Článek
Religionista Radek Chlup ve své skvělé přednášce o bohu Dionýsovi mluví o mainadách (bakchantkách), které byly průvodkyněmi tohoto boha a oddávaly se při slavnostech divokým orgiím a nespoutanému extatickému tanci. Mohlo by se zdát, že tyhle divoké reje byly v přímém rozporu se vším, na čem řecká kultura stojí. Při bližším prozkoumání fenoménu však zjistíme, že tyto rituály měly přesně vymezený čas a prostor a sloužily jako „upuštění páry“. Jako vybití emocí a myšlenek, které, pokud by byly ve společnosti potlačeny jako nevhodné, bublaly by pod povrchem a dříve nebo později by došlo ke skutečnému neřízenému zesílení a chaosu. Proto byl Dionýsos, tenhle na první pohled prostopášný, divoký a necudný bůh pro řeckou společnost tak důležitý. Autor v přednášce říká: „Když Dionýsa přijmeme, je vlídný a nechá nás šílet jen příjemně, když ho odmítneme, nechá nás zešílet doopravdy.“
Tento mechanismus rituálního bláznovství, nastolení chaosu a obrácení řádu nacházíme v různých kulturách a společnostech. Indiáni kmene Winnebago ve svých mýtech o Šibalovi mají možnost vyjádřit se k některým tradičním pořádkům, mohou je zesměšnit a kritizovat, aniž by jim za to něco hrozilo. Opět je tato kritika ohraničena časem určeným pro vyprávění mýtu, posluchači si takto uleví od frustrace a běžný život pak může pokračovat s minimem vzpour a velkých excesů.
Ve středověku se pravidelně konaly Svátky Bláznů (konané většinou v lednu), kdy bylo možné „legálně“ zesměšňovat církevní představitele, v kostele tančili lidé v maskách, jedli z oltáře, hráli kostky a prováděli podobné jinak nepřípustné věci. Asi nejvýznamnějším dílem z této oblasti je pětidílný cyklus Gargantua a Pantagruel od francouzského spisovatele Francoise Rabelaise z poloviny 16. století, který je plný slovních hříček, sarkasmu a vulgárních výrazů. Rabelais se svým svérázným způsobem strefuje do nastavených struktur, text je parodií na rytířské romány a kritikou společnosti a církve. K pochopení tohoto autora a celé středověké kultury doporučuji knihu „Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance“ od historika Michala M. Bachtina. Ten dává do souvislostí text Gargantuy a Pantagruela se společenskými zvyky té doby a objasňuje, jaký cíl tím Rabelais sleduje. Následující úryvek je o reakci společnosti na pochmurnou vážnost úvah o zásvětí a smrti, jak ji prezentovala soudobá církev:
„Proto lidová kultura usilovala přemoci tento krajní výraz pochmurné vážnosti smíchem a proměnit jej ve veselé karnevalové strašidlo. Lidová kultura vytváří obraz podsvětí po svém: proti plané věčnosti se stavěla těhotná a rodící smrt, proti petrifikaci minulosti představa o tom, že umírající minulost rodí lepší příští. Zbavovalo-li křesťanské zásvětí zemi její hodnoty a odvádělo-li od ní, pak karnevalové podsvětí mělo k zemi kladný vztah a koncipovalo zemské ‚dole‘ jako úrodné lůno, v němž se smrt setkává se zrozením, kde se ze smrti starého rodí nový život. Proto je karnevalizované podsvětí plné materiálně tělesného ‚dole‘.“
A přesně tohle mi v naší sekulární a racionální společnosti chybí. Ve velmi omezeném měřítku se vyřádíme na párty, v hospodě nebo na fotbalovém zápase, ale ani tam není dovoleno vše. Zbavili jsme se pověr, bázně boží, jsme rozumní a nepotřebujeme tedy šílet. Jenže to pak dopadá přesně tak, jako když nepřijmeme Dionýsa - kvůli potlačovaným frustracím, nevyjádřeným pocitům a odmítání „nepřijatelných“ věcí nakonec zešílíme doopravdy a s námi i zbytek společnosti.
Použité zdroje:
Michala M. Bachtin: Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance
Paul Radin, K. Kerényi, C.G. Jung: Mýtus o šibalovi
Radek Chlup: Dionýsos (přednáška). https://youtu.be/nNlf28r1syU
