Článek
Kolem některých míst chodíme celé roky a vlastně je nevidíme. Až jednoho dne se něco změní – ne v ulici, ale v nás. Najednou si všimneme malé mosazné destičky zasazené mezi dlažební kostky. Obrazně o ni doslova „zakopneme“, přesně tak, jak tvůrci zamýšleli. A skloníme hlavu - také podle záměru projektu.
Přesně tak jsem objevila Stolpersteine, u nás známé jako Kameny zmizelých. Věděla jsem, že tyhle destičky existují, ale nikdy jsem jim nevěnovala pozornost. Až když jsem zjistila, co znamenají, začala jsem je hledat.
Německý název Stolpersteine se překládá jako „kameny, o které máme klopýtnout“. Nemá to znamenat, že bychom měli doslova upadnout. Je to spíš symbolické škobrtnutí – krátké zastavení uprostřed obyčejného dne, které člověka na okamžik vytrhne z každodenního spěchu. Autorem projektu je německý výtvarník Gunter Demnig, který první kámen položil v roce 1992. Dnes už je jich po Evropě přes 80 tisíc a vznikly ve více než třiceti zemích. Jde tak o největší decentralizovaný památník obětí nacismu na světě.
Zakladatel projektu při čištění kamenů
Na rozdíl od klasických pomníků ale nestojí na náměstích ani v parcích. Nenajdete je na místech, kam se chodí vzpomínat. Jsou přímo před domy, odkud lidé odešli do transportů. Každý kámen připomíná jediného člověka a vždy je umístěn před jeho posledním svobodně zvoleným domovem. Právě to je na celém projektu možná nejsilnější. Historie se najednou neodehrává někde daleko. Má konkrétní adresu.
A ještě jednu zvláštnost mají všechny kameny společnou. Chcete-li si přečíst celý nápis, musíte se sklonit. Nikdo vám to nenařizuje, není v tom žádný okázalý symbolismus, ale nakonec to udělá téměř každý. Je to nenápadné gesto úcty, které vzniká úplně přirozeně.
V České republice jsou Stolpersteiny už ve více než stovce měst a obcí. Najdeme je v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Olomouci, Liberci, Českých Budějovicích, Třebíči, Kolíně, Kutné Hoře, Mikulově, Boskovicích i v řadě mnohem menších měst. Každé z nich vypráví vlastní příběh a připomíná lidi, kteří byli před válkou běžnou součástí místního života.
Zapojené do tohoto fenoménu jsou i Říčany, kde žiji. Místní muzeum se mu věnuje už řadu let a první kameny zmizelých byly na Masarykově náměstí položeny v roce 2017. Dnes jich je ve městě jednatřicet a každý z nich připomíná jednoho z místních obyvatel židovského původu, kteří zahynuli během holocaustu. Podle dochovaných údajů bylo z Říčan, Radošovic a Strašína deportováno 73 Židů, kteří se už nikdy nevrátili.
Kámen Jindřicha Fišera v Říčanech
Jedním z příběhů, které tu doslova leží pod nohama, je osud rodiny Fišerových. Jen pár kroků od říčanského kostela, v domě číslo 7 na Masarykově náměstí, žili manželé Karel a Kamila Fišerovi se syny Jindřichem a Pavlem a také Annou Mahlerovou, Karlovou matkou. Rodina pocházela z Pravonína u Ledče nad Sázavou a v Říčanech provozovala textilní obchod. Málokdo dnes ví, že v patře jejich domu bývala v 19. století židovská modlitebna, později přestěhovaná do sousedního domu.
Příběh Fišerových je o to silnější, že se dochovaly i drobné střípky jejich obyčejného života. Po deportaci do Terezína se oba bratři doma intenzivně učili anglicky. Rodina totiž doufala, že se je podaří dostat do bezpečí ve Velké Británii. Nestalo se. V srpnu 1942 byli všichni odvezeni do Terezína, o rok později společně transportováni do Osvětimi, kde zahynuli. Devadesátiletá Anna Mahlerová byla deportována už v říjnu 1942 do Treblinky.
Přesto příběh rodiny nekončí jen tragédií. Karlova sestra Olga se ještě před válkou provdala za nežidovského občana Říčan Františka Schreibera. Díky tomu přežila válku ona i její dva synové. Starší z nich, Arnošt Schreiber, se po desetiletích významně zasloužil o to, aby se na osudy říčanských Židů nezapomnělo. Právě díky lidem, jako byl on, dnes víme, komu patří jména vyrytá do mosazných destiček.
Možná je právě tohle největší síla Kamenů zmizelých. Nepřipomínají anonymní oběti velkých dějin. Připomínají sousedy. Lidi, kteří chodili do stejné školy, nakupovali ve stejných obchodech a zdravili se na stejném náměstí jako ostatní obyvatelé města.
Až příště na některý z těchto kamenů narazíte, zkuste se na chvíli zastavit. Ne proto, že to od vás někdo očekává. Ale proto, že pod nohama možná neleží jen kus mosazi. Leží tam příběh člověka, kolem jehož domu jste dosud chodili, aniž jste o něm věděli. A právě to byl od začátku smysl celého projektu – aby nás přiměl na okamžik „klopýtnout“ a připomenout si, že i velké dějiny začínají v obyčejných ulicích.
