Článek
Scházíme do podzemí u stanice Gesundbrunnen. Z ulice je to nenápadné místo, kolem kterého denně projdou stovky lidí. Vedle je nějaká restaurace s kebabem či s čím, nepodívala jsem se pořádně. Žádné výrazné označení „památky“ - dlouho ani nevíme, zdali stojíme na místě srazu správně. Začíná se v devět ráno. Za zelenými dveřmi se ale nachází několik pater skutečné podzemní protiletecké ochrany. Dnešní prohlídka se jmenuje Dunkle Welten, tedy Temné světy, a vede autentickým prostorem někdejšího Bunkeru B. Mám malý problém. Zapomněla jsem si dojít na záchod. S vědomím, že nás čeká přibližně 90 minut pod zemí a že uvnitř žádné návštěvnické toalety nejsou, jsem si říkala, že dobře mi tak - sem se nechodí na nedělní promenádu. V první místnosti, kam přijdeme, jsou historické toalety a průvodce se jim obšírně věnuje ve výkladu. Výborně.
Není kryt jako kryt
Průvodce nás hned na začátku poučuje: nečekejte bunkr v představě betonové pevnosti, která má přežít přímý zásah bombou. Tohle je především Luftschutzraum, tedy prostor protiletecké ochrany. Rozdíl není jen slovíčkaření. Různé typy ochranných staveb měly různé stupně odolnosti a úkryty tohoto typu měly chránit především před střepinami, troskami, požárem a účinky výbuchů v okolí. Přímý zásah bombou samozřejmě mohl být pro takovou stavbu fatální. Dobová německá terminologie proto rozlišovala mezi skutečně bombovzdornými bunkry a prostory, které byly „splitter- und trümmersicher“, tedy chráněné především proti střepinám a troskám.
Tady je navíc velmi těsné spojení s berlínským metrem. Pod Gesundbrunnenem vznikly během války na několika úrovních ochranné prostory pro cestující a obyvatele okolí. Podle Berliner Unterwelten bylo v komplexu během války téměř 50 místností rozložených na třech podzemních úrovních. Po válce měl Bunker B velké štěstí: spojenecké demilitarizační programy se ho nedotkly, protože odstřel by mohl poškodit tunel metra. Prostor proto zůstal desítky let zavřený a postupně upadl do zapomnění. V roce 1998 ho znovuobjevil spolek Berliner Unterwelten a začal ho postupně zpřístupňovat. Dnes je to muzeum a historická prohlídková trasa. Tehdy to byl prostor, kam lidé chodili, když se nad Berlínem ozvaly sirény.
Barva, která měla ukázat cestu ve tmě
A pak vstoupíme do další místnosti a průvodce zhasne. A hle, stěny lehce, ale zřetelně svítí. Jedná o speciální nátěr sloužící k orientaci, který, což je neuvěřitelné, i po tolika letech perfektně funguje. Nátěr není všude. V dalších částech krytu se objevuje především kolem dveří a zárubní, tedy přesně tam, kde se hodí orientační značení. V jedné z úvodních místností je ale celá plocha stěny natřená světlou barvou. A právě tam nám průvodce ukáže, co umí. A udělá dokonce výjimku ze zákazu pořizovat fotografie. Vezme baterku a posvítí na zeď. Pak s ní začne kreslit. Šipku, čáru, další šipku a nakonec pro pobavení skupiny nápis PEACE. Když světlo zmizí, nápisy zůstávají na stěně jako světelné stopy.
Ještě lepší je, když se před stěnu postaví člověk a průvodce použije opravdu silný a krátký záblesk. Světlo baterky dopadne kolem něj a po zhasnutí zůstane na nátěru jeho obrys, tak, jako na úvodní fotografii. Pak už jen svolení, jestli si úkaz smějí vyfotografovat i ostatní. Průvodce vysvětluje, že smyslem nátěru byla orientace po výpadku elektřiny. Když zhaslo osvětlení, v podzemním prostoru bez oken byla tma, ve které nebylo jednoduché najít dveře, schody nebo správný směr. Svítící značky proto mohly pomoci lidem najít cestu v prvních minutách, než se situace vyřešila.
