Článek
Nevím, kdy se to přesně stalo. Možná nenápadně. Možná postupně. Ale jednoho dne jsem si všimla, že se mi cizí lidé svěřují i s věcmi, které se obvykle říkají až po druhé sklence vína nebo po třetím roce známosti.
Ne proto, že bych se jich ptala.
A už vůbec ne proto, že bych znala odpovědi.
Stačí, že někde stojím.
Sedím.
Jedu tramvají.
A mlčím způsobem, který si někdo vyloží jako pozvání.
Lidi si mě pletou s někým, kdo něco ví.
Přitom neví, kolik mi je let.
Neví, co dělám.
Neví, jestli mám děti, muže, psa nebo trpělivost.
Ale mají zvláštní jistotu, že zrovna já bych jim měla rozumět.
„Vy působíte tak klidně,“ řekne někdo a už u toho vytahuje problém, který s sebou tahá roky.
Jako by klid byl kvalifikace.
Přicházejí příběhy, o které jsem si neřekla.
Rozvody ve zkratce.
Nemoci shrnuté do tří vět.
Pravdy, které „by se neměly říkat nahlas“.
Rodinné vztahy vysvětlené s očekáváním, že přikývnu.
Zůstávám.
Ne proto, že bych chtěla.
Ale protože odejít uprostřed cizí zpovědi je společensky složitější než zůstat.
Lidi ani většinou nechtějí radu.
Chtějí potvrzení, že nejsou divní.
Že to, co cítí, se smí cítit.
A že to někdo slyšel.
Občas řeknu něco velmi obecného.
Tak obecného, že by to mohlo platit na cokoli.
A oni se na mě podívají s úlevou, jako bych právě otevřela dveře, o kterých vůbec nevěděli, že existují.
V těch chvílích mě trochu děsí, jak málo stačí, aby byl člověk považován za moudrého.
Stačí nebýt hlučný.
Nesnažit se zaujmout.
Nepřerušovat.
Ve světě, kde všichni mluví, je mlčení považováno za svolení.
A slušnost za otevřenou náruč.
Tak stojím.
Sedím.
Poslouchám.
A osvojuji si dovednost, kterou nás ve škole neučili:
jak vypadat lidsky, ale nebýt všem k dispozici.
Zatím mi to ale moc nejde.
