Článek
Vytáčím číslo.
„Pro rychlejší vyřízení vašeho požadavku prosím stiskněte…“
A už to začíná.
„Jedničku, pokud chcete nahlásit pojistnou událost.“
Nechci.
„Dvojku, pokud chcete změnit adresu.“
Nechci. Bydlím pořád tam, kde doteď bydlely i moje nervy.
„Trojku, pokud potřebujete mluvit s naším operátorem.“
Ano! Trojku! Trojku! Mačkám ji až s nečekanou vášní.
Následuje hudba. Nekonečná, melancholická, jako soundtrack k rozchodu, o který jsem nestála. Flétna. Klavír. Moje duševní stabilita odplouvá.
Hlas se vrací.
Automat slibuje, že „Váš hovor je pro nás důležitý. Neodcházejte, prosím.“ Je dokonce tak důležitý, že to slyšíš osmkrát za sebou.
Sedím. Čekám. Do ucha mi opět hraje hudba.
Po sedmi minutách začínám revidovat životní hodnoty.
Po deseti se přistihnu, že počítám tóninu té hudby.
Po patnácti už mám pocit, že jsem tu odjakživa.
A pak to konečně přijde.
„Dobrý den, tady Klára, jak vám mohu pomoci?“ říká hlas — a je to jako světlo v tunelu.
Nadechuju se. Mám dotaz. Jediný. Malý.
„Dobrý den, potřebovala bych jen vědět, jestli… “
„Tak to vás bohužel musím přepojit na jiné oddělení.“
Řekne to jemně. Laskavě. A já umírám.
Znovu hudba. Tentokrát smyčce. Oči se mi lesknou. Nevím jestli smíchem, nebo tím, že ztrácím víru v lidstvo.
Po dalších šesti minutách:
„Dobrý den, oddělení pojistných smluv, jak vám mohu pomoci?“
Říkám si: teď. Tohle je ten moment. Moje chvíle. Moje odpověď a konec.
„Dobrý den, chtěla bych jen vědět, jestli musím osobně na pobočku, když…“
„Aha, tak počkejte, to spadá pod klientskou linku.“
A hlas pokračuje:
„Hned vás přepojím. Vydržte mi, prosím, na telefonu.“
V ten okamžik přemýšlím, zda se dá skočit z okna prvního patra a přežít. Hudba začíná potřetí, tentokrát s rytmem, co připomíná tlukot srdce. Možná už je to moje srdce. Kdo ví.
Když se konečně ozve operátor číslo tři, vychází ze mě hlas, který nepoznávám. Chraplavý. Trochu zlomený.
„Prosím… řekněte mi… jen… ano nebo ne?“
Ticho.
A pak odpověď:
„Ano, musíte.“
Tak to mám za to, že jsem chtěla věci řešit civilizovaně. Příště si vezmu den volna, přibalím svačinu a spací pytel — a půjdu rovnou na pobočku.
