Článek
Rusinovo - Právě sem byli přemístěni nevidomí lidé z různých částí země. Město se stalo symbolem izolace, utrpení a lidské rezignace.
Rusinovo bylo vybráno jako centrum pro „integraci“ nevidomých občanů už za sovětské éry. Oficiálně se mluvilo o možnosti, jak jim poskytnout lepší podmínky pro život. Realita však byla jiná. Místo se stalo spíše vězením, kde nevidomí lidé čelili izolaci nejen od zbytku světa, ale i od svých vlastních rodin.
Pro mnohé rodiny bylo rozhodnutí poslat své nevidomé příbuzné do Rusinova těžké, ale vnímali ho jako nutné zlo. „Budou tam mít odbornou péči a společnost sobě podobných,“ zněla často opakovaná slova. Většina nevidomých, kteří však do města dorazili, rychle pochopila, že se z jejich života stal pouze stín.
Podmínky na hraně lidské důstojnosti
Rusinovo nenabízí mnoho. Domy, ve kterých obyvatelé žijí, jsou ve zuboženém stavu. Okna, která by měla propouštět světlo, jsou tmavá, opršelá fasáda domu sotva drží pohromadě. Vnitřní prostory jsou strohé – rozvrzané postele, staré stoly a židle, jež původně patrně patřily do jiné éry.
Domy jsou často napadeny plísní, která se šíří po zdech i podlahách. V zimě obyvatelé trpí chladem, protože topné systémy jsou zastaralé nebo nefunkční. „Někdy si musíme zapalovat svíčky nejen pro světlo, ale i pro trochu tepla,“ říká starší žena, která v Rusinovu žije už dvacet let.
Každodenní boj o přežití
Činnosti, které jsou pro většinu z nás samozřejmé, představují pro obyvatele Rusinova každodenní výzvu. Uklízení domácnosti je těžké, protože pomůcky pro nevidomé jsou zde vzácné a přístup ke zdrojům omezený. „Když myji podlahu, stále něco převrhávám, protože je tu tolik překážek,“ vysvětluje Valentina, matka dvou dětí, která se narodila se zrakovým postižením.
Práce je další kapitolou plnou bolesti. Mnoho obyvatel Rusinova je nezaměstnaných, protože většina podniků nemá zájem zaměstnávat lidi s handicapem. Ti, kteří práci najdou, často končí u monotónní manuální činnosti za minimální mzdu. „Pletu košíky celý den, ale vydělám tak akorát na jídlo,“ stěžuje si Andrej, který kdysi snil o tom, že bude učitel.
Jednou z největších ran pro obyvatele Rusinova je samota. Odcizení od rodin, které je do města poslaly, je devastující. „Nikdo sem nejezdí,“ stěžuje si jeden z obyvatel. „Moje rodina říká, že nemá peníze na cestu, ale já vím, že prostě nechtějí přijet.“
Psychologické dopady jsou zdrcující. Obyvatelé se potýkají s depresemi, pocitem bezcennosti a izolace. Mnoho z nich vzpomíná na doby, kdy měli smysl života a mohli fungovat jako část společnosti. Však v Rusinovu je každý den stejný – dlouhý, prázdný a bez naděje na změnu.
Rusinovo je mementem toho, jak snadno mohou být lidé vytlačeni na okraj společnosti. Místo, které mělo sloužit jako oáza pomoci a integrace, se stalo symbolem zanedbávání a lhostejnosti.
„Chtěli bychom jen trochu lidskosti, někoho, kdo by si na nás vzpomněl,“ říká jedna z obyvatel. Tento hlas rezonuje nejen prázdnými ulicemi Rusinova, ale i daleko za jeho hranicemi. Příběh těchto lidí by neměl zůstat zapomenutý.
Je na čase, aby svět věnoval pozornost takovým místům a připomněl si, že solidarita a lidská důstojnost nesmí zůstat prázdnými slovy.
O Rusinovu vznikl i dokument s názvem „Příběh města slepých“.
Zdroje: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/pribeh-mesta-slepych-svezli-sem-nevidome-z-celeho-ruska-112114
