Článek
Chci pět minut samoty na čerstvém vzduchu.
Já, lavička a žádné hlasy.
Toť vše.
Jsem unavená, hladová, lehce podrážděná a ochotná vraždit pro pár minut klidu. Jdu ven. Najdu si tu nejzapadlejší lavičku v blízkém parku a sedám si. Uleví se mi. Fakt.
Nadechuju se a zavírám oči.
„Slečno, můžu si přisednout?“
Otevřu oči — u lavičky stojí babička, úsměv od ucha k uchu, v ruce taška, která se podezřele hýbe.
„Jasně…“ říkám, protože jsem slušný člověk — a taky proto, že „slečno“ mi naposledy řekl někdo snad v minulém století.
Za necelé dvě minuty vím, že paní:
- má tři kočky, všechny diabetičky, a s jednou jde zrovna k veterináři
- sousedka z prvního patra jí nejspíš krade poštu
- a její syn „už zase chodí s tou divnou holkou tady z ulice, co si barví vlasy na zeleno. "Znáte ji, ne? Ty její vlasy nejde jen tak přehlédnout.“
Káva v kelímku chladne. Můj klid taky.
Babička po chvilce odchází.
Zhluboka se nadechuju.
Ještě jednou.
A znovu.
Zavírám oči.
„Sedí tu někdo?“ ozve se mužský hlas.
Nesedí. Ale měla jsem říct, že ano.
Starší pán si přisedá — a ještě ani nedosedne, a už slyším:
„Víte vy, co je teď největší problém této země?“
„Potřebovala bych jen pět minut klidu, prosím,“ proletí mi hlavou.
Dozvím se však mnohem víc:
- ceny energií jsou „naprostá katastrofa“
- pojistky na auto „zlodějna“
- a „makat už dnes nechce nikdo“
Zvažuju útěk.
Ale jsem dobře vychovaná a hlavně — neumím utíkat. Ještě bych si ublížila.
Pán odchází a já natáčím obličej ke slunci, když v tom k lavičce přibíhá malá holčička s culíky.
„Paní, když někdo jí tajně bonbony z cizí bonboniéry, je to krádež?“
„Ehm… jak tajně?“ ptám se.
A holčička spustí:
„No… maminka už snědla čtyři bonbóny z bonboniéry, kterou táta od někoho dostal a schoval si ji až úplně dolů do skříně. Já jsem to viděla.Viděla jsem i mámu, když si je brala. Ale táta to neví. Neřekla jsem mu to.“
Takže teď nejsem jen terapeutka ordinující v parku, ale ještě i morální autorita rodinných vztahů.
„A nepůjdu za to do vězení?“ ptá se ta malá vážně.
Uklidním ji:
„Neboj, do vězení chodí jen ti, co kradou a někdo to na ně práskne.“
Usměje se a odběhne.
(Dodnes nevím, jestli jsem jí opravdu měla věřit, že si to nechá pro sebe.)
No nic, aspoň teď to už konečně vypadá na ticho.
Úplné ticho.
Hurá.
Sedím a dívám se do korun stromů.
Toto je ten klid, kvůli kterému jsem sem šla.
„Jo, tak to jste vy ta, co tak výborně radila naší Aničce s těmi bonbony?“
Otáčím se.
Přede mnou jako Bůh pomsty stojí její maminka.
V jedné ruce bonbony.
V druhé taštička z drogerie.
„Vy jste jí fakt řekla, že já kradu?!“
A já v duchu:
Tak to mám za to, že chodím v pracovní dobu do parku.
Vrátila jsem se po čtyřiceti minutách totálně vyčerpaná.
Psychicky i sociálně.
Příště, až budu chtít pár minut klidu, zvolím bezpečnější variantu:
zavřu se na záchodě, protože teď věřím, že tam je všemi podceňovaný ráj.
