Článek
Historici nyní mají před sebou pět stran anglického textu, psaného jeho synem Janem podle diktátu stárnoucího a nemocného prezidenta.
A přestože jde na první pohled o fragmenty, kusé věty a poznámky, při pozorném čtení se odkrývá pozoruhodný obraz doby. Kompletní analýza expertů bude hotova 15. října.
Konec, ale beze strachu
„Jsem nemocný, vážně nemocný, je to konec, ale neobávám se. Budete pokračovat v práci.“
Masaryk zde nehovoří jen o svém osobním osudu. Je rok 1935, v Evropě sílí nacismus, v Československu se ozývají hlasy autonomistů, Maďarů i radikálů. Prezident už ví, že jeho čas se naplňuje, a proto se obrací k těm, kteří přijdou po něm: aby pokračovali, aby se nebáli, ale zároveň byli „opatrní“.
Pro nás dnes to zní až znepokojivě známě – jako varování před tím, že dějiny nikdy nezpomalují, a že i když jedni odcházejí, odpovědnost nezmizí.
Hlinka – hlupák, ale odpustit
„Hlinka je hlupák… musíme mu odpustit.“
Takto stručně a ostře se vyjadřuje o Andreji Hlinkovi, charismatickém slovenském knězi a vůdci klerikální politiky. Hlinka byl symbolem slovenského autonomismu, často koketoval s Maďary a jeho rétorika se opírala víc o víru a emoce než o státnické uvažování.
Masaryk, racionalista a zastánce sekulárního státu, jej vnímal jako ohrožení jednoty republiky. A přesto přidává: „musíme mu odpustit“. To je fascinující moment – ostrá kritika spojená se smírem. Jako by prezident tušil, že nenávist rozdělí republiku dřív, než k tomu dojde právní cestou.
Němci – dát, co zaslouží, ale ne víc
„Dejte jim, co si zaslouží, ale ne více.“
Německá menšina představovala největší vnitropolitický problém Československa. V Sudetech rostla nespokojenost, v Německu už se pevně usadil Hitler. Masarykův vzkaz je lakonický: žádné příkoří navíc, ale ani nekonečné ústupky.
Je to přesně ta tenká linie, na které se demokracie vždy pohybuje – jak udržet rovnováhu mezi právy menšiny a stabilitou státu. Dnes, kdy se Evropa znovu pere s otázkou menšin, migrantů a identity, zní to až překvapivě aktuálně.
„Lidé jsou rádi hloupí“
Nejostřejší je Masarykův komentář k občanům samotným:
„Lidé jsou rádi hloupí. Ale nedělejte jim to jednoduché. Hádejte se s nimi.“
To není pohrdání lidem, ale hluboká zkušenost politika, který celý život věřil v demokracii. Masaryk varuje, že společnost má sklon přijímat pohodlná vysvětlení a líbivé fráze. Demokracie ale potřebuje neustálou diskusi, náročnost, střet argumentů.
Kdyby Masaryk žil dnes, patrně by se netajil obavami z éry dezinformací a sociálních sítí. Ale také by připomínal, že „hádání se“ je v pořádku – že právě kritické otázky udržují svobodu při životě.
Proč je to důležité dnes
Masarykův vzkaz není učebnicový projev. Je to zpověď starého muže, který ví, že jeho čas končí, ale pořád myslí na republiku. Mluví o Hlinkovi a Němcích, ale vlastně mluví i o nás. O tom, jak snadné je sklouznout do nenávisti, jak těžké je hledat spravedlivou rovnováhu, a jak nebezpečné je, když lidé přestanou myslet sami za sebe.
Odtajněný dopis proto není jen archivní kuriozitou. Je to zrcadlo, ve kterém se můžeme poznat i my – devadesát let poté.
