Článek
Vstoupit na Karlův most v době špičky je jako nastoupit do nejpomalejšího dopravního prostředku na světě. Šouráš se vpřed, poslušně zařazený do kolony lidí, a po pár úspěšně zdolaných metrech cítíš, jak rychle se ti vytrácí iluze o tom, že dnes ještě něco stihneš. Ne — nestihneš. Karlův most ti nastaví tempo značně připomínající rychlost poštovní fronty z devadesátek.
Stojíš na jednom z nejkrásnějších míst v Praze, kde kamenné oblouky pamatují korunovace králů, povodně, bitvy i promenády šlechticů… a teď jsou svědkem i té tvojí.
Před tebou skupina turistů vytvořila široký lidský val s přesvědčením, že svět se jim přizpůsobí. Pokoušíš se najít skulinu mezi nimi, ale zjišťuješ, že žádná neexistuje. Snad jen drobné škvíry, kterými by s trochou štěstí prošla pára, člověk ale rozhodně ne.
A tak svůj krok přizpůsobíš jejich šnečímu a začneš se rozhlížet.
Přes zábradlí se naklání muž notně posilněný alkoholem a působí dojmem, že vodě právě svěřuje všechna svá životní rozhodnutí. Doufáš, že pád do Vltavy není mezi nimi, ale pro jistotu odvracíš zrak na druhou stranu, kde dvojice mladých připravuje své selfie se stejnou odpovědností, jako by se chystali zdokumentovat důkaz o existenci života na Marsu. Prosí okolí, aby jim nechodilo do záběru, což na nejrušnějším mostě ve střední Evropě je skoro roztomilé. Když dokončí svůj umělecký projekt, má dav šanci se pohnout. Úspěch, kterému máš chuť zatleskat.
Konečně je tu prostor pro chůzi člověka, a ne figurky na šachovnici, se kterou nepočítal žádný hráč. Před tebou je pohled, který se nikdy neomrzí - Pražský hrad, jehož majestátnost žádný lidský chaos nerozhodí. Prokličkuješ mezi dvěma turisty nesoucími na zádech batohy velikosti menší garsonky a počítáš, kolik soch ještě zbývá minout.
V tu chvíli do cesty vstoupí holubí jednotka, která se rozhodla přejít most diagonálně. Dav před tebou, coby nepsaný ochránce městské fauny, jí poskytuje plnou podporu. Nikdo nechce být tím, kdo je vyplaší, a tak se opět stojí. Holubi si to štrádují svým vlastním stylem, jako by se procházeli po červeném koberci a kontrolovali, zda na ně všechny ty blýskající foťáky míří v dostatečně lichotivém úhlu.
Zástup lidí se znovu dává do pohybu, tentokrát až překvapivě plynule. Konec je už na dosah.
S pocitem vítězství procházíš pod Mosteckou věží a uvědomíš si zvláštní skutečnost: právě jsi strávil půl hodiny na mostě, který se dá přejít za tři minuty. Karlův most má totiž v rukávu úžasnou schopnost, která by se hodila každému psychologovi — donutí tě zpomalit, i kdybys nechtěl.