A tady je důležitá jedna věc: nejde o fluorescenci, ale o fosforescenci, pokud přesně popisujeme efekt, který jsme viděli. Fluorescenční materiál svítí v okamžiku, kdy na něj dopadá budicí světlo, zatímco fosforeskující materiál část energie ze světla absorbuje a potom ji postupně uvolňuje. Proto světelná stopa zůstane na zdi i poté, co baterku vypnete.Jestli máte doma děti, možná ten princip znáte. Hvězdičky na stropě večer nasvítíte a po zhasnutí ještě nějakou dobu svítí. Tady v berlínském krytu funguje fyzika podobně – jen místo dětského pokoje jde o stěny válečného úkrytu a místo hvězdiček o desítky let starý fosforescenční nátěr.
Potřebuje k tomu průvodce speciální baterku?
Tak tady se přiznám, že jsem se nezeptala. A probrala jsem to s kamarády chemiky až dodatečně. Nicméně, podle principu nátěru prý ne a zní to logicky - světla, která kryt osvětlovala, když šla elektřina, a jejichž světlo muselo stěny funknčně nasvítit, přece také žádné speciální nebylo. Stačí silný zdroj světla, a tak průvodce měl podle mého názoru jen extrémně silnou LED baterku, aby efekt ukázal opravdu přesvědčivě. Tam, kam světlem zajede, se nátěr nabije; okolní plocha zůstane tmavá. Po zhasnutí pak dostaneme světelnou čáru, šipku nebo třeba obrys člověka.
A z čeho ta slavná barva vlastně je?
Tady je příběh trochu zamotanější. Na internetu se dá najít informace, která je podle dnešního názoru nepravdivá, že staré svítící nátěry v berlínských bunkrech byly radioaktivní. A existuje dokonce článek Tagesspiegelu z roku 2000, který popisuje „miliony pigmentů z radioaktivního tritia 33“. To je dnes velmi problematické tvrzení. Tritium-33 není označení existujícího izotopu; tritium je radioaktivní izotop vodíku ^3H. Samotný článek navíc pochází z doby, kdy se o složení těchto nátěrů psalo poměrně volně a bez dnešní dostupnosti podrobnějších informací. Radioaktivní svítící barvy samozřejmě existovaly. Historicky se používalo například radium a později také tritium. To ale není totéž jako fosforeskující nátěr, který se nejprve osvítí a potom pomalu pohasíná. U něj je zdrojem energie předchozí osvětlení.
Pro podobné fosforeskující nátěry se historicky používaly například pigmenty na bázi sulfidu zinečnatého aktivovaného příměsemi. Dnešní výrazně účinnější „glow-in-the-dark“ pigmenty se často vyrábějí na bázi hlinitanů stroncia, což samozřejmě neznamená, že byly použity v berlínském válečném krytu.
A právě tady je lepší být přesný: přesné chemické složení původního nátěru v konkrétní místnosti Bunkeru B se mi z veřejně dostupných materiálů nepodařilo spolehlivě potvrdit. Berliner Unterwelten ho označují jako svítící či fosforeskující nátěr. Co se naopak dá doložit, je otázka radioaktivity. Berliner Unterwelten uvádějí, že v roce 1999 byla v areálu provedena měření a nebyly zjištěny zdravotně nebezpečné hodnoty.
