Článek
O hubnutí dnes víme skoro všechno. Alespoň teoreticky. A přesto statistiky mluví zcela jasně: lidí s nadváhou a obezitou dlouhodobě přibývá.
Nejen u nás, ale celosvětově. A to v době, kdy máme o zdraví a výživě více informací než kdykoli předtím.
Tak kde je tedy problém?
Krátká odpověď: problém není v tom, že bychom nevěděli, co dělat.
Dlouhá odpověď: víme to dobře – ale systém, ve kterém žijeme, nám to výrazně komplikuje. Biologicky, potravinově i společensky.
Víme, jak hubnout.
A přesto to u většiny lidí dlouhodobě nefunguje.
► Možná máte pocit, že jste jediná, komu nejde zhubnout nebo si ztracená kila udržet. Nejste. Přesně takhle to zažívají miliony lidí – znovu a znovu.
Základní poučku dnes zná opravdu každý:
méně jíst, víc se hýbat.
Jenže lidské tělo není jednoduchý stroj, do kterého stačí zadat správný příkaz, aby vše fungovalo. A moderní svět rozhodně není neutrální prostředí.
Pokud by obezita byla jen otázkou informací a pevné vůle, nebyla by dnes považována za chronické onemocnění. Netýkala by se dětí. Netýkala by se lidí s vysokoškolským vzděláním. A už vůbec ne zdravotníků.
Problém není v tom, že lidé „selhávají“.
Problém je v tom, že se snaží řídit jednoduchými radami v prostředí, které je biologicky i společensky nastavené proti nim.
Tělo není nastavené na nadbytek. Je nastavené na přežití.
Lidský organismus se vyvíjel statisíce let v prostředí, kde byl nedostatek běžný a přebytek vzácný. Každá kalorie měla hodnotu a ukládání energie do tukových zásob zvyšovalo šanci přežít horší období. Tuk nebyl problém – byl pojistkou.
A tyto mechanismy v našem těle zůstaly dodnes.
Výsledek je poměrně předvídatelný:
- tělo přirozeně preferuje energeticky bohaté potraviny,
- aktivně se brání úbytku hmotnosti,
- a při hubnutí reaguje zvýšeným hladem a úsporami energie.
Když se tedy někdo pustí do dlouhodobé diety, tělo to nevyhodnocuje jako „zdravou snahu“. Čte to jinak – jako signál ohrožení. Jako stresovou situaci, kdy je potřeba zapnout ochranné mechanismy.
Sníží energetický výdej. Zvýší pocit hladu. Změní hormonální regulaci tak, aby se další úbytek hmotnosti zpomalil nebo zastavil.
► V praxi to znamená, že můžete jíst méně než dřív, snažit se ještě víc – a přesto budete hubnout pomaleji, nebo vůbec.
Nejde o slabou vůli.
Jde o organismus, který dělá přesně to, k čemu byl vyvinut.
Diety jako opakovaný stresový test
Krátkodobé omezení tělo zvládne.
Dlouhodobé restrikce ale působí jako chronický stres.
Zvyšuje se hladina kortizolu, zhoršuje se citlivost na leptin (hormon sytosti) i inzulin a tělo se postupně učí, že hubnutí znamená riziko.
► To je přesně ten moment, kdy jste podrážděná, máte pořád chuť na jídlo a říkáte si, že „s vámi musí něco divného být“.
Ve skutečnosti se neděje nic divného. Tělo je jen dlouhodobě pod tlakem.
Jakmile dieta skončí – a ona dříve či později skončí – tělo se snaží „dohnat ztráty“. Ukládá energii ochotněji než dřív. Ne proto, že by chtělo škodit, ale proto, že se chrání.
Tady vzniká jojo efekt.
Ne jako selhání charakteru, ale jako logický důsledek opakovaného biologického tlaku.
► Není to tak, že byste dietu pokazila. Tělo si jen ukládá další zkušenost: hubnutí = riziko.
Čím více diet má člověk za sebou, tím citlivější na tento mechanismus bývá. A tím obtížnější je každý další pokus o redukci hmotnosti.
Moderní svět jako prostředí, na které nejsme stavění
Další problém neleží v jednotlivci, ale v prostředí.
Dnešní potravinový svět nabízí:
- vysoce zpracované potraviny,
- kombinace tuku, cukru a soli,
- vysokou chutnost a nízkou sytivost,
- neustálou dostupnost jídla.
Tyto potraviny nejsou navržené tak, aby nás zasytily. Jsou navržené tak, aby se dobře prodávaly.
► Proto není divu, že člověk sní celé balení, i když původně si chtěl vzít „jen trochu“.
Když se tedy biologicky úsporný organismus ocitne v prostředí, kde je energie (čti jídlo) levná, dostupná a neustále na očích, výsledek není otázkou morálky.
Je to zcela předvídatelný důsledek střetu biologie s realitou 21. století.
Proč se tedy problém obezity neustále zhoršuje?
Protože se příliš dlouho díváme špatným směrem.
Zaměřujeme se na váhu místo na metabolické zdraví.
Mluvíme o disciplíně místo, abychom se bavili o hormonech, stresu a prostředí.
Hledáme chybu v jednotlivci místo v systému.
A dokud budeme obezitu chápat jako osobní selhání místo komplexního zdravotního problému, budou statistiky dál růst – bez ohledu na to, kolik nových dietních „trendů“ se objeví.
► Pokud jste si celý život myslela, že problémem je vaše pevná vůle, pak tenhle článek vám má říct pravý opak.
Shrnutí, které si může odnést každý
Obezita není:
- otázka charakteru,
- pevné vůle,
- ani nedostatku informací.
Je to důsledek toho, že lidská biologie funguje v prostředí, na které nebyla stavěná.
Pokud chceme dosáhnout trvalé změny, musíme nejdřív pochopit, co se v těle při přibírání a hubnutí skutečně děje.
K tomu se vrátím příště.
