Článek
Byli jsme tenkrát jen obyčejný mladý pár ajťáků a nechtěli jsme prosedět další rok u PC. Bez zkušeností s cestováním, s jazyky nebo třeba se psaním či focením. Možná to byl trochu únik od nepěkné reality všedního života, ale taky snaha načerpat sílu a životní zkušenosti. Na našich cestách jsme spávali v autě, v prázdninových kempech nebo v Airbnb. Cesta nás zavedla až ke zvláštnímu chlápkovi jménem Ben, který jedno takové pronajímal u sebe doma, aby si přivydělal do začátku jako přistěhovalec. Byl to policajt. Přišel sem z Londýna, protože se mu příčilo vykonávat tuto práci v prostředí, kde na vás klidně z okna někdo hodí jen kvůli povolání televizor. A tak skončil tady, na Novém Zélandu, v místě, kde jeho jedinou starostí je pár veselých vesničanů, kteří se večer vracejí z hřiště, kde sledovali další rugby zápas.
V Česku právě končilo léto, zatímco tady na jižní polokouli jsme vítali jaro a ano, velmi deštivé a nevyzpytatelné jaro. Na Zélandu to platí dvakrát tolik, protože jej ovlivňují mořské proudy. Říká se, že se zde obvykle střídají všechna roční období v jeden den. A právě tehdy nám Ben doporučil zajít si onen úchvatný 5denní trek. Prý tam běhá každý den a zvládneme to. Tak jsme se sebrali nakoupit nějaké základní věci, zaregistrovali se do pořadníku na zpětnou loď, dali jsme o sobě vědět, kde zhruba se budeme který den nacházet - oblast je to rozlehlá - a že to hecnem.
Byl pátek 13. - zrovna jsme se nacházeli na úchvatném treku Abel Tasman Coast Track (schválně si jej pak najděte), podél dechberoucích opuštěných písčitých pláží, nějakých 5 dní cesty pěšky od nejbližší civilizace a obchodu a snažili se dostat zpět „domů“ (k našemu obytnému autu). Už pár dní jsme věděli, že toho dne měla po poledni přijít větší a delší bouře. Na místě jsme už skrze docházející zásoby zůstat nemohli. Za těch pár dní jsme taky měli za sebou spousty kilometrů do kopců, z kopců, zase do kopců nahoru dolů, a zase nahoru a dolů s 15-20kilovými krosnami na zádech, a tak jsme už byli značně vyčerpaní. Na nic podobného jsme zvyklí nebyli. Jídlo převážně snězeno, vody akorát na 1 den - ten návratový.
Na poslední ráno jsme měli domluvenou malou loďku - taxi boat, která nás měla vyzvednout na domluveném stanovišti, což bylo za normálních okolností cca půlhodinku cesty od chatky, kde jsme měli přespat. Bez signálu jsme ale mohli jen doufat, že tam opravdu bude.
Protože jsem to chtěla vzít zodpovědně a přicházející mračna byla vidět už v dáli, vše jsme v noci místo spánku pobalili a vyšli jsme asi o 3 hodiny dříve.
(Člun v těchto místech přijíždí jen v určitý den a čas, a pak zase pokračuje dál, nečeká. Další termín vyzvednutí by nebyl možný, protože během bouře takovéto malé čluny prostě nejezdí. A tak by nás buď zastihla bouře na cestě bez přístřešku a nebo bychom museli vydržet pár dní bez jídla.)
Jenomže přišel první problém, cesta ke stanovišti byla jedna a byla zatopena přílivem. A vody z oceánu neustále přibývalo. Přebrodit to s našimi krosnami už v tu chvíli nepřipadalo v úvahu, mohly by nás strhnout spodní proudy nebo bychom se taky nemuseli vůbec stihnout dostat z vody ven včas. Měli jsme ovšem v telefonech několik různých offline map a navigací, a tak jsme našli jinou krkolomnou trasu, 4 hodiny cesty podél pobřeží a kolem bažin, do různých kopců nahoru dolů. Což se reálně s krosnami nedalo stihnout. No… ale nebyl čas dlouho přemýšlet. Šli jsme do toho. Asi nechcete ani vidět, jak jsme po tom všem vypadali.