Vejít se sem mohly tisíce lidí
Průvodce nám vypráví, jak to fungovalo při náletech. Když se rozezněly sirény, lidé v okolí se snažili dostat do nejbližšího ochranného prostoru. Kdo se dovnitř dostal, ten se snažil najít nějaké místo a přečkat nejhorší. Podle průvodce byl tento konkrétní úkryt během války využit více než čtyřistakrát. Přesný počet lidí, kteří se při jednotlivých poplaších dovnitř nahrnuli, se podle jeho výkladu systematicky nezaznamenával. Nebylo kým a hlavně nebylo kdy - davy se hrnuly dovnitř, dokud se dveře nezavřely. U kapacity se ostatně v různých pramenech objevují rozdílná čísla a některé dobové či pozdější zprávy popisují situace, kdy byly ochranné prostory přeplněné. Historické materiály Berliner Unterwelten ostatně ukazují i původní označení místností podle počtu osob, například „Raum 8, 27 Personen“.
Důležité je, že prostor nebyl určen pro dlouhodobé krize. Lidé přišli během poplachu, přečkali nálet a po odvolání nebezpečí se vraceli ven. Průvodce nám říká, že uvnitř se většinou zůstávalo přibližně dvě hodiny. V takovém prostoru dával smysl každý detail: ventilace, voda, toalety, lavice, orientační značení i způsob, jakým se lidé dostali dovnitř a ven. A pak přijde detail, který si pamatuju možná víc než všechna čísla. Lidé si s sebou brali fotografie svých rodin. Ne jako poslední vzpomínku před všudyprítomnou hrozící smrtí, ale naopak jako pomůcku k hledání. Když se rodina při útěku do krytu rozdělila nebo se lidé v obrovském davu nemohli najít, mohli ostatním ukazovat fotografii a ptát se, jestli někdo toho člověka neviděl. „Neviděli jste moje dítě? Nevíte, kde je moje žena?“ Fotografie tak nebyla sentimentální rekvizita, ale praktická pomůcka v naprostém chaosu.
Ani do krytu nesměli všichni
Další věc je mnohem méně příjemná. Přístup do protileteckých úkrytů nebyl za nacistického režimu samozřejmým právem všech lidí, kteří se právě ocitli pod bombardovaným městem. Režim do systému civilní ochrany promítal svou rasovou a politickou ideologii. Židé byli z veřejných ochranných prostor v různých obdobích vylučováni nebo oddělováni a existovaly také zákazy či omezení týkající se dalších skupin obyvatelstva, včetně nuceně nasazených a válečných zajatců. Historické materiály k německému Luftschutzu například dokládají vylučování Židů, „Ostarbeiter“ a válečných zajatců z veřejných úkrytů. A tady vzniká zvláštní kontrast s dneškem. Do stejného podzemí dnes přicházejí lidé z celého světa. Nikdo se neptá, odkud jste, jaké máte náboženství nebo jestli jste „správný“ Němec. Z místa, kde kdysi o přístupu rozhodovala nacistická rasová pravidla, je dnes turistická prohlídka otevřená návštěvníkům bez ohledu na jejich původ.
Pivo, potrubní pošta a moje záchody
Prohlídka není jen o bombardování. V jednotlivých místnostech jsou části expozice věnované různým stránkám života v tehdejším Berlíně. Je tu například potrubní pošta, tedy systém, v němž se zásilky posílaly potrubím pomocí tlakového vzduchu. Berlín měl rozsáhlou potrubní poštovní síť a její pozůstatky jsou součástí dnešní expozice. Pak je tu pivo. Berliner Unterwelten v popisu trasy výslovně uvádějí, že součástí výkladu je i otázka, co mají berlínské pivovary společného s podzemím. A samozřejmě historické toalety, které jsem si díky své vlastní neprozřetelnosti užila trochu víc než ostatní návštěvníci.
ZDROJE:
https://www.berliner-unterwelten.de/fuehrungen/oeffentliche-fuehrungen/dunkle-welten.html
https://www.tagesspiegel.de/berlin/berliner-unterwelten-eine-geburt-zwischen-betonwanden-706498.html
https://www.lwl.org/westfaelische-geschichte/portal/Internet/input_felder/langDatensatz_ebene4.php?urlID=41&url_tabelle=tab_websegmente&utm
https://www.worteimdunkel.at/?p=12080&utm
