když přivedli krysu do místnosti, dítě na ni zareagovalo pláčem a strachem. Jeho strach se ale přenesl na každou krysu a všechny chlupaté věci, dokonce i na masku Santa Clause.
Výsledek
Dokázali, že stejně jako u zvířat, i u lidí může docházet k formování emočních reakcí pomocí tohoto typu podmiňování. Výsledky experimentu odhalily, že fobie mohou být podmíněné. Toto zjištění bylo pro oblast psychologie a další disciplíny zásadní a inspirovalo další důležité výzkumy.
Nicméně tento pokus je široce kritizován jak odbornou, tak laickou veřejností kvůli své etické problematičnosti. Watson nejenže nebral ohledy na chlapce, ale nezajímal ho ani jeho osud.
Proč by tento experiment již nebylo možné provést
V dnešní době je po ukončení psychologické studie nezbytné provést „debriefing“. Během tohoto procesu jsou účastníci informováni o cílech, postupech a výsledcích experimentu, což jim umožňuje lépe porozumět probíhající události a vyjádřit své pocity a otázky. Chrání tedy zúčastněné před možnými negativními dopady experimentu.
2. Člověk jako oběť genů či společnosti - Monster study experiment
V roce 1939 se psycholog Wendellem Johnson začal zaobírat otázkou, zda je chování člověka (ať už dobré, či špatné) ovlivněno tím, co o něm říká společnost. Cílem tohoto kontroverzního experimentu bylo tedy zkoumat vliv negativní zpětné vazby na vývoj řeči dětí.
Průběh experimentu
Dvaadvacet dětí z Amerického sirotčince bylo náhodně rozděleno do dvou skupin. Oběma skupinám bylo oznámeno, že budou podstupovat terapii řeči, po níž dostanou zpětnou vazbu. První skupina byla velmi chválena. Druhá skupina byla však informována o vážné vadě řeči, i když takovou vadu neměla. Bylo jí zdůrazněno, že musí zvýšit své úsilí na maximum a snažit se „mluvit normálně“.
Experiment trval půl roku. Druhá skupina dostávala po celou dobu velmi negativní zpětnou vazbu, přičemž experimentátoři se k dětem v této skupině chovali nehezky a povýšeně.
Výsledek
Po uplynutí šesti měsíců děti ve skupině první mluvily mnohem lépe, než děti ve skupině druhé. Někteří jedinci ze skupiny s negativní zpětnou vazbou začali po nějakou dobu koktat a vykazovat vážné známky poruchy řeči. Velká část z nich si odnesla silnou averzi k jakémukoli mluvení před lidmi; jedno dítě dokonce téměř úplně přestalo mluvit.
Po několika desítkách let byli účastníci kompenzováni finančně ze státního rozpočtu, nicméně, stejně jako v předchozím experimentu, nedošlo k žádnému debriefingu. Jedenáct dětí tak žilo s přesvědčením, že trpí vážnou vadou řeči.
Přínos
Hypotéza o vlivu společenských očekávání na chování jedince byla potvrzena. Psychologie využívá poznatků z tohoto experimentu například v oblasti rodičovství a výchovy. Doporučuje se rodičům vyhýbat se opakovanému používání frází jako ,,Ty pořád zlobíš!". Místo toho je vhodnější formulovat kritiku specifičtěji, například: ,,Teď jsi zlobil." Zkrátka, slova jako vždy, jen a pořád by se neměla příliš často používat.
Tento experiment rovněž vyvolal řadu rasových otázek. Menšinová skupina v Americe se na něj odvolala s tvrzením: „Stále nás obviňujete z agresivity a krádeže, a skutečně se to děje, protože nám to většinová společnost od malička vnucuje.“
3. Agresivní napodobování: Experimentální panenka Bobo
V sedmdesátých letech přetrvávala nejistota ohledně toho, co ovlivňuje naše chování - genetika či prostředí. Psychologové vypozorovali, že děti z agresivních rodin vykazují větší tendence k agresivnímu chování. Proto se Albert Bandura v roce 1961 rozhodl provést experiment zvaný „panenka Bobo“.
Průběh experimentu
Děti byly opět rozděleny do dvou skupin jako v předchozím experimentu. Každé dítě bylo po jednom na 10 minut odvedeno do místnosti, kde se nacházel takzvaný „model“ (jeden z experimentátorů), dalších pár hraček se kterými si mohly hrát, a panenka Bobo.
Když bylo v místnosti dítě ze skupiny první, model jen seděl, četl si nebo si psal. Pokud se ale v místnosti nacházelo dítě ze skupiny druhé, model se k Bobo choval agresivně - nadával jí, mlátil ji a dokonce s ní házel o zeď a třískal ji kladivem do hlavy.
V další fázi experimentu bylo dětem zadáno, aby si znovu hrály v místnosti, tentokrát však bez přítomnosti dospělého. Experiment trval 20 minut, ale aby se u dětí vyvolala frustrace, bylo jim po 2 minutách oznámeno, že si již nesmí hrát s hračkami v jednom rohu, protože jsou určeny pro jiné děti. Byly tedy nuceny jít si hrát do rohu místnosti, kde se nacházela panenka Bobo spolu s dalšími hračkami a nástroji.
Výsledek
Skupina dětí, která v první fázi neviděla agresivní chování ze strany experimentátora si vzala pár hraček a normálně si hrála. Naopak děti, které u experimentátora viděly agresivní chování měly mnohem větší tendence panenku jak fyzicky, tak psychicky týrat.
Výzkumníci došli k závěru, že agresivní chování je získané. Zajímavé bylo zjistit, že napodobování tohoto chování bylo silnější, pokud byli dítě a experimentátor stejného pohlaví. Chlapci se častěji inspirovali mužským chováním a děvčata ženským.
Jinými slovy, děti v rodinách setkávající se s domácím násilím mají větší šanci stát se násilníky. Pokud otec napadá matku, je pravděpodobné, že syn bude v budoucnu násilníkem, a dcera obětí.
zdroje:
https://vedazive.cz/historie-kultura/experiment-strachem-zvany-maly-albert/
https://www.simplypsychology.org/little-albert.html
https://www.apa.org/monitor/2010/01/little-albert
https://practicalpie.com/the-monster-study/
https://www.spring.org.uk/2022/12/monster-study-stuttering.php
https://www.simplypsychology.org/bobo-doll.html
https://dbterapie.cz/encyklopedie/experiment-s-panenkou-bobo/
