Článek
Jsem podnikatelka, která většinu své práce zvládá z domu. Pro spoustu žen to zní jako sen — žádné ranní shánění klíčů, žádné sprinty na tramvaj, žádné zoufalé pátrání po tom, kam jsem večer odložila tašku s notebookem.
A ještě jednu opravdu velkou výhodu to má, holky: nemusíte se ráno líčit, pokud vás ten den nečeká nic „tam venku“. Stačí učesat ofinu tak, aby na případném videohovoru nepůsobila dojmem, že jsem vstala před minutou, a může se začít. Zvenčí to celé působí jako taková domácí idylka. Člověk si pracuje v tichu svého bytu, nikdo ho nevyrušuje, na nohách klidně tepláky a den plyne podle jeho pravidel. Jenže skutečnost je o něco méně „instagramová“. Domácí kancelář není zenové útočiště, ale spíš zvláštní ekosystém, kde se práce prolíná s realitou všedního dne — a často se ani nedá poznat, kde jedna končí a druhá začíná.
A pak přijde nové ráno. Většinou s velkolepým plánem, že dnes opravdu budu mít věci pod kontrolou. Nezbytná káva, notebook, přehled úkolů, pár hlubokých nádechů… a zapípá pračka. Jen krátce, skoro nenápadně, ale každá žena dobře ví, co to znamená. Vyprané prádlo nepočká. A tak místo prvního e-mailu přehazuju oblečení do sušičky. V duchu si opakuju, že se hned vrátím k práci, a přemýšlím, proč se realita nikdy neptá, jestli zrovna nemám deadline.
Když konečně usednu zpátky k notebooku, ozve se zvonek. Pošťačka. Už ve dveřích slyším její oblíbené: „Nechci zdržovat, jen minutku.“ A obě víme, že minutka je jen takové poetické slovo pro rozhovor o počasí, o tom, jak jí včera večer pes utekl až k popelnicím, a o tom, že by prý taky raději pracovala z domu, protože to musí být naprostá pohodička. Usmívám se, přikyvuju a v hlavě už slyším, jak se mi ty dnešní termíny pomalu odsouvají o další neplánovaný blok času.
Sotva za ní zavřu dveře, zavibruje telefon. Mamka. Posílá mi stránku z letáku z Kauflandu se dvěma vánočními dekoracemi a k tomu otázku, která má pro ni naprosto existenciální rozměr: „Co myslíš, mám si koupit ty svítící hvězdičky, nebo raději vločky? A nejsou ty hvězdičky už až moc moderní?“ Odpovím stručně, ale láskyplně, pošlu rychlé doporučení, ona mi pošle tři smajlíky a jednu další fotku s prosbou, jestli bych jí to tedy zajela koupit. „Ale brzy, prosím tě, za dva dny začíná advent.“ A já si uvědomím, že i když pracuju, svět kolem mě běží normálně dál — a čekat se mu nechce.
Kolem jedenácté se začne ozývat můj žaludek. Jako by měl v sobě zabudované švýcarské hodinky. A tak si řeknu, že si „jen něco rychle ohřeju k obědu“. Jen něco malého. Jen minutku. A než se naděju, stojím u linky, přebírám zeleninu, krájím cibuli a přemýšlím, jestli tahle část dne ještě patří do pracovní doby, nebo už oficiálně do soukromého života. V tu chvíli přichází další e-mail s předmětem „URGENTNĚ“ (psáno caps lockem, aby se jasně vidělo, kdo je tady šéf).
Rychle si dojím to, co jsem vlastně jen zamýšlela ohřát, a vracím se k práci. Na stole mě vítá hromada papírů připomínající menší pohoří. Beru do ruky první z nich, v hlavě nastavuju rytmus a říkám si, že teď už to opravdu dojedu. Jenže během pěti minut mi přistane další e-mail, jeden rychlý dotaz, dvě zprávy v aplikaci a jeden telefonát, ve kterém zazní věta: „Máš chvilku?“ A já přitom chvilky sbírám už celý den jak drobné mince po kapsách.
Odpoledne se věci uklidní. Telefon zvoní méně, e-maily přicházejí s větší pokorou a já konečně cítím, že teď se dá opravdu pracovat. Stohy papírů už nepůsobí jako malá pohoří, pomalu se v nich začínám orientovat a úkoly se daří odškrtávat jeden po druhém. Z koupelny se ozve známé zazvonění sušičky, která hlásí, že dopolední mise byla úspěšně splněna. Nechám ji klidně vyzvánět, protože teď se tady pracuje — a ona počká.
Den za oknem pomalu mizí a já zavírám notebook s pocitem, že jsem něco přece jen zvládla. Ne všechno, ne přesně podle plánu, ale to podstatné ano. Uvařím si šálek čaje, otevřu okno na krátký nádech chladného vzduchu, zkontroluju zprávu od mámy, že hvězdičky vyhrály. Odepisuju, ať mi rovnou pošle i seznam všeho ostatního. Známe totiž maminky — u jedněch hvězdiček to nikdy nekončí. Usměju se. Svět běží dál a já v tom běhu mám svoje místo.
I s pračkou, sušičkou, pošťačkou, mamčinými hvězdičkami a e-maily v caps locku je to přesně takový život, jaký jsem si vybudovala. Trochu chaotický, ale můj. Práce, která má smysl — a kterou už tolik let mám ráda.