Už jsme byli asi jen půlhodinku rychlým tempem od místa a vypadalo to, že člun možná i stihneme. Jenomže v tu chvíli cesta najednou skončila a my nevěděli, kudy se vydat dál. Všude kolem džungle. Před námi byl velký sráz, dole viditelné rozsáhlé mokřady a jinak hustý les. Opět jsme zalovili ve všech možných offline mapách.
Ale tentokrát nic. Žádná cesta, jen zpět do chaty (bez jídla na kdovíkolik dní dokud nebude lepší počasí). Všechny mapy, které jsme doteď používali, selhaly. V hlavě se nám střídaly pocity bezmoci a snahy na něco přijít. Bouře už byla vidět za stromy, jak se pěkně energicky blíží k nám.
Zkusili jsme ještě asi na 7. pokus vypnout a zapnout Mapy.cz a ejhle … ukázaly nám malinkou čárečku, což měla být vyšlapaná stezka schovaná za křovím z toho srázu před námi strmě dolů. :D To byl dobrý vtip. V podstatě tam reálně žádná stezka nebyla, jen zarostlý bahnitý útes. Ale už jsem si zvykla, že na Zélandu je mnoho věcí vnímáno diametrálně odlišně. Třeba, že děti se koupou v 6 stupních a orkánu v bazénu na zahradě, zatímco rodič si lítá v rozbouřeném oceánu na kitesurfu.
S našimi krosnami jsem si to v tu chvíli dokázala představit akorát tak, že je hodíme z útesu dolů a my se po zadku držíc se všemožných větví svezeme nějak za nimi. Asi jiná možnost ani nebyla. A tak jsme to tak nějak jak to šlo i udělali. Sem tam byl schůdek, taky dobrý vtip.
Došli jsme na pláž, kde nebyl nikdo a nic. Tedy jen velký vítr z přicházející bouře. A tak jsme usoudili, že nejlepší, co můžeme, je na té pláži počkat, jestli loďka pojede nebo náhodou už odjela. To nebylo jak zjistit, signál nebyl. Vítr byl ale tak silný a nepříjemný, že vytvářel malé písčité víry, které nás ostře šlehaly do očí a obličeje ze všech stran. Zabalili jsme se do šály a brýlí jako do skafandru, o sebe z druhé strany opřeli krosny, aby na nás foukalo o trochu méně a čekali. Myslím necelé dvě hodiny, s trochou vody z termosky. Vítr neustával, spíše nabíral na síle.
Začínali jsme pomalu uvažovat, co s tím uděláme. Byli jsme ze stezky dole, nahoru se jít úplně nedalo, byli jsme jen u pláže, kde nebylo nic, nic, co by nám dalo nějakou nápovědu k tomu, co udělat dál. Řekla bych docela nehostinné prostředí i za pěkného počasí. Jen jsme zoufale koukali a doufali, že tam nebudeme muset provizorně přespat. A pak jsme ho uviděli v dálce mezi vlnami, malou tečku, která se přibližovala. Byl to náš odvoz. Akorát s dvouhodinovým zpožděním a omlouval se nám, že musel odvézt ještě další lidi, co někde uvízli. Uff … A tak se stalo, že jsme bouřce ujeli přímo před nosem. Krásnější den jsme v životě nezažili.
Kapitán nás pak i s lodí naložil na náklaďák a dopřál nám skvělou vyhlídkovou jízdu plnou vděčnosti za to, že ŽIJEM.
Děkuji všem, kdo dočetl až sem, je to jeden z prvních článků z našich cestovatelských zápisků. Snad na nás budete hodní :)
