Článek
Vánoční tradice se u nás dodržují hlavně proto, že se to tak dělalo vždycky. Některé dodržujeme s lehkým úsměvem, jiné zarytě a bez kompromisů. A u několika si už ani nejsme jistí, jak se do našeho života vlastně dostaly. Zpochybňovat je na Štědrý den by ale bylo zbytečné riziko. Vánoce nejsou ideální čas na revoluci.
Každý rok si dávám za cíl utrhnout barborku. A pokaždé na to zapomenu. Barborka je takový zvyk s velkým potenciálem, který se u nás zatím nikdy nepodařilo naplnit. Vím, co symbolizuje, vím, kdy se má trhat, vím, co by se mělo stát… a tím to končí. Pokaždé to nějak zapadne. Tak snad příští rok. Jako ostatně každý rok.
Rituály, které mají své pevné místo a o kterých se nediskutuje, přicházejí se Štědrým dnem. Třeba krájení jablíčka. Rozkrajuji ho skoro denně a hvězdička je tam pokaždé. Tři sta šedesát pět dní v roce, tři sta šedesát pět hvězdiček. Přesto ten večer stojíme kolem stolu a sledujeme půlení jablka s napětím, jako bychom ho viděli poprvé v životě. Vánoce mají zvláštní schopnost tvářit se dramaticky i tam, kde je výsledek předem známý.
Co se u nás naopak dodržuje bez výjimky, je nevstávání od štědrovečerní večeře. To je tradice, kterou prosazuju od nepaměti s lehce autoritativním tónem. Všichni sedí. Nikdo nikam nechodí. Zapomněl sis něco? Smůla. Potřebuješ si odskočit? Vydržíš. To má u nás statut zákona a všichni, kdo se mnou u stolu sedí, to dobře znají. Možná už nikdo přesně neví, co by se stalo, kdyby někdo vstal, ale raději to nezkoušíme. Některé věci je zkrátka lepší nepokoušet.
Zvoneček, který oznamuje příchod Ježíška, zazvoní každý rok spolehlivě. A to i přesto, že už dávno nikdo z nás na Ježíška nevěří. Ale to nevadí. Ten zvuk tam patří. Je to přechod mezi „ještě před chvílí“ a „už je to tady“. Kdyby nezazvonil, bylo by to divné. Něco by chybělo.
Pod talířem už pár let neleží šupina. Ta se cestou životem někde vytratila. Nahradily ji drobné mince, které mají stejnou funkci, jen jsou praktičtější. Šupina se špatně skladuje, mince se dají rychle utratit. A děti to od určitého věku ocenily víc než rybí suvenýr. Tradice se tak nenápadně zmodernizovala, aniž by tím utrpěla její podstata. Pořád je tam něco, co má znamenat hojnost. Jestli to ale opravdu funguje, netuším. Pro jistotu to každoročně ještě pojišťujeme novoroční čočkou.
Docela praktická se mi zdála tradice házení botou přes rameno. Když špička míří ke dveřím, znamená to svatbu. Řekla bych, že už jsem snad vyházela celý botník. Buď tenhle zvyk nefunguje, nebo mám boty s mizerným orientačním smyslem.
Kamarádka si to ještě pojistila klepáním pantoflíčkem na kurník, aby se zjistilo, odkud ženich přijede. Přiznám se, že vůbec netuším, jak by to ten kurník mohl poznat. Každopádně to u nás řešit nemusíme. Kurník nemáme.
Mojí každoroční stálicí je Popelka na Štědrý den. Ta zkrátka být musí. Znám ji slovo od slova, záběr od záběru, a přesto mám pocit, že kdybych ji ten rok neviděla, Vánoce by byly v ohrožení. Když už ne obrazem, tak aspoň zvukem. Ty krásné melodie k tomu dni prostě patří.
A tak se na tyhle Vánoce těším stejně jako na všechny předchozí. Na ty drobnosti a zvyky, které se každý rok opakují, i když o nich občas tvrdíme, že už je vlastně nepotřebujeme. Na chvíle, kdy nikdo nikam nespěchá, kdy se i svět na okamžik zpomalí a kdy je dovoleno být zase tak trochu dítětem. A na to, že jsme spolu. Všichni už sice žijeme své vlastní životy, ale tohle se stalo naší rodinnou tradicí. A doufám, že to tak zůstane ještě hodně dlouho.
