Článek
Má za sebou Dubaj, Ferrari, Porsche, Expo. Ve třiceti plus člověk, kterého by leckterá agentura poslala na keynote (pozn. hlavní, úvodní nebo nejdůležitější prezentace na konferenci či akci, kde vystupuje vybraný řečník a udává tón celému programu) a juniorům dala za vzor. A přesto dnes sedí u počítače, píše zoufalý inzerát na Facebook do skupiny pro mámy a ptá se, jestli je ještě „dobrá pro trh práce“, nebo už patří do škatulky problém: má děti, potřebuje dva dny v kanceláři a zbytek remote. Tolik k české realitě „flexibility“.
„To mě moc mrzí. Je to hrozný, jak matkám dokáže klesnou sebevědomí přesně kvůli těmto překážkám. Přitom jste, podle toho, co píšete, prakticky super hrdinka…(zkráceno)“ reaguje Nikola Z.
„… Podle toho, co píšete, jste skvělá, a rozhodně maltě co nabídnout, a moc držím palce, aby se našla firma, která ocení vaše schopnosti a přínos a ne to, jak moc často sedíte v kanclu.“reaguje Radka J.
Její příběh není nějaká sentimentální stížnost. Je to studená facka kariérního systému, který si na LinkedInu potrpí na buzzwordy jako talent, inovace, diverzita, work-life balance a remote culture, ale ve chvíli, kdy přijde vysoce kvalifikovaná máma samoživitelka, začne tuhnout v postoji: „My jsme ale zvyklí si to říct osobně… kolega nerad volá… chápu, že máte děti, ALE…“ V překladu: dokud budeš fungovat jako bezdětný muž v open space od devíti do pěti, jsi vítaná. Jakmile potřebuješ systém, a ne jen dobrý výkon, jsi komplikace.
Kontroverzní na tom není to, že jedna firma nechce hybridní spolupráci kancl-home office. Kontroverzní je, jak rychle dokážeme odepsat člověka s top světovým know-how jen proto, že má povinnost každý den vyzvednout dítě ze školky a večer mu číst. Jak samozřejmě předstíráme, že „trh rozhodne“, i když je nastavený proti těm, kteří dělají další z nejtěžších full-time úvazků – rodičovství. A jak často po ženách chceme, aby byly loajální, výkonné, vzdělané, dostupné, a ideálně neviditelné ve svých potřebách.
Její příspěvek mluví za vše:
"Ahoj ženy, vlastně moc nevím, jak začít. Asi tím, že v tuhle chvíli netuším, jestli jsem pro pracovní trh pořád ještě atraktivní a nebo jestli se mám třeba rekvalifikovat.
V tuhle chvíli mám nějakých patnáct let zkušeností v marketingu. Dělala jsem klasického accounta i projekťáka, skoro sedm let jsem žila v Dubaji, kde jsem spoluzakládala digitální agenturu, která funguje doteď. Díky tomu jsem se naučila i čistě produkční práci, kompletní brand building, komunikační 360° strategie, tvorbu kreativních konceptů a implementaci nových technologií a postupů (což je v Dubaji must-have). Spolupracovala jsem s klienty jako Ferrari, Porsche, stavěla a realizovala jsem komunikační strategii pro ministerstvo místního rozvoje v Dubaji.
Po přestěhování zpátky do Čech jsem se dál rozvíjela v brand buildingu (například pro značky Nivea, OZP, Boehringer Ingelheim, Heinz v Austrálii atd.), 360° strategiích a nových technologiích (hlavně VR, AI a obecně v digitálních trendech), začala jsem se taky hodně realizovat v gamifikaci firemních procesů a marketingových kampaní a v projektech týkajících se bezpečnosti dětí na internetu (kyberšikana, sexuální predátoři atd.).
Vymýšlela a vedla jsem projekt první VR únikovky v ČR, která je designovaná čistě pro interní potřeby firmy a školí se v ní zaměstnanci a spoluřídila jsem projekt tvorby VR prezentace České Republiky na veletrhu Expo v Dubaji.
Betatestovala jsem Horizon Worlds od společnosti Meta a spolupodílela jsem se na tvorbě jejich community safety guidelinů.
Mám mnohaleté zkušenosti s vedením a rozvojem týmů, projektovým řízením, budgetingem, prezentováním atd.
ALE.
Jsem máma. Konkrétně máma samoživitelka. A z toho důvodu nemůžu být v práci každý den osobně od devíti do pěti. U obou svých dětí jsem začala pracovat na konci šestinedělí, protože předchozí práce mi umožňovala remote fungování s občasnou osobní přítomností, a tak jsem se zvládla držet ve svém oboru tak, aby mi neujel vlak.
V tuhle chvíli, když už jsou děti o něco starší jsem schopná být v kanceláři (v Praze) dva plné dny a zbylé dny zvládat remote s tím, že považuju za samozřejmost se i v remote dnech dostavit na případné osobní schůzky s klienty, když je to nutné. Během remote dnů jsem plně k dispozici na telefonu, mailu, a na callech. Ale vlastně mám pocit, že mi teď ten vlak nějak ujíždí a nic z toho, co můžu nabídnout, nestačí.
Momentálně jsem v situaci, kdy jsem už skoro rok v nové práci. Práce mě baví, lidi jsou fajn, ale bohužel se tam čím dál tím víc začíná objevovat narativ „Když my jsme spíš zvyklí se potkávat osobně, když tady nejsi, spoustu věcí míjíš, protože si je prostě řekneme a například kolega XXX prostě není zvyklý telefonovat a radši to řeší napřímo, chápeme, že máš děti, ALE…“
Což respektuju, jen už z toho cítím hroznou bezmoc a přiznám se, že za ten necelý rok mi sebevědomí kleslo k nule. Svoje on-site možnosti jsem při nástupu do práce jasně komunikovala, bylo mi řečeno, že to není problém. A já vážně věřím, že se všichni v práci snažíme, ale kolegové jsou holt zvyklí fungovat víc osobně a já to plně respektuju, ale zároveň je to pro mě na každodenní bázi bohužel nesplnitelné.
A tak vlastně nevím, co dál. Nevím, jestli má vůbec cenu si hledat jinou práci ve svém oboru a nebo se tedy rekvalifikovat, ale zcela upřímně nevím, jakou rekvalifikaci zvolit.
Takže pokud byste třeba věděly o nějaké práci, kde by se nevyžadovala moje každodenní plná osobní přítomnost, ráda pošlu životopis. Jinak i vítám tipy na rekvalifikaci nebo tipy, v čem si ještě rozšířit a doplnit vzdělání, protože jsem hodně připravená si přiznat, že moje zkušenosti už prostě nestačí, nejsou žádané atd.
Prostě jsem teď vlastně ve fázi, kdy se cítím dost bezradná a nevím, kam dál."
Všichni to vědí, všichni o tom mluví, ale opět s tím nikdo nic neudělal. Jak to můžeme změnit? Pojďme diskutovat a téma otevřít veřejně a téma jednou provždy uzavřít.
Zdroj: Facebook, HolkyzMarketingu, Hana Elinor Erskine
